Disponuji vrozenou inteligencí a vím, že je slušností představit se. Jmenuju se Bobášek a jsem tzv.“příkopkář“ nebo taky“ pouliční směska“. Tak nás nazývají jen lidé. Přesné datum narození neznám. To by byl zázrak, kdybych ho znal, vždyť nemám ani rodný list. Příkopkáři ho jaksi nemají, ale to jistě víte. Takže mi je asi těch sedm let – lidskýchJá tomu moc nerozumím, ale na veterině jsem se dozvěděl, že lidských let mám více. Nakonec - ať je to jak chce, to teď není podstatné. Totiž se mnou to vůbec v tomto okamžiku- kdy si s Vámi povídám- není jednoduché.
Právě se nacházím v období, kdy mi byl veterinářem diagnostikován pravděpodobně zhoubný nádor varlete. No to mi ještě chybělo, mám jen jedno – a to od narození- a ještě se dovím takovou patálii! Už mi nechutná ani jíst, to je co říct. Když si vzpomenu na jatýrka se slaninkou. To mi dělával páníček, to byla dobrota, to vám řeknu. Teď mám problém se vůbec napít. Panička mne převrátila a nastříkala mi trochu vody do tlamy. Považte, stříkačkou!! To máte tak, když vyfasujete paničku, která je zdravotní sestrou. Ty se s nikým nepářou. Nechtěl bych vidět ty ubohé pacienty, cha, cha!! Raději jsem ani neprotestoval, stejně by to bylo prd platné.
Tak, kde jsem skončil- aha- při popisu mého chabého zdraví. Operaci mám plánovánu na pondělí a dnes je sobota ráno. Právě jsem na vycházce s páníčkem. Všiml jsem si, že páníček mne provází posmutnělým pohledem /to já už poznám/ a taky posmrkuje.
„Co Ti asi je, máš rýmu?“, přemýšlel jsem. Páníček na mne mluví laskavým hlasem. Je pravda, že se mi špatně chodí a co chvíli se musíme zastavit. Já si musím odpočinout. Ale my chlapi si rozumíme a jsme chápaví k našim těžkostem. Tolik se snažím, chci jít… po chvíli nejsem schopen pohybu. Páníčka slyším už jen jako „z dálky“. A ty bolesti, které mne sužují, já bych do toho kopl!!!
Probral jsem se až doma. Slyším, že pojedeme na veterinu. Pan doktor se musí znovu podívat, co je ještě pro mne možné udělat. Jsem naložen do auta a jedeme. V čekárně je už plno mých kamarádů. Jak se tak dívám, též to nemají jednoduché. Vždy, když jsme se společně sešli na veterině, tak jsme si mezi sebou popovídali. S čím jsme přišli a a co nás trápí. Něco jako u lidí, ti si taky krátí v čekárně chvíli povídáním . Dnes ale na plky nemám náladu. Jsem unavený a chce se mi hodně spát. Jsme zváni dále do ordinace. Opět se ke mně sklání pan doktor, který mne už v minulých dnech vyšetřoval. Chvíli si povídá společně s páníčkem a paničkou. Ale co to vidím? Oba začali plakat.
Pan doktor ukazoval snímky mého břicha a vysvětloval trpělivě všechna rizika, která jsou spjata s mým těžkým zdravotním stavem. Už se nedá prakticky nic dělat. Riziko by bylo velmi vysoké i v případě, že by mne pan doktor operoval ihned. Dle jeho názoru bych s nejvyšší pravděpodobností nepřežil.To bylo velmi náročné pro nás všechny.
Sestřička začala natahovat uspávací látku do injekční stříkačky.
Já jsem ležel v náručí mého nejlepšího páníčka na světě. Panička stála vedle něj. Oba mne hladili a plakali. Přiblížil se pan doktor.Bylo naprosté ticho.
Cítil jsem páníčkovu ruku, která byla teplá a hladila mne po kudrnaté hlavičce. Já jsem slyšel: „Bobášku, moc Ti děkujeme za krásné chvíle s Tebou.“
Pan doktor začal pomaličku aplikovat do mé žíly obsah stříkačky. Postupně ustávaly bolesti, které jsem měl. To vám byla úleva!!
Před mým vnitřním zrakem se začal odvíjet překrásný barevný sen. Běžel přede mnou celý můj psí život, od nejednoduchého zrození až po důstojné ukončení mého života.
.A když jste vydrželi až doposud- a chcete- pojďte se spolu se mnou podělit o některé humorné příběhy, které se mi v životě staly.
Narodil jsem se někdy na podzim. Ještě jsem měl dvě sestry. Všichni tři jsme se dostali řízením osudu do psího útulku v okresním městě. Byli jsme vděčni za jídlo, teplý kotec a laskavou ruku pracovníků útulku.
