Byl další z tropických srpnových dnů. Co dělat jiného, než jít k vodě? Vnuk náš nápad přijal s nefalšovanou radostí. Manžel byl už méně nadšený. Vidina polehávání na dyvánku se rozplynula.
Dorazili jsme na přehradu. Máme už taková ta místečka, kde je soukromí a není tu hlava na hlavě. Vnuk se nenechal dlouho pobízet a zmizel ve vodě. Manžel se uvelebil na dece a já jsem se usadila na břehu řeky, nohy hezky ve vodě, no prostě balada. Náhle jsem uviděla, že se po hladině blíží gumové lehátko, na něm ležel muž v letech - senior. Vedle aktivního staříka plaval pejsek. Všichni si užívali příjemného letního dne a nikoho nenapadlo /hlavně teda mně/, že by se letní idylka mohla změnit. Majitel psa dorazil ke břehu, vytáhl lehátko a pejsek vystoupil na pevninu. Hezky se otřepal. Jak má hodného páníčka, lebedila jsem si. Prošli kolem mně a zaujali místo pod slunečníkem. Muž si otevřel pivo, pejska uvázal opodál. Kochala jsem se pozorováním vodní hladiny a dětí, které dováděly kousek ode mne. Náhle mne vyrušilo žalostné kňučení. Podívala jsem se tím směrem. Majitel psíka dosti nešetrně porval vodítko, na kterém byl pes uvázaný.
"Tady budeš, hajzle jeden", nazlobeně zasupěl stařík a přikázal psovi, aby "lehl". Nic proti, pokud by jej nenutil ležet na slunci. Nechápala jsem jeho počínání, kdyby psa uvázal ke slunečníku, psík by měl přece jen vhodnější podmínky. K majiteli psa se posadil další muž, povídali si a popíjeli pivo z láhve. Pejsek patrně uznal, že je už dost prohřátý /vůbec jsem se nedivila, vedro bylo až až/ a snažil se posunout trochu do stínu.
"Řekl jsem ti ty dobytku, kde máš místo, ne!", zahřímal mi už málo sympatický chlap. Psík kňučel a stařík jej začal tahat za obě uši, až psík žalostně naříkal.
"Aby sis zapamatoval, kdo je tu pánem a kdo bude poslouchat", soptil majitel. Chlapík, který s ním seděl a popíjel pivo, nijak nereagoval. Pokračovali v rozhovoru. Po chvíli opět kňučení a trest. A opět tahání za uši. Pan majitel se náhle postavil, uchopil nějaký kanystr, podíval se do něj proti světlu a zahlásil.
"Ještě ti ty k...o dám trochu vody, když to vychlastáš, budeš mít h...o a chlastat budeš až zítra!"
Tak dost, řekla jsem si. Až jsem se sama divila, jak rychle jsem se dokázala postavit. Došla jsem k oběma pánům. Ten, který lhostejně seděl, asi tušil, že nebudu tomu grázlovi děkovat. Raději zapíchl oči do země a "nic neviděl, nic neslyšel."
"Pane, já se vás chci zeptat", zvolila jsem slušný tón/dalo mi to zabrat/, "proč jste si pořídil toho psa?"
"Protože špatně slyším", odvětil padouch.
"No, takže když vám pes pomáhá, nechtělo by to, abyste se k němu lépe choval?"
"Co je ti do toho", přitvrdil dědek a výhružně se postavil. Měl už docela problém udržet rovnováhu.
"Já vám řeknu jen tolik", stála jsem kousek od nasupeného majitele, "nikdo vás jistě nenutil si psa pořídit. Kdyby mohl, určitě by vám řekl, co si o vás myslí. Můžete se stydět za to, jak se k němu chováte, gaunere jeden!"
Vrávorající stařík začal šermovat rukou směrem ke mně a hulákal:"Dej mi pokoj, starej se o sebe, já si budu se svým psem dělat co chci........."V té chvíli se blížil už můj manžel a stařík raději zmlkl.
Víte, je mi jasné, že ten člověk nezmění přístup k němé tváři jen proto, že jsem mu řekla svůj názor. Kolik vulgarismů a bití už psík asi zažil a ještě zažije.Takových smutných osudů bezbranných bytostí je víc. Jen nechápu jednu věc. Pořídit si zvíře, je velká zodpovědnost. Nikdo nás k tomuto rozhodnutí nenutí, rozhodujeme se svobodně. Proč se pak tak nelidsky chováme k těm, kteří jsou na nás odkázáni a pomáhají nám?
Nezapomenu na tu malou postavičku psíka, který stál vedle "svého páníčka", vrtěl ocáskem a upíral na mně své laskavé oči. A mi se zdálo, jakoby pohledem děkoval. Nemohla jsem pro něj udělat víc.
