Je vánoční čas. Dopekla jsem cukroví a pomaličku budeme strojit stromeček. V mém posledním blogu jsem si trošku "postěžovala" na zážitky s mou tvrdohlavou nohou. Noha stále zlobí, ale snad se konečně něco více dovím, jelikož mám v příštím týdnu objednány speciální vyšetření.A protože jsem ženská obrněná trpělivostí a nadějí, věřím, že se "ledy pohnou."
Včera jsem něco málo uklízela a přemýšlela nad tím, jak ten čas běží. Už deset let uběhlo od chvíle, kdy jsem se dověděla, že jsem onemocněla zhoubným nádorem a pokud jsem chtěla žít/a já jsem moc chtěla/, bylo třeba se intenzivně léčit. Tak směle do toho! Operace, chemoterapie, ozářky. Po operaci jsem ležela jak placka na posteli a přemýšlela, co dál. Jak to zvládnu, co můj manžel, co obě dcerky, i když už dospělé. Odpoledne dorazil na "kompotové setkání" manžel a starší dcerka. Té se už rýsovalo těhotenské bříško. Napadlo mne, zda toho malého tvorečka budu mít šanci vidět. A tehdy se dostavil skutečně zvláštní pocit, který byl doprovázen tímto zněním:" To víš, že si toho špuntíka užiješ. Nic ale nedostaneš zadarmo, musíš bojovat. Protože to miminko je ta naděje, to je to světlo na konci tunelu." Bylo to zvláštní, já si to poselství prostě pamatuji do dnešního dne. A tak jsem zabrala, co to dalo. Možná je mezi laskavými čtenáři někdo, kdo prošel takovým onemocněním. Takže jistě víme, o čem je řeč. Únava, ani jeden vlas, neustále v kontaktu s obětavými lékaři a sestřičkami, podpora rodiny. Musíte se však spoléhat sami na sebe, protože i když je kolem vás spousta lidí, kteří vás podporují a věří, s tou rakovinou jste jen vy sami ve velmi úzkém vztahu. Jdete spát, je s vámi, vstáváte, je s vámi. Je vaší součástí.
Čas běžel a za několik měsíců se narodil překrásný kluk, kterému dala maminka jméno Adam. A věta, která mi zazněla v uších na nemocniční posteli se začala plnit do posledního slova. Nádherný čas, který jsme mohli společně trávit, protože dcerka, jako svobodná maminka, bydlela s námi. Miminko dá pořádně zabrat, ale pro mne to byl doslova motor. To byla panečku terapie. Kde se hrabou psychologické rozhovory a psychoterapie. Tento malý hošík byl psychoterapeut na svém místě a měl úžasné výsledky. A já, jeho babička mu mám co vracet.
Teď ještě spí. Dívala jsem se na skype, je nepřítomen. Není jak jeho "babka" /jak mne důvěrně celá léta oslovuje/. Tak brzy on s okolním světem nekomunikuje. Na skype má hlášku:" Miluju Kláru! Je prostě dokonalá!" Ach jo, ten čas tak rychle běží. Ale všechno je tak, jak má být. Adíku, děkuji Ti za Tvou malou dlaň.
Mějte se mí laskaví čtenáři hezky a přeji všem pokojné svátky.