Byly Vánoce a napadl sníh. Brzy po obědě se k našemu kotci blížil pán s nějakou slečnou.
„Aha, lidé se jdou podívat , jakého pejska si asi vyberou“, přemýšlel jsem.
Vedle v kotci ležela krásná psí dáma, byla to kolie. Vedle byl umístěn rotvajler. Z toho jsem měl dost nahnáno, byl naštvaný na celý svět. Podle mne mu někdo v jeho životě ublížil. Ten statný pes skákal po oplocení a neustále štěkal. Byl jsem rád, že se sestrami máme svůj příbytek dost daleko. Kolega totiž vypadal, že by mne slupl k odpolední svačině, a to bych zase teda nechtěl já.
Zvedl jsem hlavu a pozoroval obě postavy, které se pomalu blížily . Světe div se, zastavily se před našim kotcem. Paní, která měla ten den v útulku službu, otevřela kotec a něžně mne vzala do náručí. Já jsem se jemným zaštěkáním rozloučil se svými dvěma sestrami. Byl jsem odnesen na ošetřovnu.
Pán a slečna podepsali nějaké papíry a pán za mne zaplatil poplatek prosím celých 5OKč!!! Šup se mnou do auta a už jsme vyrazili. Zadním sklem jsem viděl, jak ustupuje do pozadí prostředí útulku.
Moc jsem si přál, abych mohl žít pěkný život a to samé jsem popřál v duchu i všem pejskům v mém bývalém bydlišti.
A tak jsem poznal své nové majitele. Ještě jsem se toho odpoledne seznámil paničkami- jednou starší dámou a jednou mladou holčinou. Byl jsem pořádně utahaný Dostal jsem výbornou večeři a spokojeně usnul.
Další dny příjemně plynuly. Pro mne teda určitě. Paníček mne ještě přes mírné protesty odvezl na veterinu. Pan doktor mne prohlédl .Naočkovali mne, což mne naštvalo a v uších jsem prý měl svrab – takže masti a taky tablety na odčervení. Tak to jsem se teda namíchl. Nebyl jsem sám, namíchl se i páníček. A to proto, že byl rázem o pár stovek chudší.
Co jsem míval nejraději? Pochopitelně dlouhé vycházky .Možná to bylo tím, že jsem kříženec knírače a pudlíka. To samo o sobě je zárukou, že jsem temperamentní psík. Já jsem v okolí poznal díky vycházkám hodně psích kamarádů a páníčci se taky seznámili s různými zajímavými lidmi. Vzpomínám si, že jedna z mých mladých paniček, měla přítele. I dohodli se, že si udělají výšlap na Lysou horu. A dohodli se i se mnou, že mne vezmou s sebou.Byl jsem tehdy dost malý, snad mi bylo toho půl roku. Dlužno říci, že mne oba parťáci občas i nesli, větší část trasy jsem ale pelášil sám. Sluníčko svítilo a mě bylo moc dobře. Unaveni jsme se vrátili k večeru domů .Zalezl jsem si pod kuchyňskou linku a tam jsem tvrdě usnul. Když se vrátila večer moje panička domů z práce, stále chodila a čichala po bytě s tím, že cítí sám asvalt. Tento fakt jí ale členové rodiny vymlouvali. Pouze do té doby, než mne vytáhla z mého úkrytu a čichla si k tlapkám. Měl jsem je od asvaltu! A byl pořádný řev, tehdy moje mladší panička dostala pořádně nadáno.
Jindy jsem vyrazil s paničkou na vycházku do lesa. Oba jsme si to užívali. Míjeli jsme řady krásných zahrad Občas jsme se zastavili s různými lidmi, panička si s něma povídala a já jsem si předával informace s jejich psími kamarády. Panička mne pustila z vodítka – to abych se pořádně proběhl. To jsem splnil myslím na víc než sto procent. Mou pozornost přilákal plot s dírou. A uvnitř- ha- no kdo?- slepičky. Spousta slepiček! Rychle jsem se protáhl dírou a pokoušel se o seznámení s těmito tvory. Slípky byly jiného názoru a daly mi to řádně najevo. Začaly pobíhat po dvorku a poplašeně kvokat.
Panička volala, nadávala, vyhrožovala. Já se přiznám- vůbec jsem ji neposlouchal. Slepice mne zajímaly rozhodně více než ječení paničky. Jednu slepici se mi podařilo chňapnout. A tak jsem ji více stiskl. Zůstala ležet na zemi, nohama vzhůru. Šlehl jsem okem po paničce, nebyla daleka nějakého kolapsu. To se ve vteřině změnilo, pak se situace vyhrotila tak, že jsem měl pro změnu nahnáno a málem jsem měl i hnědé kalhoty, jak se lidově řečeno říká.
