Tož vítajte súsedi, su tu zas. Včera sem sa tak nasmíl, že si to nemožu nechat pro sebe.
Venku nádherně, že by skřivana neudržel a ve vlaku topili, jak kdyby bylo deset pod nulú. A tak celý dohřátý od teho topení i od tej nespravedlnosti (vypnú to zasej až na zimu) valím na Brno a dál, za šest hodin tu našu zemičku roztomilú přejedu ganz einfach celú. A jak sa tak šeci čtyřé cestující svorně nohama potíme u topení a hubú zas omrzáme větrem z otevřených oken, došél průvodčí.
Už sem sa nadychovál, že mu řeknu cosi pěkného od plic o tem přihlúplém topení a chystal sa, jak sa do něj pustím, do ajznboňáka jednoho, před očama už mi běžel ten film, jak ho chytám pod krkem a beru ho jako rukojmí a jak pak ve všech zprávách světa bude ten jeho vypleščený ksicht, když se k tomu našemu vlaku odstavenému na vedlejší kolej sjedou všechny štáby všeckých tých televizí a všichni lidi budou na vlastní oči hledět na to drama a možná, že se kvůli tomu sejdou celé vlády a jak sa porafajú, bude z toho světová vojna, jenže eště než sem sa nadechl, korouhev mi spadla až na tu přetopenú podlahu.
"Nádherný dobrý den, dámy a pánové, tak co to tu máme!" zahlaholil ten průvodčí na celý vagón. "Á, Brnečko, ano, krásné, děkuji, a co tady? Nemotice... nádherné, děkuji... a co vy dámy? Do Prahy? No to je úžasné! Pozdravujte pana prezidenta. Velice děkuji... Nádherná kabelečka, madam!" křičel a tančil od sedadla k sedadlu, od jízdenky k jízdence, a smíl sa přitom a očiska mu chodili radosťú. Ostál sem s hubú otevřítú, topení netopení, hleďél na teho člověka z jiného světa jak na zjevení a nezmohl sa na slovo. Najednú mně nevadily ani zapařené nohy ani omrzlý ksicht, a moje nevymáchaná huba jaksi zapomněla, že má v plánu vyvolat světovú vojnu, a i ten hnusný špinavý vagón vypadal naráz tak nejak hezky aj mile.
"Jízdénečku prosím!" dorazil průvodčí až ke mně. S otevřítú hubú, jak sem sa zasékl se sústem vysočiny, mu ju podávám. "Áá... Ústí nad Labem, no to je paráda, to je až na konec světa! Ať se vám jede překrásně, pane! A nenechte se rušit a dobrou chuť!" A s pusú od ucha k uchu mně podává jízdenku zpátky. Hleďél sem na něj asi dost divně, protože sa na mě podívál, ruka s jízdenkú mu ostala viset tak. "Nějaký problém, pane?" "Ano. Vlastně ne," békl sem potichučky a vzal od něj lístek.
A tak jsem jél do světa s omrzlú hubú a smradlavýma nohama, ale tak nějak šťastný a někde uvnitř mě osvobozený od toho zlého ducha, který chtěl nadávat a vyřváňat a kazit celý svět, protože sem měl to veliké štěstí, že sem nezostál doma, když měl službu tenhle zázračný průvodčí, který zachránil svět od světovej vojny.
A když ně to došlo, tož sem sa musel začít smít a smít a smál sem sa až do Brna a ještě když sem tam vystupovál, hleděli po mně lidi jak po nejakém hňupovi, protože ně pořád škubaly kútky a najednou sem neviděl ten svinčík všude na zemi, schody polété pivem, rezavé zábradlí a smrdutý bufet se stokrát přepáleným olejem, ale před očima jsem měl pořád teho chlapa, který se mi v modré unifomě odkudsi vynořil do života a zase zmizel, a i kdybych ho už nikdy v životě neviděl, nikdy na něj nezapomenu a vždycky, když mě přijde na srdce zlostná, si na neho spomenu a pustím tu zlú náladu oknem ven a pěkně ju při tem nakopnu do řiti a budu mít zase tu nevypověditelnú náladu jako tenkrát, když jsem spolu s tým ajznboňákem zachránil svět od světovej vojny.
Tož tak, zase příště, váš strýc Jožin.
(zveřejněno již dříve na blogu brouzdej.cz)
