O dětech, které nepláčou

Moje kolegyně se včera vrátila z dovolené. Užívala si v Řecku a už jsem byla hodně zvědavá na její zážitky. Umí velmi barvitě líčit humorné situace, které zažívá a já  věřila, že nás opět nezklame.

Přišlo očekávané odpoledne a tak se sešel celý náš kolektiv, abychom si společně poseděli a poslechli si vyprávění naší odpočaté kolegyňky. Ta se rozpovídala zprvu skutečně o prožitých komických situacích, které s manželem zažili.Poté se zamyslela a její tvář se zasmušila. A věděla jsem, že pobyt nebyl jen o příjemných zážitcích.

Uprchlíci, napadlo mně. A přesně o těchto nešťastnících se kolegyně, jinak otrlá ženská, rozvyprávěla. My všichni pracujeme ve stacionáři pro lidi s duševním onemocněním. Mezi námi můžete najít lékaře-psychiatry, sestřičky a sociální pracovnice. Jsme tedy lidé jaksi připraveni na krizové situace, o které v našem zařízení není nouze.

Ale co jsem mohla slyšet, bylo skutečně velmi těžké i pro moje uši. O situaci uprchlíků jsme pravidelně seznamováni přes sdělovací prostředky. Není ovšem nad poznatky, které vycházejí z osobního zážitku. Kolegyně vypíchla jeden okamžik, kdy jejich autobus musel zaparkovat v místech, kde se nacházelo velké množství uprchlíků. Zaujaly ji děti - malá miminka, která se tulila v náručí svých matek, možná i babiček či tet. Když její zrak sklouzl dolů k nohám žen, setkala se s pohledy také dětí, jen trochu odrostlejších. Jejich oči byly dokořán rozšířené, děti stály potichu, oči upřené na policisty, kterých bylo všude plno. Dospělí lidé mezi sebou hlasitě komunikovali. Kolegyně se nám svěřila, že byla ohromená celou situací, ale hlavně tím, "že děti, maličké i větší, prostě neplakaly". Většinou při hluku se děti probudí, hlavně ty malé, a dají o sobě vědět. Samozřejmě křikem, protože to jinak neumí. Ale tam, v tak stresujícím prostředí, byl ze strany dětí naprostý klid. "Jak je to možné?" , otázala se kolegyně. A paní doktorka nám podala vysvětlení. Jde o děti, které nepláčou. A nepláčou z toho důvodu, že kdyby začaly plakat, nepřežijí." Seděla jsem jako opařená a rozhodně jsem nebyla sama. U těchto traumatizovaných dětí jde o to, že si v rámci pudu sebezáchovy šetří energii. Proto nepláčou. Bylo mi smutno. Děti, kterým "někdo krutý" vzal právo na radostné dětství, musí podstoupit tak těžké životní zkoušky. Jak je to nespravedlivé! Napadlo mne, kolik z těchto maličkých bytostí přežije. A co bude s něma dál? I když dospějí, jaký život povedou? Ve velké míře lidé, kteří v dětství zažijí psychická traumata, mají v dospělosti spoustu problémů, se kterými si neví rady. V našem zařízení bychom mohli vyprávět. Co jen z takto poznamenaných dětí vyroste?

Čas ukáže. Jen se trochu obávám, aby se tak nerozšířila skupina lidských zrůd, které mají za cíl likvidovat vše kolem sebe. Jsou nesmírně krutí a vyžívají se v ubližování a vraždění nevinných lidí. Jejich vrcholným uspokojením je to, když mohou být zahaleni v černém a před jejich postavou poníženě klečí jejich rukojmí, kterým zbývají vteřiny života. Takových snímků jsme už mohli vidět bezpočet.