Telefon. "Tož, co jé?! Ani sa neozveš... Poslúchaj!" Hlas mizí, místo něj jen šum a vítr až to bolí do ucha. "Ty to neslyšíš?! Tož já ti to nadiktuju!" křičí do mobilu strýc Jožin. Tak tady to máte.
X+Řádky vinohradu letí ke kopcům na horizontu. Nikde nikdo.
Dneskaj sem dorazil do vinohradu už dopoledňa. Bylo sbírat hrozny, jenže nikde nikdo. Tak sem vlézl do búdy, natahl do koštýřa půl litra Vavřinca a šel ven. Koštéřek opřený o rameno, hépl sem si na lavku před búdú a hledím do kraja. Pode mnú svahem utěká vinohrad, búdu mám až navrchu. Když dole dostanu chuť na trochu teho červeného (lebo aj bílého), tož sa musím šplhat do kopca. Aspoň teho toli nevypiju, kopec ňa často odradí spolehlivě. Ale ta odměna, když to nevzdám a sednu si s koštovačkú před búdu!
Krajinu vidím pod sebú jak z eroplánu. Řádky vinohradu pod kopcem brzdí u cesty a stojí tam jak husaři před frontovú linijú, za nima pole. Cesta mně bere oči k jihozápadu a skrz dopoledním oparem zasněné roviny sa stáčí k Pálavě. Nad ňú sa v mlze tyčí Pavlovské vrchy i s Dívčíma hradama, po slunku to všechno jiskří, vzduch sa tetelí a skáče jako laňka.
Zjemna uvolním na koštéřku ukazovák a už po stěnách koštovačky letí do spirály sa točící prúd Vařinca. Vavřinec zpívá po stěnách sklínky divoké pjesničky, když nabere tercii, je najvyšší čas mu zastřihnút křídla. Nepřeleju, aj když zavřu oči, mám tu terciju za ty roky v ušách. Zvednu pohárek proti nebi. "Čistý, pěkný," pochválím si svoje dílo a s chuťú zašmátrám nosem nad hladinú. Jazyk sa též hlásí o slovo, až sa mi z teho celá huba krútí. Dobrá, tu to máš, nakloním koštovačku ke rtům.
Rudý pramének po jazyku stéká níž a níž a zapaluje tam kdesi uvnitř plameny chutí a vůní, prolétne skrz sem a tam, třikrát sa obrátí, zavíří jak buben na svajbě a vyšle ozvěnu teho ohňa zpátky směrem nahoru, kde to celé vrcholí, když ta ozvěna vyletí ušama, očama aj hubú zasej ven. "Joj!" mlasknu, a zalétý tým ohněm pozoruju dopolední divadlo kolem sebe.
Zavisťú zbledlí kolem mňa poletujú dva skřivané a řvú mi do uší odrhovačku, co ju nasbírali za ty roky nade všema těma polama a vinohradama, co jich tu je. "Eh, nedám, škoda by to pro vás bylo, pazúři!" zubím sa, a oni vijú pendrek. "Zpívajte, co už s vama!" mávám na ně.
Koštéř sa hlásí o slovo podruhéj, a já mu nebráním. Pozvedám sklenku k jihu. Povdá sa, že když je dobrá viditelnost, je odsáď vidět až do Vídňa. Škoda, je opar, a tak vidím jen ty diamantovo rudé střely, keré Vavřinecké púščá od slunka skrz sebe mně do očí.
Tož držím sklínku ve slunci vstříc Vídni, skřivanům aji tej Pálavě a čekám, až dondú ostatní. A když nedondú, taky dobře...
Váš strýc Jožin
p.s. Vavřinec zrovna nebyl k dispozici, tak jsem, s dovolením laskavého čtenáře, provedl zápis za účasti 2dcl kalifornského rudého Ruby Cabernet, ročník 2005. J.D.
