O svérázném panu Mikim

Jó pan Miki, to byl kabrňák! Je to už druhý rok, co  jednoho sobotního rána  posnídal a uznal za vhodné, že se vydá probádat, co je v naší obci zajímavého. A to bylo poslední ráno, kdy jsme pana Mikiho viděli.

Je zapotřebí v úvodu mého blogu pana Mikiho trošku představit. Byl to svérázný pejsek přerostlé čivavy. Moje starší dcera se ho ujala, když dezorientovaně pobíhal po jedné z cest. Pana Mikiho nebylo tehdy  jednoduché odchytit. To teda určitě ne! Byl docela nedůvěřivý. Dcerka je taky taková hodná duše, takže se jí později podařilo pana Mikiho přemluvit a nabídnout mu azyl u nich v bytě. Pan Miki dělal zpočátku fórky, ale posléze  nabídku přijal.

Ovšem všichni víme, jak to je, když jsou zvířata chována v bytě. Všichni členové rodiny- dcerka i obě děti se snažili panu Mikimu nabídnout co možná nejlepší servis. Přesto dcerka musela do práce a děti do školy a školky. A pan Miki? Seděl doma a hodiny čekal věrně na své páničky. Já jsem si velmi pana Mikiho oblíbila. Imponoval mi svou svérázností. Maličký, ale podnikavý psík. Nesmírně veselý a bylo to takové naše antidepresivum. I nabídla jsem dcerce, že pan Miki může bydlet u nás. Rodinný domek, zahrada a manžel, který je stále doma. Děti ječely a bránily v tom, aby byl  pan Miki přestěhován. Podařilo se nám je zklidnit opakovaným vysvětlováním, že pan Miki bude u nás a bude mít zajištěnu stálou společnost lidí a zvířecích kamarádů. Tak si daly ječící vnoučata říct a naše smečka se rozrostla o pana Mikiho.

Musím říci, že pan Miki se skutečně choval vzorně. Už při našem prvním setkání mi nepřipadal, že by byl toulavý. Nález pana Mikiho jsme po poradě ohlásili na příslušná místa. Nechtěla jsem padnout do podezření, že si nechávám nalezené psy. Někdy může člověk v konečném výsledku špatně se svou dobrotou pochodit.

A tak pan Miki u nás trávil čas. Na procházkách si užíval, objevoval a mapoval, kde je nějaká fenečka, která by ho okouzlila. Jeho temerament neznal mezí a neustále nás překvapoval svými komickými výstupy. Časem se stal oblíbeným ve velké části naší obce. Měl vybranou stravu, pelíšek, ale hlavně - dostatek pohybu a vlídnou lidskou ruku.

Jeden by si myslel, že když má pejsek naprosto vše, co by asi mohl potřebovat ke spokojenému psímu životu, bude spokojen a bude s námi rád. Ale to nebyl patrně případ svérázného pana Mikiho. Bohužel. Hlavně v období, kdy si obul s plnou parádou toulavé boty, mne vyvedl z omylu o nějaké psí vděčnosti.

Občas se vytratil ze zahrady a někam zmizel. Když se takto zachoval poprvé, praštila jsem tím, co jsem měla právě v ruce a utíkala jsem před branku. Na zavolání se sice ač nerad, ale přece jen pan Miki vrátil. Později se vytrácel tak, abych na to přišla později, aby měl časový náskok. "No počkej ty padouchu", nadávala jsem v duchu. Oči jsem měla přilepené na okně a čekala, kdy se vrátí. Někdy si pan Miki dával načas. Když se vrátil, bouřlivě jsme se vítali a sice byl "padouch", ale víte jak, tak nějak lidsky řečeno, už bez přítomnosti hněvu.

No a toho sobotního rána se mi zdálo, že se na mne pan Miki dlouze zadíval. Nějak jsem podvědomě cítila, že má tento frajer něco za lubem. Štěkotem si poprosil, abych jej vypustila ven. Vyhověla jsem mu a dívala se na něj přes okno. Byl to zvláštní okamžik. Pan Miki se zastavil před brankou a podíval se na mne do okna. Po chvíli jsem se podívala ven a viděla jsem malou postavičku pana Mikiho, jak se vzdaluje od našeho domku. Volala jsem na něj, ale pan Miki patrně někam hodně spěchal a neotočil se. Šel za svým cílem. Smutné bylo to, že se už nevrátil.

Tak jako každý, komu se pejsek ztratí, tak i my jsme dělali, co jsme mohli a co bylo v našich silách. Bezvýsledně. Nedávno jsem poslouchala v rádiu diskuzi s veterinářem. A pak zazněl telefonát a jedna posluchačka se obracela na pana doktora s podobným zážitkem. Natáhla jsem uši a naslouchala, jaký názor bude mít pan doktor. A slyšela jsem vysvětlení, které mne pohladilo po duši.

Stejně jako mezi lidmi, tak i mezi zvířaty, konkrétně u psů, můžeme zaznamenat stejné projevy chování, jako u nás u lidí.  Existují typy psů, takzvaní tuláci. I když mají vše, co potřebují, necítí se v tom prostředí svobodní. Po nějaké době , i když nás mají rádi, vymění naši společnost za naprostou svobodu.

Nezbylo, než se smířit s tím, jak se pan Miki rozhodl. Přesto jsem vděčná, že jsem si mohla užívat v přítomnosti tohoto psího komika alespoň část své životní pouti. Děkuji, pane Miki!