Adventní porušování zákona

Adventní čas neslouží jen k rozjímání, ale jak dále zjistíte, dějí se v něm občas i zvláštní věci. Věci, které nemají nic společného s meditací. Nekalé síly nedají pokoj ani v tuto poklidnou dobu. Ba naopak, své aktivity stupňují a vystavují člověka různým pokušením. Intenzity Ištvanových trafik sice nedosahují, ale i tak jsem zjistil, že zákon byl porušen.

Advent neadvent, zákony platí pro všechny. Nejsem udavač, ale nahlásit to musím. Mojí manželce byla nabídnuta neoprávněná výhoda. Byla naváděna k nezákonné činnosti a to nelze tolerovat. Žena sice tvrdí, že nabídku odmítla, ale čert věř ženské. Věřit lze jen policejním protokolům. Proto by se tím orgány činné v trestním řízení měly zcela vážně zabývat a mou paní vyslechnout. Na tom trvám.

Každý rok, před první adventní nedělí manželka zajde do nedalekého lesa a přinese nějaké smrkové a borovicové větvičky. Ty používá pro výzdobu interiéru. Část potom naaranžuje před domem. A na to, co je před domem, se připevní vánoční osvětlení. Vypadá to líp, než jen holé žárovky a dráty.

Je to její vánoční rituál trvající roky. Já se toho neúčastním. Jen jednou jsem tuto zásadu porušil a šel „na větvičky“. Tenkrát jsem situaci podcenil a nezvládl. Vydal jsem se do lesa jako Němci ke Stalingradu. Nalehko. Počasí se zhoršilo a pouhé rifle bez podvlíkaček se ukázaly být nedostatečnou ochranou před mrazem. Byl jsem tenkrát mnohem mladší a jako správný frajer jsem chodil i v zimě bez čepice.

Teplota klesla, ale hlavně začal vát vítr. Co vítr. Přímo vichr. Foukal tak, že jsem si musel na hlavu nasadit reklamní igelitku s nápisem Quelle, abych se alespoň trochu bránil náporům ledového vzduchu. Ten sáček, původně určený na šišky, se nadouval, že to vypadalo, jako by po pláni, kde to foukalo nejvíc, chodil Mikuláš, ač ještě šestého prosince nebylo.

Na tom by nebylo nic zvláštního. Sáček na hlavě. No bože, jste v lese, nikdo vás neuvidí. Omyl. Zákony schválnosti či Murphyho zákony platí neúprosně. I v tom nečase jsme potkali lidi. A jako na potvoru, nebyl to někdo cizí, ale sousedé. Při zdravení se podezíravě dívali na montgolfiéru tyčící se nad mou hlavou. Asi pochopili, ale i tak si v duchu museli ťukat na čelo. Kdo v takové zimě jde do lesa bez čepice. Jen idiot.

Když jsme se vrátili, po mém rozmrznutí, jsem proklínal les, větvičky, vítr, zimu, nápady mé manželky a nejspíš i Ježíška. Tímto se všem veřejně omlouvám. Od té doby jsem se zařekl, že mě nikdo „na větvičky“ pro vánoční výzdobu už do lesa nedostane. Tento slib poctivě dodržuji.

Já vlastně chodím do lesa jen na podzim na houby. Striktně ctím zásady dvou rozumných mužů. Ten první, J. J. Rousseau, když ho kdosi pozval do lesa, řekl: „Les? Děkuji, tam už jsem jednou byl.“ Tím druhým je Winston Churchill, který na otázku, jak je možné, že se při své životosprávě (whisky, doutníky) vůbec dožil takového věku, odpověděl: „Zásadně žádný sport.“ Moudří to muži. Budete-li se řídit jejich doporučeními jako já, žádnou chybu neuděláte.

Takže chození „na větvičky“ zůstává na manželce. Většinou v lese potkává jen zajíce nebo srnky a navzájem se pokaždé vyděsí. Občas se jí ale přihodí neobvyklé věci.

Jednou místo zajíců vyplašila dva chlapíky kradoucí stromečky ve velkém. Pořídili si na to traktor i s vlečkou. Museli to být místní, protože na ženu reagovali slovy: „Mysliš, že nás ta učitelská ludra poznala? To nevim vole. Radši pojedem.“ Synci nastartovali traktor a nakvašeně odjeli. Nakvašeně, jelikož valník byl poloprázdný. Nejspíš se vrátili později, až byl vzduch čistý, aby dokončili vánoční polom smrčků. Protože nehrozí, že by tito lidé četli blogy, nemůžu si z nich ani utahovat slovy: „To se hrubě mýlíte, hošánci. Manželka vás poznala oba dva. Šlachta je vám již na stopě…“

Podruhé manželka potkala manželský pár středního věku. Podle auta i oblečení nevypadali jako lidé, kteří musí krást stromek. Ten již měli uříznutý a soukali ho do auta. Tito zlodějíčci byli ale agresivní. Úplní divočáci.  Je zvláštní, že i tam, kde byste to nejméně očekávali, v lese, můžete studovat psychologii člověka.

