Může být nemoc přijata za přítelkyni?

Je možné přijmout nemoc za přítelkyni? Několikrát jsem se nad touto větou zamyslela. A přišla jsem nato, že v mém případě se to vlastně podařilo. Pokud máte milí čtenáři chuť, pozývám vás k malému zamyšlení.  Abyste mi dobře rozuměli, - k  zamyšlení nad sebou samým. Nad tím, jak to máme s   uměním  naslouchat vlastnímu tělu.

      Mi  bylo  44 let, když jsem onemocněla zhoubným nádorem prsu. Tehdy jsem pracovala jako vrchní sestra v Ústavu sociální péče.  Byla jsem pracovně velmi vytížená. Na sebe jsem neměla moc času. Občas mne přepadla únava, ale takovým varovným  příznakům jsem tehdy  nevěnovala pozornost.  Unavení jsme občas všichni. Pracovních povinností přibývalo také s tím, že jsem se podílela na přípravě projektu stavby nového zařízení pro uživatele s mentálním postižením. Pracovní schůzky, exkurze do jiných ústavů v celé naší  republice , zajištění provozu, kontrolní  činnost a další a další povinnosti. Také domácnost, se kterou mi tehdy nesmírně pomáhal můj manžel. A tělo se stále připomínalo a připomínalo…. A jeho majitelka stále nic a stále nic…. Neuměla jsem prostě naslouchat svému tělu, které to se mnou mělo moc těžké.

     Až jednoho dne. Oblékala jsem si spodní prádlo a hle- bulka v levém prsu. No nazdar, pomyslela jsem si. Ještě to mi chybělo. Zrovna teď.  Před  dokončením projektu, lamentovala jsem. A tak mi nezbylo, než se vydat k praktické lékařce. No a rozběhl se kolotoč speciálních vyšetření a konečný verdikt zněl: „ Invazivní duktální karcinom prsu“. Tak teda žádná sranda! Podrobila jsem se operaci, chemoterapii a ozařování. Možná, že se mezi  čtenáři najdou lidé, kteří prošli podobnou léčbou. Jistě je nás hodně, co jsme měli možnost se s tímto typem onemocnění „jaksi blíže seznámit“.

Ještě mi teď vyplula na povrch  vzpomínka  na  naprostou  upřímnost lékaře na onkologii, který se se mnou příliš nemazlil a řekl“:

 „Pokud se nedohodneme tady nyní na postupu, který  Vám navrhnu, do 5 let zemřete“. To se mi zrovna nechtělo, čili jsme se dohodli.  V té době byla má dcera Monika těhotná a já jsem se hodně těšila na vnoučátko. Takže- do boje s příšerou, která mne napadla!!. Bylo rozhodnuto. Když onemocníte rakovinou, máte pak dosti času k zamyšlení nad životním stylem, jaký jste doposud  vedli. To se dělo také u mne. V první řadě jsem se rozhodla, že se do funkce vrchní sestry nechci vrátit. V době, kdy jsem byla v plném invalidním důchodu, jsem si doplnila vzdělání psychiatrické sestry o výcvik v psychoterapii. Uvažovala jsem, co budu dělat dále, až přijde čas, vrátit se do pracovního procesu.

Zamyslela jsem se nad onemocněním, které mne postihlo. V prvním okamžiku, kdy jsem se diagnózu dověděla, jsem byla logicky naštvaná. Naskytla se otázka“Proč právě já?“. Ale kupodivu jsem se na tu nemoc nezlobila. Vždyť ona přišla s tím, že mne chce upozornit nato, že nedělám ve svém životě věci dobře. Vnímala jsem ji jako přítelkyni, která mi chce říci, že je čas na změnu. Možná radikální, ale výsledek by mohl být uspokojivý. A tak jsem tu nemoc- tu mou novou přítelkyni, poslechla.

Ještě jednou jsem se vrátila na původní pracoviště. Tehdy do funkce psychoterapeuta a mými klienty  se stali lidé s duševním onemocněním. Většina byli  lidé  trpící schizofrenií.  S těmito lidmi jsem pracovala 3 roky. Za okolností, které byly pro mne velmi složité, bolestné  a ponižující, jsem s organizací rozvázala pracovní  poměr . Ale   na své klienty do dneška s úctou vzpomínám. Naučili mne rozumět potřebám lidí s duševním onemocněním. A to nebylo vůbec málo. Přes internet jsem oslovila jednu paní doktorku, která je majitelkou psychoterapeutického stacionáře. Štěstí mi přálo a nyní už tři roky pracuji v denním psychoterapeutickém stacionáři. Mám vynikající nadřízené /jak se říká lidově- šéfy/, a pracuji s úžasným kolektivem dalších 4 kolegyň.  Denně se setkávám s klienty , kteří  onemocněli duševním  onemocněním. Nesmírně si jich vážím, protože vím, že jejich život není  jednoduchý .  Oni  jsou ti, kteří mne učí. A myslím, že jsem pilnou žákyní. Alespoň se o to snažím.

     Díky rakovině, která mne postihla, jsem přehodnotila svůj život.  Za ničím se už neženu. V první řadě jsem se naučila naslouchat svému tělu, jsem pokornější, miluji lidi a zvířata. Velmi  intenzivně si uvědomuju fakt, že život je nesmírně křehký . Stačí  málo a vše je v našem životě jinak. Z tohoto místa chci také  poděkovat mému manželovi,  dcerám , vnoučátkům a zvířecí rodině / 4 kočkám a 3 psům/ , že mne mají moc rádi.  Chci poděkovat za vše, co pro mě dělají. Chci poděkovat lékařům, laborantkám a všem pracovníkům ve zdravotnictví, že významně přispěli k tomu, abych mohla žít.

Velký vděk patří také laboratorním zvířatům, bez kterých bychom nemohli užívat preparáty. Oni jsou ti, na kterých medicina musí vyzkoušet preparáty dříve, než je začnou užívat lidé. Tak to prostě je.

Já na setkání s rakovinou nenadávám. Své zamyšlení jsem pojmenovala „Může být nemoc přijata za přítelkyni?“ Já mám v tom jasno, já jsem ji takto přijala. A co vy? Jaký je váš názor? Můžeme diskutovat, a budu moc moc ráda. Všechny zdravím.