Premiér

          Potkat osobně premiéra se jen tak někomu nepoštěstí, a prožít s ním na víc ještě zajímavý příběh, je víc než výjimečné…

          Jednoho nejmenovaného roku, navštívil Brno náš premiér. Kromě jiných aktivit, které zde měl, se chtěl projet po našem městě tramvají. Nikdo pořádně nechápal smysl této jízdy, ale proslýchalo se, že se chtěl přiblížit nám „normálním“ občanům. Samozřejmě se dopředu vědělo, kde, kdy a jakou šalinou pojede, takže je vám jasné, že policie a ochranka byli v pohotovosti.

          My jsme samozřejmě měli zakázáno kontrolovat a jakkoli ho obtěžovat. Je to přeci náš premiér a předseda nejsilnější strany, která má na brněnské radnici velké zastání.

          Ale to by nebyl Luba. Náš recesista…  Nevím, jak to zjistil, ale přišel na to… To byl prostě celý on. Vyslídil kdy a kde, premiér pojede a počkal si na něj. A jak už to bývá, nebyl sám. Recesisti mají své diváky. A někdy jich není málo.

          Asi už tušíte, co následovalo. Ano, bylo to velké a dost divoké.

          Luboš se svými kamarády, podotýkám, všichni byli revizoři, nastoupil na Hlavním nádraží do vozu, kde seděl náš premiér, a započal kontrolu. Ke cti předsedy vlády bylo to, že ve voze jeli i normální cestující a opravdu netušili, že s nimi cestuje hlava nejsilnější strany. Premiér byl machr a měl kolem sebe jen pár lidí z ochranky.

          „Revize jízdenek,“ ozvalo se vozem.

          „Dobrý den, revize jízdenek, prosím,“ zazněl znovu Lubošův hlas na celou tramvaj.

          Nezajímali ho normální cestující, šel čistě po premiérovi. Byl to přímý tah na branku. A dobře cílený. Záhadným způsobem prošel ochrankou a strčil odznak předsedovi vlády přímo pod nos.

          „Revize jízdenek, prosím,“ požádal ho znovu.

          “Prosím, tady ji máte, pane kontrolore,“ usmál se premiér a ukázal platnou jízdenku.

          Luboš ztratil pevnou půdu pod nohama. Toto nečekal. Jeho plán se zboural jako domeček z karet. Lístek byl naprosto v cajku. Poslední šance na záchranu jeho pověsti, bylo nachytat chlapce, kteří zajišťovali jeho bezpečnost. A tam mu to také vyšlo.

          Premiér měl sice platnou jízdenku, ale to stejné se nedalo říct o jeho ochrance. Jeden z nich neměl nic a jel na černo. A to bylo něco pro Luboše. Zakousl se do něho jako buldok.

          „Takže Vy nemáte platnou jízdenku?“ zaměřil svou kontrolu na muže z ochranky.

          Mladík z bezpečnostní služby jen pokrčil rameny a pohledem hledal pomoc u svého šéfa.

          „Tak máte nějakou jízdenku, nebo ne?“ pokračoval ostře Luboš.

          Člen týmu trapně mlčel a zoufale se díval na premiéra. Šlo do tuhého. Předseda vlády si dobře uvědomoval, že jeho muž pochybil, ale nevěděl, jak z toho ven. A toho samozřejmě využil náš recesista.

          „Takže Vy jedete na černo, Vy nemáte jízdenku? Tak to prosím Váš občanský průkaz!“

          Mladík se tvářil, jako by slyšel češtinu prvně v životě, pot mu tekl po čele a vlastně ani premiér nevypadal moc v pohodě. Nikdo nevěděl, co bude dál. Jen Luboš něco tušil, ale jak ho znám, nechtěl to nechat zajít tak daleko. Měli jsme přeci jen z nejvyšších míst nařízeno – nekontrolovat premiéra. Jenže, jak už to, tak v životě bývá, všechno bylo nakonec trochu jinak.

          Jeden z dalších členů ochranky nenápadně označil lístek a podstrčil ho nešťastnému kolegovi.

          „Mám! Našel jsem ji, tady je,“ ukazuje vítězoslavně revizorovi označenou jízdenku.