Tu se z ničeho nic objevily obrovské gumové holínky. Připlácl jsem se na zem. Nade mnou stál obrovský chlap, ale můj páníček to teda nebyl, to poznám. Úkosem jsem viděl pobíhající paničku kolem plotku. Chlap vystřelil z pušky, naštěstí do vzduchu a něco zařval. Šipkou jsem skočil k díře v plotě a mazal k paničce. Ta na nic nečekala a mizeli jsme rychlostí čerta pryč. Hlavně domů, do bezpečí. Po cestě panička láteřila a vyhrožovala, že nedostanu nic nažrat, abych se vzpamatoval a aby mne přešly blbiny. Pomyslel jsem si, že v nejhorším budu volat modrý telefon a p.Srstku nebo i p.Kubišovou. Ale nebylo toho zapotřebí. Panička vychladla cestou domů a večer si o mém poklesku povídala s páníčkem. Žádný trest se už nekonal. Občas jsem pozlobil i páníčka, ale toho jsem raději poslouchal, nechtěl jsem si přátelství s chlapem pokazit, to dá rozum. A pak, páníček mi připravoval dobroty. Když jsme byli doma sami, voněli jsme si na dušené játře a měli jsme oba“ buly za ušima“.
Určitý čas jsem chodil s páníčkem taky do práce, do půjčovny nářadí. Pracoval tam ještě jeden chlapík. Oba si povídali o různých zážitcích. Já jsem lehával pod stolem a byl jsem „jedno velké ucho“. To by vydalo na pěknou knížku, co já jsem tam lidi zlatí slyšel. Ale neumím psát, takže z tvůrčího psaní nic nebylo.
Ještě se s vámi milí čtenáři podělím o jednu příhodu. Tehdy jsem se teda vyznamenal, já jsem se snažil zachránit páníčka!! Dělal jsem proto vše, co jsem uměl. No, nedopadlo to, ale jistě uznáte, že bylo na mne spolehnutí. My už víme, že moje panička pracovala jako zdravotní sestra. No a jednoho dne se stala teda zvláštní věc. Páníček večer ulehl, osobně jsem ho viděl přijít k posteli „po svých“. A ráno, z postele nevstal. Nešlo to, nemohl si sednout, ani slézt z postele. O tom nemohlo být řeči. I projednal svůj zdravotní stav s paničkou. Ta se do několika minut přímo dohnala s injekční stříkačkou, jehlou a dalšími pomůckami. Chystala se mému páníčkovi ublížit tím, že mu chtěla prásknout injekci do zadku. Tak to teda ne, rozhodl jsem se, že zakročím. A už tu byl ten moment, kdy páníček ležel v jakési ponižující poloze na břiše. Kalhoty dolů- no tohle!!A ta panička jedna se právě rozmáchla….
Tu přišla moje chvíle. Vyrazil jsem a v plné rychlosti zabránil vlastním tělem paničce v aplikaci injekce. Lehl jsem si totiž přes zadek páníčka. Odhodlaná ženská jedna mi jen tak tak nehvízdla tu injekci do mého kožichu.
Víte, jak to dopadlo? Ta nebezpečná osoba měla dobrý postřeh. V momentě mne chytla za kožich, spohlavkovala mne a vyhodila do chodby. Ó jak ponižující, baba jedna!! A pak jsem slyšel zoufalý výkřik páníčka. A já jsem nemohl absolutně nic dělat. Byl jsem bezmocný.
Po několika minutách se však stal zázrak. Otevřely se dveře, jedubaba mne pozvala dál a páníček pomaličku sedal do křesla. Ještě několik dní se musel šetřit a pak jsme opět pokračovali ve vycházkách a užívali jsme si plnými doušky úžasného přátelství. Já jsem se ani na paničku nezlobil. Vždyť pomohla a to bylo to nejdůležitější.
Moji milí čtenáři. Já myslím, že jsme si užili v této povídce i veselých okamžiků. A o tom, že můj psí život byl skutečně barevný, nelze ani chviličku pochybovat.
Přišla chvíle pro loučení.. Dříve, než to udělám, chci také já poděkovat svým páníčkům za krásný život, který mi připravili. A víte co ještě?
Páníčci bydlí v malém rodinném domečku. Mají dalšího pejska- fenku Sašenku, kocoura Cesyho, Micinka a fenku Pirinku. Na celou tuto rodinku dohlížím já z fotografie, která je umístěna v obývacím pokoji. A že mám přehled a občas se pořádně nasměju, tak to si buďte jisti!!