Známé pravidlo říká, že jsou dva typy lidí. Jedni stres řeší útěkem (oni traktoristé), druzí agresí. Což byli tito chmatáci. Agresivnější z toho páru byla ona ženská. Začala manželce tykat a vyhrožovat: „Vidělas něco? Vidělas něco? Nevidělas nic. Zapomeň na nás.“ Možná si myslela, že je žena poznala. Manželka, ač na to nevypadá, je žena od rány a tak babu usadila jak s tykáním, tak i s tím, že oni dva ji nezajímají, ať si hledí svého a nekradou. Pár, když zjistil, že se manželka nedá a nejspíš je ani nezná, nasedl do auta a zmizel.

Tento rok se zdálo, že se vše obejde bez zážitků. Ale tradice nebyla porušena ani letos. Stalo se to při zpáteční cestě z lesa. Manželka v ten čas nacvičovala s žáky vánoční akademii. Pokud někdo neví, co to je, tak mu napovím. Je to věc zhola zbytečná, výmysl hyperaktivních pedagogů. To se s dětmi nacvičí nějaké tanečky za zvuků vánočních koled. Poté se uspořádá představení. Děcka to moc nebaví, v dnešní době mají jiná lákadla. Učitelé předstírají nadšení, rodiče tleskají, ale nakonec jsou šťastní všichni. To, když akademie skončí.

Žena byla myslí ve škole i v lese. Možná bych měl její ředitelku upozornit na tento blog. Nesla větvičky, kráčela lesní cestou, v duchu jí zněla hudba a žena si představovala tu nádheru školní akademie. Jako pedagog to začala předvádět tak, aby žáci vše správně pochopili. Každý krok, držení hlavy, držení rukou, ale hlavně krokové variace. Nahlas si při tom počítala: Raz, dva, tři. Bim, bam. Raz, dva, tři. Bim, bam.

Má paní navíc miluje krasobruslení, jde jí to celkem dobře, takže není vyloučeno, že se zasnila a předváděla i nějaké krasobruslařské variace. Když jsem se jí potom ptal, jak se pohybovala, tvrdila, že to vesměs byly kroky připomínající menuet a pukrlata. Zcela se do této činnosti ponořila.

Z jejího snění jí probral mužský hlas: „Vidím, že je Vám do tance. Jdete na stromek?“ Nebyl to Ježíšek, ale muž v lesnické uniformě, který se přitom nahlas smál. Není se co divit. Představte si tu situaci z jeho pohledu. Odbočí na lesní cestu a tam uvidí ženskou nesoucí náruč větviček, jak jaksi divně a složitě tančí, komíhá celým tělem, mává přitom volnou rukou a nahlas si k tomu počítá.

Manželka mu vysvětlila, že vlastně dělá přípravu na tu školní akci a přemýšlela, jak to žákům co nejlépe podat. Také mu řekla, že na stromky nebyla, jen na větvičky. Bodrý lesák se ale nechtěl své ideje vzdát. Dál bezelstně pokračoval: „Stříkají to. Jestli chcete mít stromeček v pokoji, tak si musíte vybrat ten nenastříkaný.“ A vysvětlil manželce, kde najít stromečky pěkně rostlé a po přinesení do domova nepáchnoucí. Jen je nutné mít pilku. To s tou pilkou již neříkal, to dodávám já.

Podle řečí, které s manželkou dál vedl, ji znal od vidění ze školy. Ona ho neznala, protože jeho děti neučila.

Ale i tak to bylo neobvyklé. Lesník by měl les chránit. Učitelka by neměla krást. Představte si ale situaci, kdyby tuto zvláštní dvojici při pižlání vánočního smrčku načapal policajt. Jsou dvě varianty. Stromeček by jim zabavil, nechal si ho pro sebe a případ odložil. Ale to je teorie.

I policajt je člověk. Vánoce se blíží, lesník by byl naměkko a upižlal by smrček také pro policajta. Rovněž policajt by byl naměkko, je čas předvánoční, smrček by s díky přijal, kauzu odložil a stromkem potěšil svou rodinu. A žena by jim k tomu zatančila adventní akademický menuet, pochopitelně s dalším upižlaným smrčkem v druhé ruce. V té první by držela nařezané větvičky. Všichni by byli šťastní a veselí. Už by té vánoční idyle a poezii scházel jen soumrak, tiše padající sníh a tlumené koledy…