Co by o nás řekly lavičky v parku?

Jak zacházíme s věcmi, které nám slouží? Zamysleli jste se někdy nad touto otázkou? Já si říkám, že kdyby věci uměly mluvit, tak bychom možná byli překvapeni tím, co o sobě uslyšíme. Popusťme uzdu fantazii a představme si, že tři lavičky v parku si povídají o tom, jak se my - lidé, k nim chováme. Pokud máte chuť naslouchat, jste srdečně zváni.

Pomalu přichází soumrak. Park opustily maminky s dětmi, mládež i senioři. Na tři lavičky, které jsou umístěny do půlkruhu okolo kamenné kašny, dopadá kužel žlutého světla starobylé lampy.

"To byl zase den", vzdychla si lavička hnědé barvy a pokračovala: "Jsem celá potlučená, všechno mně bolí. Ti výrostci mi dali zabrat! A ta bolest  vlevo dole. Mám tady spáleniny od cigaret. To je dneska mládež!"

"Neubrekuj", pokárala hnědou lavičku její kolegyně zelené barvy. "Co mám říkat já? Dnes jsem posloužila mladým maminkám a jejich čtyřem dětem. Ještě teď jsem se z toho nevzpamatovala. Děcka do mne mlátily plechovými lopatkami, kopaly, jsem samá boule."

"A co na to maminy, ty děti neokřikly?", zeptala se třetí lavička červené barvy.

"Kdepak. Ty řešily své partnery a měly v prádle nějakou jejich kamarádku. Parádně si na ní zgustly, nit suchou na ní nenechaly! Ta musí mít na jazyku ošpici jak celé Brno", vysvětlila situaci zelená lavička.

"To já jsem měla dnes vyloženě šťastný den", usmála se červená lavička. "Mých služeb využilo několik seniorů. A řeknu vám dámy, i já jsem se vrátila v čase. Seniorky vzpomínaly na dobu svého mládí. Taky to neměly jednoduché. Se zatajeným dechem jsem naslouchala, s jakou pokorou a nadhledem tyto ženy přijaly ve svých životech zkoušky, kterým byly vystaveny. To by měli slyšet dnešní mladí , jó, jó.."

"Ti určitě, vždyť by napráskali nejen tobě, ale i těm dámám", ozvala se pesimisticky hnědá lavička. "Mohla bych vyprávět, co tu všechno vidíme, hlavně, když se setmí", dodala s potutelným úsměvem.

"Všichni nejsou zlí", snažila se situaci odlehčit zelená lavička.

"No, to určitě ne. Je to jen a pouze o lidech. Mně zlobí, že spousta mladých lidí si nás neumí vážit. Sloužíme lidem a oni se nám odvděčí kopáním, pálením, rytím různých "ornamentů" do našeho povrchu a já nevím co ještě," škaredila se hnědá lavička.

"Snad nechceš, aby nám děkovali, když zvednou při odchodu své ctěné pozadí?", ironicky dodala zelená lavička.

"Jo a zaznamenaly jste dámy, že mnohdy lidé kolem nás jen tak proběhnou  a ani na chviličku se neposadí? Rozumíte tomu?", nešlo na rozum červené lavičce.

"Já bych to i zčásti pochopila", vzala si slovo zelená lavička."Jsou zaměstnaní, pak běží domů - tam druhá směna, naštvaní, vyčerpaní, někteří už někdy ani neví, jak se jmenují. Dnes je jiná doba. Na povídání prostě není čas".

"Možná ani chuť", rýpla si hnědá lavička. "Tak jsme si popovídaly alespoň my. Chci vám připomenout, že dnes je pátek a u Křivého psa se koná  diskotéka".

"No fakt, já jsem úplně zapoměla", zhrozila se červená lavička. "To zas bude zážitek. Jako  před měsícem. Pamatujete, jak dopadla naše kolegyně z rozcestí? Napadli ji opilci a zbyla z ní hromada dříví, nic víc! Budeme rády, když noc přežijeme bez újmy na zdraví."

"Možná se dočkáme nějaké skupiny slušných lidí, kteří si sednou a budou si spolu povídat. A my budeme tiše naslouchat. To my přece umíme!", zasmály se společně všechny tři diskutující lavičky.

A co my - lidé, umíme naslouchat? Pokud se chcete milí čtenáři dovědět něco  více o naslouchání, nabízím odkaz na  http://eurodenik.cz/vztahy/umeni-naslouchat.

Mějte se hezky a vkročte do nového školního roku s elánem a úsměvem na rtech.