Je páteční podvečer. Sedím v obývacím pokoji. Příjemnou atmosféru umocňuje vůně bylinkového čaje. Miluju tyto chvíle pohody. A jsem ráda, že jsem dnes sama. Každý z nás touží být občas sám. Jen tak sedět a nechat myšlenky volně plynout hlavou. Vzácné chvíle.
Mám malou krabičku a v ní uloženy svíčky. Vybrala jsem si jednu a žažehla. Plamínek tiše plápolal. Okolo nohou se mi začal třít kocourek Cesy. Lehl si mi na klín. Spokojeně začal příst. Rovněž tak jako já pozoroval plamínek svíčky. Bylo nám spolu moc dobře.
Náhle můj pohled upoutala fotografie tatínka, který nás opustil loni. Pozorovala jsem jeho tvář a vzpomínala na dobu, kdy jsme byli spolu. Velmi zásadový, přímý člověk. Trošku jsem mu zazlívala, že byl přísný k sobě a tím pádem k ostatním lidem. Mne nijak nešetřil. Asi to tak měl a nechtěl dělat ve svém životě žádné změny. Možná nechtěl, možná nebyl schopen.
Tatínka vystřídala v mých myšlenkách další milá návštěva. Přišel tchán a tchýně. Úžasní lidé, kteří mi převelice chybí. Krásné chvíle, které jsem v jejich společnosti mohla trávit. Těšívala jsem se na ně jako malá holka. Bolí mne, že už nejsou tady se mnou.
A už před můj vnitřní zrak přichází dědeček s babičkou. Ti se mi snažili předat své zkušenosti do života. Babička byla nesmírně pořádkumilovná. U babičky bylo vždy naklizeno, naškrobené ručně háčkované záclonky zdobily malá okna. Voněly koláče, nejčastěji makové. Nikdy jsem se nenaučila upéct tak dobré koláče, jaké uměla babička. Jak bych si zase pochutnala, ale už to není možné. U babičky mi trošku chybělo pohlazení. S odstupem času to chápu. Od jedenácti let pracovala u sedláka. Tam patrně na hlazení a tulení moc času nezbývalo. Její generace byla v mnoha případech ochuzena o bezstarostné dětství. Proto se nelze divit, že asi neuměla lásku příliš projevovat.
Helenka byla má kolegyně ze zaměstnání. Pět let jsem byla její podřízená. Helenka pracovala jako vrchní sestra. Napohled nepřístupná dáma. Když kráčela po chodbě oddělení, "třásly se i smetáky v úklidové komoře". V jádru charakterní, upřímná paní. Takových lidí dnes není mnoho. Helenka si chtěla užívat zaslouženého důchodu. Zhoubný nádor slinovky břišní byl příliš silný soupeř. I když Helenka bojovala ze všech svých sil, boj prohrála.
Návštěvní hodinku uzavírají zvířecí členové rodiny, kteří už nejsou mezi námi. Chvíli si povídám s Bobáškem. Ten s námi trávil sedm let. Byl to pejsek nesmírně temperamentní. Vzali jsme si ho z útulku a myslím, že jsme Bobáškovi poskytli důstojný psí život v naší rodině. Dalším návštěvníkem byl Miki. Zvídavý, černý kocourek. Právě ta zvědavost, která je projevem koťátek /a nejen jich/, mu byla osudná.
Podívala jsem se na hodiny. Čas poskočil o šedesát minut. Ani jsme s Cesym nevěděli jak. Shodli jsme se, že to tak mělo být. Vždyť je pátek - druhého listopadu. A víme, že se tento den uctívá Památka zesnulých.
