Střídavě oblačno, zataženo i svit

Rozhodl jsem se po mnohaleté výluce sledovat silvestrovský TV program. Dal jsem přednost stanici, kterou svými koncesionářskými poplatky podporuji, respektive její jedničce. Krátce po půlnoci jsem bednu vypínal pln rozčarování.

Připadal jsem si, co do osobního hodnocení skladby večerních pořadů, jako na houpačce. Dobrou náladu střídal pomyslný pláč nad tragédií, a také lítost a rozčarování. Ale pěkně popořádku.

Moji televizní nerozvážnost, bohužel v mém věku ji už nelze považovat za mladickou, v rozhodnutí sledovat první kanál veřejnoprávní „týví“ jsem ovšem zprvu za nerozvážnost nepovažoval. Můj televizní večer zahájila stará dobrá česká klasika, alespoň já to tak mám, v podobě Bohouše. Tedy vlastně půl století stará česká komedie s velikány českého herectví Jiřím Sovákem a Vladimírem Menšíkem. Přesto, že jsem Bohouše viděl již bezčetněkrát, nelitoval jsem.

Jestliže jsem si po závěrečných titulcích říkal, že ten televizní večer docela hezky začíná, 168 hodin v podání Nory Fridrichové mě už s prvními vteřinami pořadu začal pomalu a jistě vracet do české veřejnoprávní televizní reality. Tragikomické účinkování moderátorky úspěšně doplňovala zejména rovněž tragikomický až stupidní a účelová volba politických přebreptů a šplechtů taky účelově vybraných jedinců.

K něčemu ale silvestrovská 168 byla dobrá. Utvrdila mě, že sledování tohoto vysoce tendenčního pořadu v ostatní dny by mohlo být, zejména duševnímu zdraví, nebezpečné, a že je dobře, že se mu úspěšně vyhýbám.

Krátce na to však z ničeho nic přišel zázrak. A to v podobě Zázraků přírody. Pořad s inteligentní zábavou a poučením mně spravil náladu a přiměl mě k rozhodnutí poopravit si dojem a sledovat program jedničky i dál.

Odhodláním mě naplnila i vidina a naděje, jak se později ukázalo obé velmi liché, v podobě Hotelu Hvězdář. Tedy zábavného pořadu věnovanému pětasedmdesátinám Václava Neckáře. Přiznám se, že při sledování tohoto paskvilu jsem měl na krajíčku slzy lítosti, čeho všeho je veřejnoprávní TV za peníze koncesionářů schopna. Cítil jsem se trapně a je mi Václava Neckáře velmi líto. Toto, takový hnus, si legenda české populární hudby rozhodně nezasloužila.

A to nemluvím či nepíšu o snaze takzvaných tvůrců pořadu, bůhví proč zejména v případě Václava Neckáře, zajistit programu genderovou vyváženost, která snad v tomto případě byla ještě trapnější, než pořad sám.

Jak se říká, všechno zlé je ale k něčemu dobré. Přišla totiž Všechnopárty se skvělými protagonisty. Pořad, jenž měl spád, pořad, který nepostrádal smysluplný humor. Pořad mající vše, co podle mého názoru silvestrovský pořad má mít. Šíp prostě trefil tam, kde jsem to v daný okamžik potřeboval nejvíc.

Talk show však měla za následek omezení mojí pozornosti nad tím, co následovalo. Do roka a do dna. Prý další zábavný pořad. Navíc kořeněný ve většině případů bezduchými, starými a pouze minimálně inovovanými frky a zejména stupidním řehotem Sandry Pogodové. Být režisérem, tak ji z té hospody vyženu. Ale režisérem byl člověk veřejnoprávní stanice pohyblivých obrázků, a tak se mohla Pogodová nevybíravě a ve spořádané společnosti nanejvýš nevhodně chovat až do samého konce pořadu.

Naštěstí přišla půlnoc. Přípitky, ohňostroje, petardy, výbuchy… Nebýt klasiky v podobě Bohouše, zázraků a párty, byla by to v podání veřejnoprávní „týví“ v nejveselejším večeru roku jedna velká tragédie, ostuda a trapnost nad trapnost.