Přesně tak. V posledních dnech si připomínáme s manželem obsah tohoto přísloví velmi často. Máme oba už nějaký věk, tím pádem by se dalo předpokládat, že bychom mohli být vybavení také určitým množstvím moudrosti. Ale kdepak. Opak je pravdou.
Já jsem věnovala na konci srpna jeden svůj článek vzpomínce na Sašu, fenku labaradorského retrívra. Odešla nám do psího nebe před rokem. Tehdy jsme se zapřísáhli, že "už nikdy, ale fakt nikdy nový pes." Dnes máme půlroční fenku německého ovčáka Taru.
Než jsme ji jako tříměsíční štěňátko přivezli k nám domů, vytvořili jsme jakýsi manuál, jak bude péče o tuto krasavici vypadat. Nezůstalo jen u suché teorie. Zahradu zdobí prostorný kotec a zateplená bouda s předsíňkou. Bejvák, jak má pro venkovního psa skutečně vypadat. Připraveno bylo několik vodítek - krátké, polodlouhé, metrové... Pochopitelně hračky, které by "zaručeně" měly mít výchovný efekt pro štěňátko a tak dále a tak dále. Naplánovali jsme, že úderem 4 měsíců věku Tary bude tato zapsána do základního výcviku psů. Protože německý ovčák není žádná sranda, že ano! To chce od majitelů úplně jiný přístup, než jsme aplikovali u pejsků, se kterýma jsme žili v minulosti. Tak taková byla naše předsevzetí. A skutečnost?
Tara se nám vybodla na interaktivní hračky. S tím neztrácela svůj drahocenný čas. Určila si, co jí víc vyhovuje. Různé větve /čím větší, tím lépe/, taky boty, které buď objevila u dveří nebo si je prostě nějak obstarala. Květináče se staly jejím oblíbeným artiklem. Takové sušící se prádlo na zahradě, to bylo něco pro ni! Ponožky, bundy a svetry jsme hledali všude po zákoutích zahrady. A byli jsme v konečném výsledku rádi, že jsme je vůbec našli a že se po opakovaném praní daly nosit. Moc jsme se těšili na vycházky do okolí ve společnosti Tary. Manžel se v minulosti podrobil operaci obou kolen. V nejhorším hororu nás nenapadlo, jakou rehabilitaci nám zlatá Taruška připraví. Z vycházek se vracíme poněkud zplaveni vlastním potem. Netušila jsem do poslední chvíle, jaké fyzické rezervy můj manžel má, když dokázal "mydlit nohama" na vycházce /spíše branném cvičení/, mezi tím vydával povely směrem k Taře a ještě mi stačil odpovídat na mé všetečné otázky. Já jsem za oběma spíše "vlála". Musel být na nás komický pohled. Můžeme vypadat, že s divokou fenkou Tarou nic neděláme, ale opak je pravdou. Když jsme na zahradě, není snad poslušnějšího psa. Veškeré povely splní naprosto okamžitě a přesně. Jen opustíme branku zahrady, vše je jinak. Včera jsem s ní vyrazila na hodinovou vycházku do polí a kolem řeky. Pravda, bylo sychravo. Vracela jsem se k nepoznání změněná. Několik sousedů, kteří nás potkali nevycházelo z té změny z údivu. Já jsem se pochopitelně tvářila tak, "jako že to tak vlastně má být, že to je normální takto zřízeně vypadat". Může vás napadnout, jak jsme asi dopadli na cvičáku, zda používáme to, co jsme se tam naučili. Snažíme se, seč můžeme. Tara byla zapsána do výcviku a také se úspěšně dostavila. Dala všemi způsoby najevo, že je cvičákem naprosto zhnusena. Nebude tam cvičit, leda "individuál". Ve skupině poslušnost odmítala. Paní, která měla na starost výcvik už takových "Tar" jistě viděla mnoho. Utěšovala nás, že se vše poddá. Nepoddalo. Na cvičáku byla totiž branka a za ní potok s vodou, kterou Tara nesmírně miluje. Když začal výcvik, rozhodla se , že se ho prostě nezúčastní. Dala přednost koupeli v potoku. Využila chvilky a už byla za brankou cvičiště. Páníčkovi nezbylo, než za všeobecného veselí ostatních účastníků jít pro Taru a dovléct ji zpět. Veškerá doporučení paní cvičitelky se prozatím jeví jaksi nereálná. Uklidňujeme se v tom, že to chce prostě čas. Samozřejmě pevné nervy z naší strany. Tara projde obdobím puberty a snad bude lépe. Prostě, komu není rady, tomu není pomoci. Co jsme chtěli, to máme.
Vážení čtenáři. Já chci všem, kteří reagovali na můj článek "vzpomínka na Sašu" moc a moc poděkovat za krásné, povzbuzující reakce v diskuzi. Všichni jste mi tak poskytli útěchu a já si jí nesmírně vážím.
Děkuji a přeji všem krásné podzimní dny.
