Občas má každý z nás náročný den. Je spousta povinností, které musíme splnit. Večer jsme pak rádi, že se osprchujeme, něco zhltneme a jdeme spát. A dny utíkají jeden za druhým. A náš život tím pádem taky. Říkáme si, že to tempo vydržíme, vždyť to není koneckonců napořád, tak co...
Nějakou dobu se skutečně dá takto "žít" a mnohdy nám nic jiného ani nezbývá. Doba, ve které žijeme je velmi uspěchaná a složitá. Musíme vydělávat peníze. Složenky nepočkají, děti nás taky něco stojí /mám pocit, že stále víc a víc/, potraviny jsou dražší a dražší. Modlíme se, ať neonemocníme a hlavně, hlavně ať neležíme v nemocnici! Protože kde vzít na několikadenní hospitalizaci peníze. Zadarmo už nás tam ležet nenechají. Leda snad někde na vrátnici, ale to by nám taky nemuselo vyjít. A k tomu nám naše vláda denně několikrát připomene, že "bude hůř ", když je ta hospodářská krize! Můj názor je trošku jiný. Už dlouho si myslím, že hospodářská krize je jen logickým vyústěním morální bídy v naší společnosti.
Když otevřeme internet, - samá korupce, stíhání, rozkrádání. A ve velkém. Žádní malí zlodějíčkové, ale pořádní chmatáci! Večer sedneme k televizním novinám a začne "masáž". Nemůžu říct, že příjemná. Samé negativní zprávy. Už dlouho jsem neslyšela zprávičku, která by mne potěšila.
A tak jsem si řekla: "a dost!" Jsou věci v životě, které změnit nemůžu, protože jsem na to moc malý pán. Ale něco v mé moci je. A to vytvořit si pozitivní přístup k životu. Ano, doba není jednoduchá, ale já mohu žít život, na který budu ve stáří vzpomínat s radostí /pokud se stáří dožiju, že ano/.
Takže já jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Více si všímám lidí. A taky se na ně pousměju. Někdy mi úsměv dokonce oplatí! Ten nás přece nic nestojí. A ještě úsměvem posilujeme svaly v obličeji. Dočetla jsem se, že když se od srdce zasmějeme, prodloužíme si život. Je pravdou, že důvodů k smíchu někteří moc nemáme, ale...
Často si sednu doma na zahradu a jen tak "čumákuju" do zeleně. To je fantastické! A zaposlouchám se do ticha. Mám výhodu. Bydlím v prostředí, kde skutečně ticho je. A tak si ho užívám a nesmírně vážím.
Pak se mi kolem nohou začnou třít dva kocourci, kterých jsme se ujali. Byli to takoví tuláčci, kteří také neměli jednoduchý život. Jsou nám nesmírně vděční za naši přízeň. Starší se jmenuje Micinek. Ten si mne našel v den mých narozenin. Šla jsem se s dcerou a se dvěma našimi fenkami projít k řece. Byl listopad, už přece jen chladnější období. Naproti nám běželo vyhladovělé kotě. Obě fenky si lehly a kotě se uvelebilo mezi jejich těly. Feny pochopily, že kotě potřebuje zahřát a tak se o to postaraly.
Mladší kocourek dostal jméno Sazíček. Toho přinesl v červenci můj vnuk Adámek ve velmi zbídačeném stavu. Ještě nevidělo a nesmírně páchlo hnojem. Adámek ho objevil u kontejneru s odpadem. Tak jsme jej také vypiplali a je členem rodiny.
Naše dvě fenky mne občas vyruší z rozjímání a snaží se mi dát najevo, že by rády na procházku do polí nebo k řece. Ve většině jim přání splním a vyrážíme se toulat do okolí. Všímám si květin a travin, nasávám letní vzduch. Svítí na mne sluníčko a dodává energii. Z vycházky se vracím s provětranou hlavou a snažím se ten pocit sama v sobě podržet co nejdéle. Večer ráda sáhnu po knize a přečtu několik stránek.
Televize mne už moc nebere. Snažím se jít spát vždy ve stejnou dobu. Každé ráno vstávám v půl páté a tak je pro mne důležité, abych dodržovala určitý režim bdění a spánku.
Taky se snažím užít si vnoučátek a celé rodiny. A to jsou ty obyčejné věci v životě.
Milí čtenáři. Doba, ve které žijeme, skutečně není jednoduchá. Abychom si zachovali duševní svěžest, musíme pro to něco udělat. Možná můžeme začít tím, že se naučíme radovat z maličkostí. Prostě všímat si
obyčejných věcí v životě a pokud si z nich můžeme něco pozitivního vzít, udělat to. Nepropásnout tu možnost. A nenechat se ovlivňovat negativními zprávami.
Mějte se moc hezky a děkuji všem, kteří mé příspěvky z "obyčejného života" čtou.
