Potkal jsem tě na ulici uprostřed města. "Ty žiješ?"
Žiju.
Copak můžu nežít po našem prvním setkání tehdy v horách, kdy tebou nevědomky vržená střela způsobila uvnitř mého břicha nukleární reakci a já myslel, že nebe nebude dost pevné na to, aby mě udrželo? Copak můžu nežít po tom, kdy tahle exploze ve mně probudila k životu mé dosud spící láskyplné já? A můžu snad nežít poté, co ses o pár týdnů později poprvé letmo dotkla svou dlaní mé tváře a k létání náhle nebylo třeba křídel a hory bylo lze slézt bez příčiny? A taky poté, kdy se tvoje rty poprvé nechaly uloupit mými a mé rozjitřené srdce se stalo sídlem ohňostroje?
A můžu snad nežít po tom, co jsi tehdy, skloněna ke mně v tmách, poprvé zažehla explozi v mých slabinách a tma se kvůli nám stala dnem? Můžu snad nežít po tom, kdy naše budoucí já a ty poprvé tryskalo ke hvězdám ukrytým někde uvnitř tebe a hledalo v nich tvář našich dětí?
Můžu snad nežít po tom, kdy jsi - nádherná - šeptala v pískovcích do labyrintu skal moje jméno a já ti stejně tiše odpovídal, a naše ztišená jména se nesla vzhůru, až splynula v těch stěnách v jedno jediné, jež si cestou stoupavými proudy těch skal navléklo snubní prsten mého a tvého slibu a navždy se usadilo ve skále našeho společného srdce?
Copak můžu nežít po tom, co několik let poté místnost v podkroví poprvé naplnilo crescendo a descrescendo těch sotva postřehnutelných dětských úst, a všechny pravdy, podstaty a cíle se zformovaly v tom malém bezbranném nic uprostřed bílých prostěradel a peřin? Můžu snad nežít po tom, kdy o další dva roky později ve stejné místnosti oddychovala spánkem do noci už troje malá a velká ústa, a já bdící, jejich frekvencí měřil koeficient štěstí muže? Po tom, co se dětské ruce poprvé ovinuly kolem mého krku a drobné rty se poprvé dotkly mých rtů, a zpřevracely ve mě všechno to dosud neměnné, a to dosud vrtkavé zakotvily do pevné skály jejich a mého a tvého trojjediného a později čtyřjediného společného srdce?
Ale mohu také, milá, nežít poté, co se tvé prsty poprvé rozeběhly po tváři jiného muže, zatímco já měřil frekvencí dechů v podkroví štěstí muže? A můžu snad nežít po tom, co stejná dlaň hladila i mou tvář a já z ní náhle ucítil, že tvé srdce odešlo do jiných hor, a já ty hory chtěl slézt, ale bylo to nad mé síly a předem prohraný zápas? Copak můžu nežít po tom, co ze mě bolest rvala kusy masa, a já s otevřenými ranami přesto rozepjal křídla a slétl z těch hor dolů k mým a tvým dětem, abych se bil o jejich život, a ony mi za to, aniž to tušily, rytmem usínajících tělíček přivinutých ke mně a skrze mě i k sobě navzájem hojily jizvy těch smrtelných zranění?
♣
A tu, když se metronom dechů mých a tvých dětí už vydal hledat svá vlastní společná srdce a začal se odklepávat rytmus běhu mých věcí směrem k cíli, jsem tě potkal uprostřed města. Měla jsi stejně jako já už jinou tvář a kroky, a přesto nebylo pochyb, naše oči se střetly: "Ty žiješ?"
