Pink! Aspoň o píďu!

Zpěvačka Pink mi vždycky připadala tak nějak divná. Asi už se na věci dívám víc strejcovsky a nemám to správné pochopení. Být mi osmnáct, nejspíš by mně po poslechu její do Česka právě vstřelené písně Dear Mr President začalo srdce v hrudi bušit rozhořčením a spolu s Pink bych si stoupl na barikádu a křičel: Bushi, ty lumpe!

Stál bych nejspíš v čele zástupu a v ruce třímal prapor s nápisem Pravda, láska, spravedlnost, ze všech sil bych s ním mával tyranovi v ústrety a pěna od  mých úst by možná doletěla až na jednu z hvězd na třepotající se vlaječce na blatníku jedné z jeho limuzín. V mém srdci by plála obžaloba, již Pink vyslala takřka a capella jako poselství celému světu. Naplněn touhou změnit tenhle zlý svět šel bych s Pink ruku v ruce a byl bych ochoten padnout za naši věc.

A stejně jako ona bych mával těmi slovy "Jak se vám (pane prezidente Bushi) spí, zatímco my ostatní pláčeme?" nebo "Jak vám je, když se díváte do zrcadla?" nebo "Můžete se mi vůbec podívat do očí?" A nejen to, šel bych ještě dál - přidal bych aspoň třímetrový barevný transparent, na němž by byl vyobrazen zkrvavený obličej nevinného palestinského dítěte, které zabila americká bomba z izraelské stíhačky a volal bych: "Kdo to kdy pochopí?" A někdo z mých spolubojovníků by hned vedle - pro kamery všech televizí - zvedal plakát s fotografií George Bushe, aby těm, jimž by souvislost nebyla zřejmá hned, se dostala do mysli podprahově. A večer bychom to pak zapili v centru Prahy a s každým pivem bychom hlouběji a hlouběji vnímali to bezpráví, jehož se Amerika dopouští na celém tom bezbranném a nevinném druhém, třetím, čtvrtém a kdovíjakém dalším světě a naše přesvědčenost by byla nezlomná. A stejně jako nezlomná byla by také plytká, laciná, bez argumentů, bez pochopení souvislostí a příčin. Naše hledání pravdy by stejně jako píseň Pink bylo jen hlukem bez podstaty, křikem pro křik, bojem pro boj. A po okraj naplněni tím pocitem hořkosti a beznaděje za celý svět bychom stejně jako Pink pouštěli do éteru falešná a křivá obvinění bez důkazů, a raněni slepotou, blázni, volali bychom po světě bez Ameriky, po světě, který by se zhroutil do sebe možná ještě dřív než by stihl volat o pomoc. 

Kdyby mně bylo osmnáct, možná bych si pouštěl píseň Pink pořád dokola a křičel bych: "Jak to, že to nevidíte?" A možná bych skutečně stál na oné barikádě mával praporem. Možná. Snad. Ale protože už mi není osmnáct (ani Pink není), spolu s panem Kaplanem, který má stále třídu rád, volám: "Pink! Chrupka!" A stejně jako další studentka románové jazykové školy pro přistěhovalce slečna Mitnicková prosila pana Kaplana, prosím i já přestárlou puberťačku Pink: "Pink, ustupte! Aspoň o píďu!"