Pomohli byste bezdomovci?

Opilému a špinavému, který před vámi upadl a leží na zemi? Já jsem to nedokázal. Jsou to zajímavé otázky, které se týkají toho, jací jsme. Ne všichni, ale drtivá většina z nás.

Ta příhoda byla celkem banální. Čekal jsem před supermarketem, než manželka nakoupí a čas si krátil pokuřováním. Celou tu dobu se před východem z obchodu potácel opilý bezdomovec. Nevybočoval ze standardu. Byl špinavý, zarostlý, neholený, kabát i kalhoty měl ošuntělé s mokrými ostrůvky a fleky. Jeho stáří nešlo odhadnout. Mohl být v důchodovém věku nebo mladší, ale zdevastovaný. Obtěžoval zákazníky, pokřikoval na ně a pronášel nejapné poznámky. Nesympatický od pohledu.

Potom se to stalo. V jednu chvíli své opilecké komíhání nevybalancoval, naklonil se až moc a práskl sebou na zem. Nebylo to nic vážného. O zdraví, natož o život nešlo. Snažil se vstát sám, ale podařilo se mu pouze posadit. Víc nesvedl, na nohy se už postavit nedokázal. Jen seděl na zemi, nadával, brblal, rozhlížel se kolem a občas se neúspěšně pokusil vstát.

Já stál asi deset metrů od něj. Kdybych napsal, že mou první reakcí bylo běžet k němu, tak bych lhal. Nebyla žádná reakce. Jen ve mně zápasil doktor Jekyll a pan Hyde. Jeden říkal, že bych měl jít pomoc, další radil: „Neblázni, podáš mu ruku a ještě něco chytneš.“ Ten člověk byl sice opilý, ale moc agresivně se nechoval. Jenže svou špinavostí a celkovou vizáží odpuzoval.  

Být na mém místě ochránce lidských práv, pan Kocáb, jistě by křepce přiskočil, staříka zvedl a v supermarketu mu koupil dobrý krabicový mok. Potom, se staříkem a krabicí vína v náruči, by ho donesl do nejbližšího squatu. Cestou by stihl ještě zaměstnat několik romských spoluobčanů. A toto vše, řádně vypulírované a rozšířené o další hrdinské skutky, by dával k lepšímu v kavárně. Škoda, že tam nebyl. 

Bezdomovec měl vlastně velké štěstí. Ochomýtat se kolem Václav Klaus, dopadlo by to ještě hůř. Stařík by před obchodem seděl a abstinoval dodnes. Nebo jste už viděli případ, že by neviditelná ruka trhu někoho postavila na nohy?

Takže zatímco já pořád řešil dilema pomoct - nepomoct, kolem sedícího bezdomovce přešlo v obou směrech během necelé půlhodiny snad sto lidí. Všichni se zachovali stejně jako já. Ruku mu nepodal nikdo. Zákazníci supermarketu ho obloukem obcházeli. Sociologicky tam snad byli všichni. Od školáků až po muže a ženy důchodového věku, celé rodiny jdoucí či vracející se z nákupu. A všichni, řečeno frází, se zachovali jako jeden muž: dělali, že nic nevidí.

Morálku lidstva spasil až pán velmi vysokého věku. Zachovalý, prošedivělý děda, důchodce. Stará škola. Ten se toho nešťastníka neštítil. Sklonil se k němu, podebral ho zezadu pod pažemi, a ač málem také stržen na zem, nakonec po krátkém zápase s gravitací bezdomovce postavil na nohy. Mělo to až biblický rozměr. Důchodce, prorok a apoštol pomáhající padlému a nemohoucímu Lazarovi. Nemusím snad popisovat, že po svém pozdvižení bezdomovec znovu pokračoval v bohulibé činnosti a dál terorizoval kolemjdoucí zákazníky…

Je to stejně zvláštní. Lidé černochům v Africe kupují kozy, jiní adoptují v zoo jurodivá exotická stvoření, další zachraňují opuštěná zvířata. Ale páchnoucí a špinavý děda, doma za rohem, je nezajímá. Pozor, já nemoralizuji. Nemohu. Sám jsem ruku k dílu nepřiložil.

Pravičáci budou tvrdit, že si za to ten bezdomovec může sám. Což nemusí být vždycky pravda. Levicově zaměření lidé budou oponovat, že za socialismu by se to nikdy nemohlo stát. A mají pravdu. Tehdejší režim by se o takového člověka dokázal postarat. On se dokázal „výborně postarat“ i o své politické nepřátele. To všichni dobře víme. Zde není co řešit. Toto neobhajuji.

V každé společnosti je určité procento nepřizpůsobivých a nezaměstnatelných lidí. Tomu konkrétnímu bezdomovci možná i takový způsob života vyhovuje a třeba si ho vybral dobrovolně. Jsou i takoví. Jenže já tvrdím, že tehdejší režim byl po této stránce sociálně spravedlivější. Nenechal člověka padnout až na dno. To není propagace socialismu, ale suché konstatování.

Napadlo mě, jestli ta všeobecná neochota pomoci bezdomovci nepramení i z toho faktu, že Češi jsou známi jako velcí neznabozi. V České republice je asi 21% lidí, kteří se hlásí k nějakému náboženskému vyznání. Tím se řadíme mezi nejvíce ateistické státy světa. Jenže to moc nevychází. Prošlo-li kolem „mého“ bezdomovce asi sto lidí, je to můj odhad, pochopitelně jsem je nepočítal, mělo by mezi nimi být asi dvacet věřících. Takže těch více obětavějších než já, mělo být tak dvacet. Našel se však pouze jeden jediný. A věřím, že ironií osudu a statistiky to byl určitě ateista.

Otevřenou otázkou tak zůstává, proč asi jen jedno procento z nás dokáže překonat averzi, předsudky, osobní negativní zkušenost či obavu ze žloutenky a nebojí se pomoci „bližnímu svému“…