A pak, během těch nemnoha vteřin, které jsme ještě jednou získali jako dar neznámého, se jedna skrze druhou nořily z mého a tvého zapomnění chvíle, které jako by už ani nebyly, ale najednou ožily a rozlétly se vzhůru po fasádách domů kolem nás, proplétaly se a měnily, v jejich barvách náhle zavoněla pomáda na tvých rtech při prvním polibku, zjevily se tvé dávné na mě upřené oči, které se tehdy spolu s tvými rty poprvé přiznaly: "Já tebe taky!" znovu se k nebi vznesla sláva té chvíle, v níž se moje a tvoje já stalo naším my, ale také vedle ní neochotně stoupala ke střechám moje prohra se severní stěnou Eigeru, jíž byla nasáklá tvá dlaň, když jsi mě s ní naposledy přejela po tváři, a bolest, která ač strašná byla předem odsouzena k porážce, protože nad ní zvítězil metronom dechů mých a tvých dětí, který mě noc co noc napájel mocí a silou, a který mě dovedl až sem, ke tvé dnešní tváři, jež se - zmatena - stejně jako tehdy, když jsem tě spatřil poprvé - vznesla na chvíli k mé, abychom pak, po krátkém i nekonečném setkání očí uprostřed příboje lidí a vzpomínek, hledali v těch stoupajících proudech na fasádách okolních domů stopy těch tehdejších barev, vůní a zvuků, jež nás na nepatrnou chvíli znovu přivázaly k sobě, a všechno kolem nás (aniž by si toho kdo všiml) strnulo v očekávání toho, co se teď stane, protože naše pohledy se zase navrátily od těch pamětných proudů, aby se znovu zachytily jeden o druhý, a já hledal v tom tvém aspoň krátkou zprávu pro mé dosud zjizvené srdce, ale ta zpráva se v tvých očích neobjevila, a tak jsme bez hnutí stáli na dotek od sebe a přece nekonečně daleko, a nechali odplynout nevyřčeno to, co teď na chvíli naplnilo nebe nad ulicí.
***
Nepatrně jsi pohnula hlavou, tvé oči odrazily od přístavního mola mých očí, které naplněny silou nočního oddechování tvých a mých dětí zamířily směrem k jitru - tam, kam ty jsi ztratila odvahu se vydat, ačkoli nebylo už nic, co by tě drželo v půlnoci; jen vědomí viny srazilo tvůj pohled z fasád a střech domů zpět k zemi a odneslo s sebou tvoje oči i s tebou, a já, který celé věky noc co noc uléhal mezi tvé a mé děti a sytil svou duši rytmem jejich dechů, já, který - sevřen bolestí - noc co noc znovu a znovu prožíval tu chvíli, v níž jsem nedokázal slézt horu tvého přiznání a beze slova otevřel dveře, které oddělovaly náš svět od cizího, mé jitro a tvoji půlnoc, a ledový dech z nich vystoupil až k nám a zpátky proměnil naše na moje a tvoje a pokryl ledovým sametem mou tvář, moji duši i mé srdce, tak tedy já, který roky toužil po setkání s tebou a usínal v představách, jak naše jména nasedla ve skalách na stoupavé proudy odpuštění, jsem teď, na dosah naplnění svého snu, neudělal nic, co by tě od tvého rozhodnutí zůstat s půlnocí mohlo odvrátit, jen jsem se ještě na chvíli otočil a bez dechu sledoval tvou stále se zmenšující postavu až se už zcela nepatrná rozplynula v podzimní mlze, a vykročil k jitru, v němž na mě čekaly děti mých a tvých dětí dětí, a jejich tváře a ruce a srdce mě definitivně odnesly od tvé tváře a srdce a paměti...
♣
V obálce s černými okraji, která jednoho dne vypadla z pošty, jsem tušil tvé jméno. Otevřel jsem ji až po letech na vrcholu tvé a mé skály, když už jsem znovu nabyl sílu, abych mohl číst tvé osamocené jméno, a to jméno vypadalo jinak než jsem čekal, nebylo to jméno půlnoci, pro které jsi mě navždy opustila dveřmi, z nichž zavanul smrtonosný chlad, ale jméno, které jsem ti dal právě v těchhle skalách jako slib, který nemohla zrušit ani válka ani smrt, a ty jsi tím jménem na listu papíru s černým rámem teď přišla prosit o odpuštění, a já ten list poskládal do křídel, pustil ho dolů ze skal a nechal jej plout v teplých a studených proudech pryč od skalního města do všech krajin a směrů a dálek, aby až zmizí v ostrém lednovém slunci kdesi v nedohlednu bylo všem jasné, že moje zkamenělé srdce se naplnilo odpuštěním, a dlouho jsem tam pak stál a čekal, jestli se neobjevíš, až k tobě doletí můj list. Jeho příliš krátká křídla ale nebyla s to přeletět tu propast, která dělí živé a mrtvé, a tak jsem se vrátil zpátky domů, tam, kde jsem po staletí usínal s tvými a mými dětmi vklíněnými do mé náruče, z jejíž hloubi ke mně vysílaly záchranný pás svých dechů, a kde teď, na konci časů, znovu můžu čekat na tebe...
