Sedím v kavárně a pozoruji lidi. Nejsem psychopat nebo voyeur, ale baví mě sledovat novodobou povinnost online světa. Servírka donese kafe a koláč. Host si vše naaranžuje, několikrát vyfotí.
Při pokusu číslo 12 je s fotkou spokojen a nastavuje filtry, přidává lokalitu kavárny a nahrává na instagram. Jeho společnice není naštvaná, než dokončí ten proces. Ona dělá totiž to stejné. Kafe je studený, konverzace vázne, protože oba„ hlavně nenápadně“ kontrolují, kolik lajků daná fotka má.
Život v instantním světě není jednoduchý. Musíte fotit přesně to, co lidé chtějí vidět a vytvářet v nich pocit závisti. Nesmíte napsat pravdu, že jste danej koláč fotili 12 x, chutnal hnusně a stál 89 Kč. To už se nehodí. Základem je vytvářet iluzi štěstí, radosti, good vibes a nekonečné euforie. Fotka musí být bez kazu a z dobrýho úhlu, jinak vám to nikdo neolajkuje.
V insta světě máme všichni doma uklizeno (bordel se neodpouští a nejde na něj aplikovat nějakej dobrej filtr), máme úhledně prostřený stůl i ve 3 ráno, neustále napečeno a navařeno tak, že jídlo je vždy fotogenické.
Všichni jsme v tom světě šťastní a nedovolíme si napsat pravdu, protože nikdo nechce číst o realitě. Z té chceme přece všichni vypadnout.
Koho by taky zajímalo číst o tom, že dneska peru, převlíkám postele a myju koupelnu. Možná když naaranžuji čistící prostředky ? Větší úspěch bude mít fotka z pláže kam půjdu po obědě.
Dáte mi někdo lajk, když vyfotím vysavač a mop?
