Počítač. Dnes naprostá samozřejmost v komunikaci mezi lidmi. Jak pro koho. Kupříkladu moc dlouho jsem se bránila byť jen pohledu na ten pekelný stroj. "Já ho k životu potřebovat nikdy/!/ nebudu," prohlašovala jsem v nedávné minulosti, když mne manžel lákal k pronikání do tajů obávaného komunikačního prostředku. Znáte to, my míníme, ale situace naše předsevzetí mění. Tak to je.
Jednoho dne jsem uznala, že se s takovými myšlenkovými pochody prostě daleko nedostanu. K rozhodnutí položit otázku ohledně kamarádství počítači, mne "donutila" pracovní nabídka úžasné paní šéfredaktorky jednoho webového zpravodajského portálu. Nabídla mi možnost spolupráce a já jsem ráda kývla. A už to bylo!
Nenapadlo mne, jak si zkomlikuju život. Co to budou za nervy! A to doslova. Pochopitelně nejen moje nervy dostaly pořádně zabrat. Můj choť nebyl dalek napadením mozkovou mrtvicí, jejíž příčinu šlo bez problémů najít v naprosté tuposti jeho drahé manželky. Dokázala jsem věci nevídané! Zrušila jsem během snad ani ne sekundy nainstalované věci, smazala jsem články, které jsem si hrdě připravila a napsala. Neuměla jsem používat možnosti jako "uložit". Tím pádem jsem nic nemohla dohledat. Chvílemi až se sadistickými sklony jsem se dívala na počítač a představovala si, jak ho nejen rozmlátím, ale taky pošlapu, poplivu, vyhodím z okna, mrštím ho někomu na hlavu! Sama sebe jsem nepoznávala. Kolik zuřivosti jsem v sobě objevila. Zdálo se mi, že se počítač docela slušně bavil na můj účet. Hajzl jeden!
Tak jsem si řekla: "A dost moje milá, něco je tady špatně. A ať tě ani nenapadne chybu hledat okolo sebe, chyba je v tobě!!" Zabralo. Začala jsem se víc ptát. Naštěstí je koho. Nejen manžel mi byl nápomocen. Rozhodla jsem se ho trošku šetřit. A náhle - vždyť je tu můj úžasný vnouček Adam. No vida. Když Adík dojede, mám napsáno, co potřebuju na počítači dovysvětlit. Sázím taky na to, že desetiletý hošík je majitelem jednoho serveru a s počítačem je víc, než dobrý kamarád. Adík má se mnou svatou trpělivost, za což jsem mu nesmírně vděčná. Taky dcera Petra mi dokáže vytrhnout "pověstný trn z paty." Ta se doma raději moc neukazuje. Ani se nedivím.
V přístupu k počítači došlo u mě přece jen ke změně. Na psacím stole jeden "pekelný stroj" našel své nezastupitelné místo. Denně k němu usedám a snažím se proniknout pozvolna /!!/ do jeho tajů. Už čím dál méně mažu věci, které potřebuju. Taky používám klávesy, které mají v počítači význam.Sprostě mu nenadávám.
Dokonce nešetřím ani pohlazením. Nedávno jsem se chytré mašinky zeptala:"Chceš se se mnou kamarádit?" Odpovědi jsem se sice nedočkala, ale zdálo se mi, jakoby lehce zavrněl. Budu ho muset ještě více probádat.
