Co je to v nás a co tak předáváme svým dětem?

Je všední den, slunečné podzimní ráno. Jdu do práce. Míjím studenty, maminky s dětmi, které spěchají, aby odvedly děti do školek a škol. Potkávám seniory, kteří venčí své čtyřnohé psí kamarády.

Jako každý den jdu parčíkem. Mou pozornost upoutal asi devítiletý chlapec. Venčil malého pejska, patrně teriéra. Bylo vidět, že chlapec spěchá. Jistě měl další povinnosti, které musel splnit před tím, než odejde do školy. Podle toho také venčení psíka vypadalo. Pejsek konal potřebu prakticky v běhu. Chlapec mu nedovolil, aby se mohl psík zastavit. Čas byl pro hošíka důležitý. "Dělej sakra", poháněl psíka a tahal ho za sebou. Přišla jsem blíž a chlapce upozornila, aby psíka netahal. Že sice vidím, že spěchá, ale pejsek potřebuje trochu času, aby se mohl pořádně vyvenčit. Chlapec si mne udiveně prohlédl a beze slova zmizel v panelovém domě. Odpoledne jsem se s chlapcem viděla znovu. Opět ten samý obrázek. Psík zase prakticky běžel "jen" po zadních nohách a chlapec patrně opět spěchal. Venčení probíhalo jaksi "v běhu". Kolik psík stihl, tolik stihl. Byl to jeho problém. Chlapec běžel a volal na své kamarády. Psíka prakticky nevnímal. Měl "jej jen vyvenčit". Takový obrázek bohužel nevidím vyjímečně. Nemám dobré zkušenosti s tím, když vidím menší děti venčit své zvířecí kamarády. Přemýšlím nad tím, že za nedostatečné venčení nemohou v žádném případě děti. Je to o tom, co jim my, dospělí, předáváme. Proč si vlastně zvířecí kamarády pořizujeme, když pak na ně nemáme tolik času, kolik ho ve skutečnosti potřebují? Pak jsme k zvířatům nerudní, šarpeme s něma na vodítku, taháme je za sebou. Vždyť nás nikdo nenutil, abychom si zvířata pořizovali. Bylo to naše svobodné rozhodnutí. Chtělo by to asi pořádně promyslet, zda si mohu zvířecího kamaráda pořídit nejen kvůli ekonomickým důvodům, které jistě nejsou zanedbatelné. Ale měli bychom pořádně zvážit, zda budeme mít dostatek času na své zvířecí mazlíčky.

Pomalu jsem docházela k nádraží. Předešla mě trojice mladých lidí. Jedna dívka a dva mladí muži. O něčem si povídali, smáli se a byl na ně hezký pohled. Jen do té doby, než jeden z mladých mužů udělal pro mne zcela nepochopitelný manévr. Proti němu si vykračoval holub. Mladý muž holuba, který jej nijak neobtěžoval, nakopl a divoce se rozesmál. Přemýšlela jsem, co to v nás je za krutost a bezohlednost k ostatním živým bytostem? Jak máme jít příkladem dětem? A co jim tak předáváme?

Přeji všem hezké podzimní dny a děkuji těm lidem, kteří přistupují s úctou k ostatním  bytostem. Oni mají stejná práva na tomto světě, jako my. Neměli bychom na tuto skutečnost zapomínat.