Příběh chlívečku holenní kosti

Mladý muž láskyplně odemkl zámek otlučených dřevěných dvířek. Musel zabrat, aby povolily. „Příště Vás musím opravit," řekl, než udělal zednickou tužkou čárku na veřeje. Pak se sehnul a vstoupil do místnosti za nimi.

„Ty jsi ten můj milý chlíveček, konečně jsem zase tady," řekl spokojeně, když zažehl svíčku a rozhlédl se po maličké místnosti vyhloubené vysoko ve stráni nad horským údolím. Téměř celý prostor vyplňoval dřevěný stůl a dvě u něho stojící židle. Delší strana stolu se  spolu s lavicí (zprvu, než oči přivykly šeru, téměř neviditelnou) tlačila ke stěně, na níž visela police s kořenkami. Kromě kořenek, stolu, lavice a dvou židlí tu nebylo nic. Chlapec se posadil na židlí blíž u dveří. „Tady sedávám nejraději," připomněl si nahlas, pohladil stůl a otevřenými dveřmi vyhlížel ven. Usmíval se, bylo mu dobře.

Nemohl se dnes vůbec dočkat. „Vždyť jsem tu nebyl dobré dva dny!" řekl. „Snad se na mě nezlobíte, vy jedny...!" zahrozil na kořenky na stěně rozpustile prstem.

Náhle posmutněl. „Pořád je tu tma," posteskl si. Světlo svíčky komíhalo po stěnách a hledalo stíny, které se před ním opovážily ukrýt do nerovností hliněných zdí. Zasnil se. „Kdybych tu měl okno, mohl bych teď mít zavřené dveře, a přesto bych viděl ven a měl tu spoustu světla. A fůru peněz bych ušetřil za svíčky, letos jsem musel kupovat už nejmíň čtyři. Možná i pět," přemítal, ale nahlas neřekl nic. „Nechci, aby se dveře urazily, že mi nejsou dost dobré. A nakonec i ta svíčka," pošeptal kořenkám.

Jen ho mrzelo, že dodnes neví, jakou mají kořenky barvu. Jsou na polici už celá desetiletí a světlo na ně nedosáhne. Mihotavý plamínek svíčky připouští dvě možnosti. „Myslím, že jsou růžové. Kořenky jsou přece vždycky růžové. Ale mohly by být i žluté," přemítal a snažil se světlo ze svíčky nabrat do dlaní, aby jím mohl na kořenky posvítit. „Ne, je to hloupost, jak by mohly být kořenky žluté. Jsou růžové a basta!" rozhodl a dál, teď už zase klidně, hleděl otevřenými dveřmi ven.

Byl tu dnes možná po tisící. „Po tisící? To snad ještě ne!" lekl se. U příležitosti tisící návštěvy chtěl totiž uspořádat oslavu a nerad by to propásl. „Musím konečně spočítat ty čárky na dveřích, abych to zjistil přesně," připomněl si. Na oslavu se opravdu těšil. Ozdobí celý chlíveček veselými obrázky, které sám namaluje, a zapálí nejmíň tři svíčky najednou. „To bude světla!" zachvěl se radostí z té představy. „Kdepak, dvě budou stačit, nesmím být tak rozhazovačný," napomenul se vzápětí, ale dál si představoval tu krásu, až bude chlíveček vyzdobený.

Tu jej začala studit bosá chodidla. „Dnes mě studíte nějak brzy," podivil se a začal si třít nohu o nohu. Po chvíli se krev rozproudila a pocit chladu zmizel. Studená hliněná podlaha mládence zlobila přinejmenším stejně jako chybějící okno a ta věc s kořenkami. „Musím to nějak vymyslet, aby mě to nestudilo," přemítal, ale nemohl na nic přijít. Zkazilo mu to náladu. Ještě ke všemu si dnes trochu rozedřel chodidla, když šel bosky po kamenité cestě k chlívečku. Připomínala mu holenní kost, jeho oblíbenou z anatomického atlasu, který kdosi pohodil nedaleko od chlívečku. "Nachodím se, až to bolí," zažertoval a sám se zasmál svému vtipu. To ho znovu rozveselilo. A také představa, že tu jednoho dne určitě bude mít okno a uvidí ty svoje růžové kořenky. „Hlavně aby nebyly žluté. To by bylo mrzuté," lekl se vzápětí a na chvilku zapochyboval, jestli je nápad s oknem skutečně tak dobrý, jak si myslí.

Přesunul si židli ven před vchod, aby si mohl nahřívat nohy na sluníčku. „Pálíš ještě docela pěkně," pochválil ho za zářivé teplo babího léta. Pak se dlouhé hodiny díval do údolí pod sebou. Výhled z chlívečku byl vskutku úchvatný. Slunce dnes vykreslovalo obrysy obzvlášť náruživě, ještě nádherněji než jindy. „Skoro se to nedá snést, jak je to nádherné," pomyslel si jednu chvíli mládenec, přivřel oči a nastavil tvář slunci.

***

Ke chlívečku pomalu mířil podvečer. „Je čas," prohodil chlapec směrem do údolí a vrátil židli do místnosti. „Ale nelekejte se,“ otočil se chlapec ke kořenkám, lavici, stolu a židlím, „zítra zase přijdu," slíbil, sfoukl svíčku a vyšel ven. Nachylující se slunce mu vykouslo kousek stínu z obličeje, který až dosud stínil široký kšilt čepice, takže musel přimhouřit oči, aby ho světlo neoslepilo. Zavřel dveře a s obtížemi nasadil těžký zámek na petlici. „Zítra musím spravit ty dveře a spočítat čárky," řekl na rozloučenou. „A to okno bude!" křikl do údolí rozhodně, stejně jako přede dvěma dny, před týdnem i před rokem, a šťasten se rozešel po holenní kosti směrem k domovu.

*