Osvobození od fašistického jha si v sobotu 4. května připomněli ve Vsetíně na dvou místech. Zatímco jedni stihli oba pietní akty, například vsetínští konšelé, ostatně jako vždy v posledních letech, trapně a nedůstojně selektovali.
Kdysi metropole Valašska má dvě pietní místa spojená s obětmi druhé světové války. Na Horním Městě, respektive na vsetínském městském hřbitově a na náměstí Svobody v dolní části Vsetína.
Na hřbitově jsou kromě pomníku obětem osvobozovacích bojů rovněž hroby s ostatky těch, kteří za svobodu Vsetína padli, nebo později na následky utrpěných zranění zemřeli. A právě tady noha vsetínského konšela již drahně let oficiálně nevstoupila.
Výjimkou nebyla ani zmiňovaná sobota 4. května. A tak se na pietním místě na takzvaném Horňáku opět sešli při vzpomínkové akci organizované vsetínskými komunisty jenom ti, kterým nečiní problém dívat se pravdě do očí a uklonit se památce těch, kteří nehleděli na to, koho že to od fašistických zrůd osvobozují a bylo jim jedno, jestli jsou to komunisté, věřící, živnostníci či kdokoliv jiný.
Oni ti bojovníci za naši svobodu, (ne)vážení konšelé, osvobozovali Vsetín a jeho obyvatele. Ten Vsetín, kterému se vy dnes snažíte vládnout.
Vsetínské mocipány z tohoto důvodu považuji nehodny svému současnému společenskému postavení, za individua neochotná si uvědomit, často i přes své veřejné proklamace, význam oněch květnových dnů roku 1945 bez ohledu na politiku posledních třiceti let, která o sobě ústy svých představitelů tvrdila a tvrdí, že je demokratickou. Neomlouvá je v tomto ani fakt, že v tom nejsou takzvaně sami. Stejně se totiž, k uvedenému místu a pietě k těm, kteří zde jsou pohřbeni, chovala také většina jejich polistopadových předchůdců.
A i kdybych, i když nevím proč, tak nějak pochopil, pak už vůbec nerozumím tomu, že se alespoň, když už tam na hřbitov nechtějí chodit (možná jim to někdo nařídil či nedoporučil) nepostarají o to, aby místo, kde spí svůj věčný sen ti, kteří i pro ně a za ně obětovali svůj život, získalo důstojnou podobu a daný prostor se stal, dá-li se to tak napsat, skvostem celého pohřebiště (nebo i tady zasáhla ruka mocnějšího či nějakého loutkaře?).
Jen doufám, že nezačnou současný nedobrý a hlavně nedůstojný stav místa posledního odpočinku osvoboditelů Vsetína ospravedlňovat nějakým hlavním pietním místem města, nebo probůh snad také nedostatkem peněz a nehledali tak důvody místo způsobů. Stali by se ještě trapnějšími!
Když už mají desítky milionů korun na uspokojení Čunkových (hejtman zlínského kraje a exstarosta) megalomanských choutek v přednádražním prostoru na Smetanově ulici, že by nenašli v kase města pár tisícovek na rekonstrukci pohřebiště a památníku lidem vsetínské svobody?
Konšelky a konšelé města Vsetína, ono je jedno pod jakou vlajkou ti vojáci bojovali, pokud vás v současné době k vašemu nepochopitelnému postoji vede vaše politické či názorové přesvědčení! Dělat selekci, a vy v mých očích nic jiného neděláte, v tomto případě je hanebnost! Osobně chovám stejnou úctu a mám stejnou pokoru ke všem, kteří nám i za cenu svých životů přinesli svobodu. A je mi jedno, jestli tak učinili pod vlajkou s hvězdami a pruhy, nebo praporem se srpem a kladivem či s modrým klínem v bílo červených pruzích, nebo jiným.
Možná bych ale pro vsetínské stávající konšely přece jenom alespoň částečnou omluvu měl. Jsou mladí. A více či méně také obětí novodobého českého školství souvisejícího s ideologismem většiny politických stran po listopadu 1989, jak o něm mluvil při pietním aktu Jan Hronek, který varoval před snahami o překrucování dějin, různými školskými inkluzemi a podobně.
Důkaz? Bavil jsem se po pietním aktu na náměstí Svobody s jedním z veteránů druhé války a účastníkem Slovenského národního povstání, který byl v těchto dnech na besedě s vysokoškoláky jedné z moravských alma mater. Ještě se nevzpamatoval z toho, když jeden z adeptů na vrcholně vzdělaného obyvatele českého státu se mu snažil vysvětlit, že Žilinu přece osvobodili Američané.
Ukazuje se, že snad víc, než kdykoliv předtím, je zapotřebí, aby si lidé uvědomili, že z historie je potřeba se poučovat a vyhýbat se chybám minulosti. Nepovažuji za frázi, že národ, který nezná svou minulost, a nechce se z ní poučit, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval. A opakovat to, co bylo v letech 1939 až 1945, věru netřeba.
Je naopak zapotřebí oprášit naše vlastenectví. Mě, jako dítě, rodiče, mojí učitelé Parduba, Kováříková, Pečínková a mnozí další, vedoucí ve skautu učili, že vlastenectví je vědomí osobní zodpovědnosti za současnost i budoucnost.
Bylo by nádherné, kdyby toto bylo akceptováno zejména současným školstvím při výchově nové generace. Aby si to také uvědomili současní politici na všech úrovních. Včetně těch základních. A hlavně podle toho jednali.
Vždyť jednostranného zkreslování historie jsme si užili dost a dost. Jak říkal Masaryk: „Tož, demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“
To si myslím, že platí pořád. Nemusí se o demokracii mluvit, ale měli bychom se demokraticky chovat.
