Pan Luděk Munzar patřil přes třicet let k ikonám Národního divadla a znám jej z desítek televizních filmů i seriálů. Je také vynikajícím dabérem. Nejvíce jsem však potěšena, když můžu pana Munzara poslouchat v rádiu.
Mezi mé oblíbené činnosti patří poslech rádia. Potřebuji však poslouchat pořady, které mě "nějak vyživí." Čili dávám přednost mluvenému slovu. Takové pořady nabízí Český rozhlas dvojka. A vždy se hodně těším na pořad "Nedělní ráno s dvojkou", který začíná v pět hodin. Všichni moderátoři tohoto pořadu jsou výborní. Mám však velkou slabost pro jednoho moderátora, pana Františka Novotného. To si pak uvařím kafe, vlezu si zpět do postele a poslouchám tento tříhodinový pořad. To je doslova pohlazení po duši. Tolik životních mouder jsem dlouho neslyšela. Moderátor pan František Novotný mívá ve vysílání pravidelně hosty, kteří se svými názory a myšlenkami jen podtrhnou vysoké kvality tohoto pořadu.
Dnes, tak jako jindy, se blížila osmá hodina ranní. V té době se pan Novotný pravidelně telefonicky spojí s dalším skvělým člověkem, panem Munzarem. Ten má vždy připraveny nějaké postřehy a myšlenky k tématu ve vysílání. Dnes se pan Munzar vrátil k zážitkům z dětství. Dovolil nám, posluchačům, naslouchat jeho vzpomínkám na maminku. Mistrně nám přiblížil obraz, kdy s maminkou seděl na točitých schodech domku, kde bydleli. A povídal si s ní o tom, co je to život a jaký je jeho smysl. To bylo něco tak emotivního, že jsem po celou dobu vyprávění pana Munzara ani nedutala. Ležela jsem a z očí se mi kutálely slzy jako hrachy. Vím o sobě, že pláču jen vyjímečně, což není vůbec dobré. A tento muž mě dokázal rozplakat, i když o tom neměl vůbec ponětí. Pane Munzar, moc Vám děkuji.