          Tehdy chtěl Lubin na takto rozehranou hru přistoupit a celou záležitost tímto v tichosti ukončit. Měl v plánu překontrolovat platnou jízdenku, udělat na muže z ochranky „ty, ty, ty“ a ve vší slušnosti vycouvat z tramvaje ven.

          Vzal od mladíka jízdenku, prohlédl ji, hluboce se zadíval na svého „soka“ a spustil…

          „Tak, abychom si rozuměli mladý muži, jízdenku máte řádně označenou, to je v pořádku. Ale je potřeba ji uschovat tak, abyste ji při kontrole hned našel, ušetříte si tím zbytečné starosti. Jinak je vše v pořádku a přeji Vám pěkný de…“

          „On si tu jízdenku neznačil. Dal mu jí ten chlap vedle a značil ji až po kontrole. To neplatí. My to viděli,“ přerušil Lubošovo loučení hlas lidu ve voze.

          „Jen s ním pane revizore zatočte, ať platí stejně jako my, dejte mu pokutu,“ cestující byli evidentně na straně Luboše a vůbec nechtěli pochopit danou situaci.

          Ale v podstatě měli pravdu. Proč by on platit neměl, a oni ano. Toto si stejně dobře uvědomoval i Luba, ale zároveň věděl, že když to dotáhne do konce, bude mít v práci velký problém. Na rozhodnutí měl okamžik.

          „Takže Vy si ze mne budete dělat srandu? Kdo značil tu jízdenku? Vy jste to nebyl! Takže občanský průkaz, nebo 500,- Kč na místě. A rychle! Jinak volám policii. A už s Vámi nehodlám dál diskutovat, toto je značení při kontrole, a to Vám v žádném případě neuznám!“

          Z Luboše byl jiný člověk. Tvrdý výraz a nekompromisní hlas. Jen někde v koutku duše věděl, že až zavolá tu policii, tak nastane průser.

          „Tak jak jste se rozhodl, budete platit na místě, nebo předložíte doklady? Nebudu už déle čekat,“ drtil mezi zuby Luba a bral do zpocené ruky mobilní telefon.

          Ochránce premiéra najednou ztratil řeč. Oni vlastně všichni kolem ztratili řeč. Ve voze bylo najednou ticho jako v kostele. Každý jen sledoval, co bude.

          Dnes věřím, že cestující, co už chtěli dávno vystoupit, jeli dál jen proto, aby věděli, jak se to celé skončí a nic jim neuteklo. Inu, český člověk se nezapře.

          Luboš začal pomalu, ale velmi pomalu mačkat čísla na klávesnici svého mobilu. Byla to hra nervů. Kdo z koho. On anebo premiér. Oba věděli, že když přijede PČR, tak to bude špatné. Pro Luboše v práci, pro předsedu ve straně a mezi lidmi.

          „Já to za něj zaplatím, kolik to dělá,“ špitl najednou premiér a začal vytahovat peníze. Nejspíš usoudil, že by větší problémy měl asi on. Anebo mu bylo Luboše líto, kdo ví.

          „Pět set korun českých,“ odvětil Luboš a měl co dělat, aby potlačil vlastní nervozitu. Mohlo to pro něj dopadnout mnohem hůř.

          Pak už to šlo ráz na ráz. Lubin dostal peníze, premiérovi odevzdal pokutový blok a honem se svými kumpány vystoupil.

          „To jste mi teda pomohli,“ obořil se na parťáky venku, i když věděl, že se odpovědi od nich nedočká. Byla to přeci jenom jeho hra a on to dobře věděl.

          „Tu pětistovku od premiéra si schovám na památku, budu ji ukazovat svým dětem. To byla ale sranda, co…“ všichni nějak mlčeli, neboť vidina problémů v práci, byla obrovská a celkem reálná.

          Nakonec to nebylo tak horké. Nějaké napomenutí bylo, ale jelikož se proslýchalo, že se chystá výměna nového premiéra, celé se to hodilo tak nějak do autu. A později se k tomu už nikdo nevracel…

          A ještě jednu věc. Z ověřených zdrojů vím, že tu pětistovku si Luboš neschoval. Propil ji v hospodě, když dával tuto historku k dobru. A několikrát.

Lidičky, a víte co je zajímavé? Já vlastně ani nevím, kam ten premiér tou šalinou vůbec jel…

Vladimír