Copak můžu nežít?
Žiju.
Copak můžu nežít po našem prvním setkání tehdy v horách, kdy tebou nevědomky vržená střela způsobila uvnitř mého břicha nukleární reakci a já myslel, že nebe nebude dost pevné na to, aby mě udrželo? Copak můžu nežít po tom, kdy tahle exploze ve mně probudila k životu mé dosud spící láskyplné já? A můžu snad nežít poté, co ses o pár týdnů později poprvé letmo dotkla svou dlaní mé tváře a k létání náhle nebylo třeba křídel a hory bylo lze slézt bez příčiny? A taky poté, kdy se tvoje rty poprvé nechaly uloupit mými a mé rozjitřené srdce se stalo sídlem ohňostroje?
A můžu snad nežít po tom, co jsi tehdy, skloněna ke mně v tmách, poprvé zažehla explozi v mých slabinách a tma se kvůli nám stala dnem? Můžu snad nežít po tom, kdy naše budoucí já a ty poprvé tryskalo ke hvězdám ukrytým někde uvnitř tebe a hledalo v nich tvář našich dětí?
Můžu snad nežít po tom, kdy jsi - nádherná - šeptala v pískovcích do labyrintu skal moje jméno a já ti stejně tiše odpovídal, a naše ztišená jména se nesla vzhůru, až splynula v těch stěnách v jedno jediné, jež si cestou stoupavými proudy těch skal navléklo snubní prsten mého a tvého slibu a navždy se usadilo ve skále našeho společného srdce?
Copak můžu nežít po tom, co několik let poté místnost v podkroví poprvé naplnilo crescendo a descrescendo těch sotva postřehnutelných dětských úst, a všechny pravdy, podstaty a cíle se zformovaly v tom malém bezbranném nic uprostřed bílých prostěradel a peřin? Můžu snad nežít po tom, kdy o další dva roky později ve stejné místnosti oddychovala spánkem do noci už troje malá a velká ústa, a já bdící, jejich frekvencí měřil koeficient štěstí muže? Po tom, co se dětské ruce poprvé ovinuly kolem mého krku a drobné rty se poprvé dotkly mých rtů, a zpřevracely ve mě všechno to dosud neměnné, a to dosud vrtkavé zakotvily do pevné skály jejich a mého a tvého trojjediného a později čtyřjediného společného srdce?
Ale mohu také, milá, nežít poté, co se tvé prsty poprvé rozeběhly po tváři jiného muže, zatímco já měřil frekvencí dechů v podkroví štěstí muže? A můžu snad nežít po tom, co stejná dlaň hladila i mou tvář a já z ní náhle ucítil, že tvé srdce odešlo do jiných hor, a já ty hory chtěl slézt, ale bylo to nad mé síly a předem prohraný zápas? Copak můžu nežít po tom, co ze mě bolest rvala kusy masa, a já s otevřenými ranami přesto rozepjal křídla a slétl z těch hor dolů k mým a tvým dětem, abych se bil o jejich život, a ony mi za to, aniž to tušily, rytmem usínajících tělíček přivinutých ke mně a skrze mě i k sobě navzájem hojily jizvy těch smrtelných zranění?
♣
A tu, když se metronom dechů mých a tvých dětí už vydal hledat svá vlastní společná srdce a začal se odklepávat rytmus běhu mých věcí směrem k cíli, jsem tě potkal uprostřed města. Měla jsi stejně jako já už jinou tvář a kroky, a přesto nebylo pochyb, naše oči se střetly: "Ty žiješ?"
A pak, během těch nemnoha vteřin, které jsme ještě jednou získali jako dar neznámého, se jedna skrze druhou nořily z mého a tvého zapomnění chvíle, které jako by už ani nebyly, ale najednou ožily a rozlétly se vzhůru po fasádách domů kolem nás, proplétaly se a měnily, v jejich barvách náhle zavoněla pomáda na tvých rtech při prvním polibku, zjevily se tvé dávné na mě upřené oči, které se tehdy spolu s tvými rty poprvé přiznaly: "Já tebe taky!" znovu se k nebi vznesla sláva té chvíle, v níž se moje a tvoje já stalo naším my, ale také vedle ní neochotně stoupala ke střechám moje prohra se severní stěnou Eigeru, jíž byla nasáklá tvá dlaň, když jsi mě s ní naposledy přejela po tváři, a bolest, která ač strašná byla předem odsouzena k porážce, protože nad ní zvítězil metronom dechů mých a tvých dětí, který mě noc co noc napájel mocí a silou, a který mě dovedl až sem, ke tvé dnešní tváři, jež se - zmatena - stejně jako tehdy, když jsem tě spatřil poprvé - vznesla na chvíli k mé, abychom pak, po krátkém i nekonečném setkání očí uprostřed příboje lidí a vzpomínek, hledali v těch stoupajících proudech na fasádách okolních domů stopy těch tehdejších barev, vůní a zvuků, jež nás na nepatrnou chvíli znovu přivázaly k sobě, a všechno kolem nás (aniž by si toho kdo všiml) strnulo v očekávání toho, co se teď stane, protože naše pohledy se zase navrátily od těch pamětných proudů, aby se znovu zachytily jeden o druhý, a já hledal v tom tvém aspoň krátkou zprávu pro mé dosud zjizvené srdce, ale ta zpráva se v tvých očích neobjevila, a tak jsme bez hnutí stáli na dotek od sebe a přece nekonečně daleko, a nechali odplynout nevyřčeno to, co teď na chvíli naplnilo nebe nad ulicí.
