Naše jméno

Když jsme se narodili, dali nám rodiče jméno. Tak to prostě je. Moje babička kdysi říkávala,  že každé jméno je krásné, když se hezky vyslovuje. Já se chci s vámi milí čtenáři podělit o jeden můj zážitek, který úzce souvisí právě s jménem člověka.

Příhoda se stala jednoho červencového odpoledne. Bylo mimořádně teplé počasí. Rtuť  teploměru se šplhala k tropické "třicítce".Nebyla jsem situací vůbec nadšená. Čekala mne cesta domů. Rozpálené město, cesta v tramvaji a  následně ve vlaku. Hlava na hlavě, všichni jsme byli upocení a byla jsem ráda, když jsem se po čtyřiceti minutách vymotala z tramvaje. Ještě zvládnout cestu vlakem. A  ta trvá padesát minut - obvykle.  Pokud jsou vlaky zpožděny  z důvodu výluk, bývá hůře. V období prázdnin běžná situace.I sedla jsem si do přistaveného vlaku a vybrala si místo u okna. Vlak měl odjíždět asi za dvacet minut Využila jsem časovou rezervu k četbě knihy. Idylka trvala asi 8 minut.

"Dělej, ať už jsi nahoře!", zaslechla jsem rozhněvaný ženský hlas.

"Už mně fakt štveš, mám Tě dost, sednout!" Zněl hlas o oktávu výš.

No a je po klidu, vzdychla jsem si. Ale vše se dá vyřešit. Ani jsem se neotočila za sebe, odkud přicházelo spílání.  Vzala jsem knihu a přešla do dalšího vagónu. Mezi oběma vagóny byly pouze dveře. Žádná chodbička. 

Posadila jsem se a věnovala se dále četbě. Dveře pak nechala pootevřeny další cestující, která jen prošla.

"Chováš se jako naprostý debil. Řekla jsem sedni!", přitvrdila majitelka naštvaného hlasu.

Asi nějaký pejsek nechce poslouchat paničku, odhadovala jsem situaci. Ty povely, to by tak mohlo odpovídat, kalkulovala jsem. V tom horku, ani bych se nedivila. I zvířátka mají právo být neposlušné, přemítala jsem.

"A uvidíš doma, co Tě tam teprve čeká, já se už  nervovat  nebudu.....", pokračovala žena v monologu.

A nikdo neodpovídal.

Chvilku bylo ticho. To vystřídaly  opět nadávky paní cestující.

Tak teď toho mám tak akorát. Jízdenky drahé, dusno jak hrom a ještě budu poslouchat nějakou uřvanou ženskou!

To nepromluvila ona dáma, ale já!

Vymrštila jsem se ze sedadla . Bosá/!/ jsem přeběhla  úzkou uličkou.  Letmo jsem si všimla asi  šesti  cestujících, kteří civěli z oken a do časopisů.

Zabrzdila jsem mezi dveřmi a konečně  tak  pohlédla do tváře ženy, která mne otravovala svým hlučným projevem.

Seděla na sedačce, naproti ní se krčila postavička možná tříletého dítěte. Vedle matky sedělo asi roční dítko. Nebyla jsem několik vteřin schopna slova.

Tak žádný pejsek, ale dvě malé děti. Vyplašené, vlásky splihlé od horka. A řvoucí ženská- patrně matka.

Velmi jsem se musela ovládat, abych nepoužila drsná slova na adresu dotyčné paní.  

Upozornila jsem ji, že už několik minut poslouchám její monolog,  který se mi  vůbec ale vůbec nelíbí.

Zůstala sedět jako opařená a po zbytek cesty se zdržela dalšího trapného slovního projevu.

Děti seděly tiše jako pěny. Já jsem vystupovala z vlaku dříve než nazlobená paní s dětmi.

Já věřím, že  má občas každý z  nás špatný den. Něco se nám nepodařilo, někdo nás naštval, nevyspali jsme se dobře.... To všichni známe.

Mi bylo nesmírně líto těch dětí. Nic neprovedly. Bylo velké horko, vzduch by se dal krájet. Ty děti neběhaly po vagóně, nekřičely, nebouchaly. Vůbec jsem nerozumněla chování té paní.

A nejvíce mi vadilo, že ani jednou, ani jednou ta paní neoslovila děti jejich jmény!!!! Nevím nic o tom, že by v kalendáři bylo uvedeno jméno - DEBIL. To bylo totiž to jediné , čím žena dítě titulovala.