Fanatismus - vysoký stupeň nebezpečí

Fanatismus je slepá vášnivá zaujatost, nekompromisní a krajně jednostranný postoj nebo jednání člověka, který nějaké téma, myšlenku nebo věc pokládá za tak cennou,  že námitky či odpor proti ní vyvolávají jeho zuřivost. Fanatik se vyznačuje neschopností kritického odstupu, intolerancí, nepoučitelností a jistou omezeností.

Fanatik myslí málo nebo vůbec. Ve své psychice to má tak, že přijímá to, co mu jiní předkládají jako dobré. Cit bychom u fanatika hledali marně. Setkáme se s tím, že rozvíjí své nekontrolovatelné touhy, jež ho strhávají k nevědomým činům, kterých nedokáže ani litovat, protože je neumí ohodnotit.

Fanatik zná pouze jednu ideu, pokud zná vůbec nějakou. Lépe řečeno, ideu pouze přijímá a k tomuto přijetí nedošel na základě vlastního přesvědčení, nýbrž ve většině případů vlivem obratně skrývaného nátlaku. Latentní touha pomoci celému světu, kterou tolik lidí nedokáže správně usměrnit, z nich činí lehký úlovek pro fanatiky, kteří už existují a kteří potřebují další užitečné hlupáky, aby pokračovali v jejich hře.

Fanatik je netolerantní individuum. Neakceptuje dokonce ani existenci těch, kteří by mohli cítit nebo myslet jiným způsobem. Proto se je snaží jakkoli odstranit a smrt a týrání jsou jen některé z hrozných příkladů takového postoje. Fanatik není schopen naslouchat, není schopen dialogu. Pouze hlasitě vykřikuje své vlastní principy, aby sám sebe ohromil svým hlasem a neposkytl prostor žádnému jinému názoru. Vystačí si a zůstává u toho, co má. Všechno ostatní je bezcenné, neexistuje nebo musí přestat existovat. Má to stejné kořeny jako tyranie.

V těchto dnech si připomínáme 70.výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. Také v tomto neutěšeném prostředí se lidé setkali tváří v tvář s fanatismem na vlastní kůži.

Před časem jsem si se zájmem přečetla knihu významného rakouského psychaitra V.E.Frankla nazvanou „ A přesto říci životu ano.“ Připomeňme, že V.E. Frankl v knize čerpal z vlastních zkušeností z pobytu v jednom z koncentračních táborů. Autor knihy popisuje to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet. Mnohým z nich tato strašná zkušenost přesto otevřela cestu k porozumění smyslu vlastního života.

Podle Frankla zůstává v člověku i v značně extrémní situaci prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“ Zamysleme se nad tímto odkazem. Je to povinnost nás všech.