***
Nepatrně jsi pohnula hlavou, tvé oči odrazily od přístavního mola mých očí, které naplněny silou nočního oddechování tvých a mých dětí zamířily směrem k jitru - tam, kam ty jsi ztratila odvahu se vydat, ačkoli nebylo už nic, co by tě drželo v půlnoci; jen vědomí viny srazilo tvůj pohled z fasád a střech domů zpět k zemi a odneslo s sebou tvoje oči i s tebou, a já, který celé věky noc co noc uléhal mezi tvé a mé děti a sytil svou duši rytmem jejich dechů, já, který - sevřen bolestí - noc co noc znovu a znovu prožíval tu chvíli, v níž jsem nedokázal slézt horu tvého přiznání a beze slova otevřel dveře, které oddělovaly náš svět od cizího, mé jitro a tvoji půlnoc, a ledový dech z nich vystoupil až k nám a zpátky proměnil naše na moje a tvoje a pokryl ledovým sametem mou tvář, moji duši i mé srdce, tak tedy já, který roky toužil po setkání s tebou a usínal v představách, jak naše jména nasedla ve skalách na stoupavé proudy odpuštění, jsem teď, na dosah naplnění svého snu, neudělal nic, co by tě od tvého rozhodnutí zůstat s půlnocí mohlo odvrátit, jen jsem se ještě na chvíli otočil a bez dechu sledoval tvou stále se zmenšující postavu až se už zcela nepatrná rozplynula v podzimní mlze, a vykročil k jitru, v němž na mě čekaly děti mých a tvých dětí dětí, a jejich tváře a ruce a srdce mě definitivně odnesly od tvé tváře a srdce a paměti...
♣
V obálce s černými okraji, která jednoho dne vypadla z pošty, jsem tušil tvé jméno. Otevřel jsem ji až po letech na vrcholu tvé a mé skály, když už jsem znovu nabyl sílu, abych mohl číst tvé osamocené jméno, a to jméno vypadalo jinak než jsem čekal, nebylo to jméno půlnoci, pro které jsi mě navždy opustila dveřmi, z nichž zavanul smrtonosný chlad, ale jméno, které jsem ti dal právě v těchhle skalách jako slib, který nemohla zrušit ani válka ani smrt, a ty jsi tím jménem na listu papíru s černým rámem teď přišla prosit o odpuštění, a já ten list poskládal do křídel, pustil ho dolů ze skal a nechal jej plout v teplých a studených proudech pryč od skalního města do všech krajin a směrů a dálek, aby až zmizí v ostrém lednovém slunci kdesi v nedohlednu bylo všem jasné, že moje zkamenělé srdce se naplnilo odpuštěním, a dlouho jsem tam pak stál a čekal, jestli se neobjevíš, až k tobě doletí můj list. Jeho příliš krátká křídla ale nebyla s to přeletět tu propast, která dělí živé a mrtvé, a tak jsem se vrátil zpátky domů, tam, kde jsem po staletí usínal s tvými a mými dětmi vklíněnými do mé náruče, z jejíž hloubi ke mně vysílaly záchranný pás svých dechů, a kde teď, na konci časů, znovu můžu čekat na tebe...
Jan Dvořák
Video: Kapela OK GO ve svém novém klipu poletuje ve stavu beztíže
Zažít v letadle stav beztíže? Proč ne? Hoši z americké kapely OK GO si to vyzkoušeli v nejnovějším ze svých unikátních klipů. Japonská MTV ho ocenila jako video roku 2015.
Jan Dvořák
Rozhovor: Sdílíme spolu fascinaci moři a oceány
Letec a publicista Jiří Pruša a filmový režisér Petr Nikolaev vyrazili v úterý ráno z Prahy směr Karibik, aby z letadla zmapovali jeho ostrovy. Před odletem jsem je vyzpovídal.
Jan Dvořák
Johnny Depp, Bedřich a já
Jak jsme s Johnny Deppem, co není pirát ale kocour, do Černého moře a pak až do Kyjova, tam, kde bydlí babička Jarka.
Jan Dvořák
Muž, saně a chlapec
Zasněženou krajinou šel muž. Bylo nádherně. Sníh jiskřil ze všech koutů, slunce svítilo jako o závod. Ten muž byl zdaleka, v životě sníh neviděl. Tu došel ke zvláštní věci. Stála opuštěná na sněhu, nikde nikdo.
Jan Dvořák
Příběh chlívečku holenní kosti
Mladý muž láskyplně odemkl zámek otlučených dřevěných dvířek. Musel zabrat, aby povolily. „Příště Vás musím opravit," řekl, než udělal zednickou tužkou, která visela na provázku vedle dveří, čárku na veřeje. Pak se sehnul a vstoupil do místnosti za nimi.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek
Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...
Vlak přejel nezletilou dívku v Černošicích u Prahy. Přišla o obě nohy
Vlak na železničním přejezdu v Černošicích ve čtvrtek večer přejel nezletilou dívku, která...
Jurečka obhajuje důchodovou reformu v Senátu. Varoval před propadem
Přímý přenos Senát ve středu začal projednávat důchodovou reformu. Ta by mimo jiné postupně zvýšila věk odchodu...
Agresivního psa marně chytal majitel i strážníci, pomohla až narkotizační puška
Staford ve čtvrti Kročehlavy v Kladně se při venčení ztratil majiteli a útočil na kolemjdoucí i...
VIDEO: Právě proběhla zkouška sirén. Hudebníci si ze zvuku udělali koncert
Kdo by neznal zkoušku sirén. Pískavý zvuk, který snad každého vytrhne z rutiny první středy v...
První hromadná žaloba. Nezisková organizace žaluje výrobce dětského nábytku
Nezisková organizace OnlineMediator.cz podala hromadnou žalobu na firmu Postýlkov z Chrudimska,...
Prodej zahrady 1050m2, Brno Bystrc s chatou
Brno - Bystrc
3 200 000 Kč
- Počet článků 48
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3508x