Karlovské muzeum hostilo řezbáře

Část tradičních valašských řemesel připomnělo čtyřdenní Setkání řezbářů u Karlovského muzea. Prim, jak už vyplývá z názvu akce, tu ale měli mistři dlát a nožíků. Návštěvníci si připomněli dovednost našich předků a jejich nástupců.

Tlukot paliček do dlát, typický zvuk provázející zářez do lipového špalíčku, vůně dřeva z valašských lesů a strání. Nepřeslechnutelný a čichově nezaměnitelný vjem provázející v tak trochu nadneseném slova významu mistrovské randez-vous na nádvoří Karlovského muzea ve Velkých Karlovicích. Akce za doprovodu cimbálových muzik, která první srpnovou neděli vyvrcholila ve Velkých Karlovicích nejstarší a největší poutí na Valašsku, opět nezklamala a připomněla lidem napříč generacemi, že máme být na co hrdi a že je nanejvýš chvályhodné, že um rukou a schopnost smysluplně zpracovat dary přírody stále žijí.

Zvlášť v dnešní rozpolcené době plné snah o kulturní propletenec mají takové programy nezastupitelnou úlohu v uvědomění si, kde je vlastně naše místo z historického hlediska, v jaké společensko-kulturní době máme kořeny a tradice a co nám tedy má být nejdražší. A když jsou tyto atributy nabízeny takovými veličinami, jako jsou věhlasní řezbáři Zdeněk Matyáš z Valašských Klobouk a Roman Mikuš ze Vsetína, nebo dcera českého akademického malíře, grafika, spisovatele a autora loga firmy Baťa Jana Kobzáně, malířka všeho valašského na sklo Jana Dočkalová Kobzáňová, pak je úspěch zaručen a naplnění poslání akce v plném rozsahu zajištěno.

Možná je to i tím, že tito vskutku řemeslníci a valašští lidoví umělci nemají potřebu příliš mluvit. Na rozdíl od stále se zvyšujícího počtu takzvaných umělců ze středu Čech, kteří povětšinou dosud nevynikli ničím jiným, než současným tlacháním a rozdáváním rad, jak že to má vlastně český člověk žít, jak se má chovat a co si má myslet a svoje rádoby myšlenky často doprovázejí vulgarismy nejhrubšího zrna. Za Matyáše, Mikuše, Dočkalovou-Kobzáňovou a další jim podobné opravdové umělce mluví jejich práce, jejich díla i přirozená oblíbenost a úcta mezi obyčejnými lidmi.

Žijeme sice v moderní době, avšak pokud si chceme zachovat svébytnost, pak se v ní musí zrcadlit a musí z ní být cítit naše minulost, naše bohaté tradice, musí se do ní vpisovat naše historické dědictví. Letošní setkání řezbářů u Karlovského muzea díky pořadatelům, aktérům i stovkám návštěvníků k tomu významně přispělo. Chce se vykřiknout: Ogaři a cérky, děkujeme!

Setkání řezbářů u Karlovského muzea 2018