Ta otázka mě už napadla několikrát. V minulosti platilo, že muž byl lovec a žena byla ta, kterou se muž snažil ulovit, pochopitelně obrazně řečeno. Jak je tomu dnes, je muž stále lovcem?
K cestě do práce využívám dopravní prostředky, konkrétně vlak a tramvaj. Denně strávím cestováním celkem tři hodiny. Převážně si čtu nebo luštím křížovky. Co taky dělat jiného, cestu znám prakticky nazpaměť.
Vagón, do kterého jsem nedávno nastoupila, byl z větší části obsazen mládeží, která se vracela ze škol. Vím, že se nesluší poslouchat cizí konverzaci, ale ta je někdy tak hlasitá, že nelze prostě neslyšet.
"Čáu ty krávo, kdes byla?" Takto vyznamenala jedna mimořádně hezká mladá slečna svou spolužačku, neméně pohlednou. Odpovědi se nedočkala, což jí až tak nevadilo. Obě se rozvalily do sedaček, vedle sebe pohodily batohy. Hlasitě se mezi sebou bavily, negativně zhodnotily vizáž jedné z vyučujících a probraly ještě několik svých spolužaček. Do diskuze se snažili zapojit i mladíci, kteří seděli vedle děvčat. Neměli to jednoduché. Ještě nestačili domluvit větu a děvčata si vzala slovo. Slovník, který obě hezké dívky používaly, se zde nedá publikovat. Hoši se raději ztáhli a začali se bavit mezi sebou. Musím říct, že rozhodně slušněji než jejich spolužačky.
Mladí muži to mají složité. Je v pořádku, když se z mladé slečny stává zdravě sebevědomá bytost, ale začínám mít dojem, že některá děvčata /a nejen ony/, jsou příliš emancipované. Na druhou stranu se nelze divit. Média i časopisy je masírují informacemi, že úspěch zaručuje bezchybná tvář, ideální postava ve tvaru přesýpacích hodin a ostré lokty. Není zde místa pro nějaké "slepičky idealistky". V detektivních filmech jsou do rolí šéfových kriminálního oddělení obsazovány sebevědomé, atraktivní a dynamické ženy. Jejich mužští kolegové bývají někdy vykresleni jako mírně natvrdlí jedinci, kteří bez vedení statné šéfové nevyřeší absolutně nic. Je to opravdu to, co se mužům líbí? A platí ještě vůbec, že muž by měl být ten, který ženu dobývá?
