Bylo páteční poledne. Vracela jsem se z vyšetření u lékaře. Ještě zajistit nákup na víkend a hurá domů. Těšila jsem se na kafe a příjemně strávenou chvíli s knihou.
Dohodli jsme se s manželem, že nakoupíme v jednom z nákupních center. Ještě jsme nestačili zaparkovat a už jsem zaslechla podezřelý šramot u předních dveří auta. Podívala jsem se. O dveře byl opřen člověk. Vůbec mu nevadilo, že auto bylo ještě v pohybu. Manžel zastavil a já jsem vyšla z auta.
"Co potřebujete?"
"Nemáte nějaké drobné?" zeptal se mne muž. Všimla jsem si, že byl opřen o berli.
Slušně jsem mu vysvětlila, že drobné nemám. Je fakt, že nenaléhal a s poděkováním odešel.
Obrátila jsem se na zadní sedadlo, kde jsem měla připravenu nákupní tašku. Přes sklo jsem zahlédla další postavu muže, který už byl vybaven dvěma berlema. Ten se snažil zapůsobit na mladší ženu, která zaparkovala auto kousek od nás.
Vykročili jsme směrem k vchodu do nákupního centra. Před dveřma bývají umístěny nákupní vozíky. No a před vchodem - světe div se - další člověk. Měl to velmi dobře vymyšleno. Postavil se tak, že každý nakupující musel chtě nechtě projít kolem něj. Doslova svou postavou zatarasil vchod. To ještě nebylo všechno. Když jsem přišla až k němu, natáhl ruku a strčil mi pod nos vyrozumění o invalidním důchodu ve slovenském jazyce. Už jsem byla fakt naštvaná. Omlouvalo ho pouze viditelné postižení, které by snad "nenahrál". I když jeden nikdy neví.
Vždy se snažím, pokud to je v mých silách, pomoci. Vím, že doba je složitá a někteří naši spoluobčané zažívají těžké chvíle. Možná by se mohli zamyslet, jak přijít k financím i jinak, než výše popsaným způsobem. Aby skutečně platilo, že "chudoba cti netratí".
