Zdravím všechny, kteří zabruslí na můj blog . Věřte, že si vážím každé dobré duše, která věnuje několik minut svého času čtením více či méně zdařilých prvotin postarší dámy. Ještě chci upozornit, že článek nebude rozhodně zajímavý pro čtenáře, kteří se zabývají například politickou situací v našem státě. Ti by byli skutečně nemile překvapeni. Budu se dnes toulat minulostí - a to zážitkem z období mého dospívání.
Nedávno jsem se zastavila u výlohy klenotnictví. Mou pozornost upoutal krásný, zlatý prstýnek. Byl obohacen vsazeným kamínkem fialové barvy. Když jsem dostatečně prohlédla šperk, posadila jsem se do bistra vedle klenotnictví a objednala si kávu. Během několika málo minut se mi vybavil zážitek z období dospívání. A tehdy v hlavní roli vystupoval - jak jinak - zlatý prstýnek s vsazeným kamínkem, fialové barvy.
Bylo mi patnáct let, když mne maminka obdarovala prstýnkem. Byla jsem šťastná. Zlato mělo v té době docela vysokou hodnotu. Když mi bylo šestnáct let, rodiče se rozvedli. Zůstala jsem tehdy s maminkou. Ta se seznámila s mužem, za kterého se později provdala. Jednoho dne si mne maminka zavolala a řekla mi, abych jí dala prstýnek, že se potřebuje u zlatníka na něco zeptat. Když jsem prstýnek sundávala z prstu, měla jsem nepříjemný pocit. Napadlo mne, že už ho neuvidím.
Uběhlo několik dní. Když jsem se tehdy maminky ptala, co se stalo s mým prstýnkem, odvětila, že je jí to líto, ale někde ho ztratila. Nedovolila jsem si okolo sdělení diskutovat. Byla tehdy taková doba. Prstýnek jsem oplakala.
Přítel maminky měl z prvního manželství dvě dospělé děti. Dceru a syna. Dohodli se, že k nim přijedeme na návštěvu, abychom se poznali. Docela jsem se těšila.
Když jsme se navzájem seznámili, usadili jsme se v obývacím pokoji. Vlasta přinesla občerstvení a sedla si naproti mě do křesla. Ruce si položila na opěrky.
Nevěřila jsem vlastním očím. Na prsteníčku levé ruky Vlasty se vyjímal můj prstýnek, tolik oplakaný. To byla těžká křivda, spáchaná na mé osobě. Nebyla jsem schopná slova. Celou návštěvu jsem seděla a upřeně se dívala na můj prstýnek, který zdobil ruku jiné mladé ženy. Cítila jsem se ponížená, podvedená, nemilovaná.
Na návštěvy jsem už odmítala jezdit. Do dnešního dne mi maminka nebyla schopná vysvětlit, co ji vedlo k takovému chování. Všichni děláme chyby a máme se naučit odpouštět. Někdy je to ale zatraceně těžké.
Dopila jsem kávu. Byl čas jít domů. Paní prodavačka z klenotnictví zamykala prodejnu. Když jsem ji míjela, pousmála se na mne a dodala: " Myslela jsem si, že neodoláte a zakoupíte si ten prstýnek." Nic jsem neřekla, jen jsem se pousmála.
Věci se nedějí jen tak.
