Uplynul nějaký čas od chvíle, kdy jsem se setkala se svou bývalou kolegyní. Její příběh mne tehdy zaujal natolik, že jsem o něm napsala článek. Nyní jsme se potkaly, abychom si povyprávěly, jak se věci vyvíjely dále. A nestačila jsem se divit. Možná ještě sdělím pro případné čtenáře jednu informaci. Ten první článek jsem uveřejnila na svém blogu dne 14.12. 2O12.
Už v tváři mé bývalé kolegyně jsem viděla obrovský smutek. Zajímalo mne, jak dopadlo výběrové řízení na obsazení funkce ambulantní sestry. Přítelkyně mne potěšila - posbírala sílu a energii a výběrového řízení se také zúčastnila ještě s dalšími osmi zájemkyněmi. Výsledek - neprošla ani jedna, bude vypsáno další kolo. Do toho se už raději nehlásila. Věděla, že nemá šanci. Test vědomostí se točil okolo znalostí zákonů - vše v rovině teorie. Léta praxe, zdokonalení práce v ambulanci, perfektní znalost práce na PC, oblíbenost u klientů zařízení - to absolutně nikoho z komise nezajímalo. Nebyla to pro ně žádná deviza.
Má přítelkyně pracuje na jednom z domovů Centra. Snaží se svou práci odvádět stejně tak poctivě, jak ji odváděla v době, kdy pracovala jako vrchní sestra. A stejně tak poctivě, jako v době, kdy zaskakovala v ambulanci. O té říkávala, že to "bylo její dítě". Zdokonalila vedení veškeré zdravotní dokumentace přes PC, zavedla různé zlepšováky, prací v ambulanci prostě žila.
Zůstala jsem hodně překvapená, když mi sdělila, že pracovní místo ambulantní sestry je obsazeno 63 - letou důchodkyní z Ostravy. Osobně nemám nic proti lidem v důchodovém věku. Mnohdy jsou aktivní, přizpůsobiví, společenští. Ale teda téhle "rošádě" vážně nerozumím.
