Jízda po eskalátoru je mnohdy velmi přínosná. Během jízdy se totiž dozvím spoustu zajímavých informací, zasportuju si a pokud někomu chybí osobní kontakt, tak není nic jednoduššího, než naskočit na eskalátor.
Ano, naskočit. Beru to tak trochu jako sport. Někdy, pokud je eskalátor příliš rychlý, je potřeba trochu zdatnosti a hbitosti, abyste se dostali na něj i z něj. Lituju ty, kteří mají omezenou pohyblivost nebo již nejsou tak rychlí, protože někdy to opravdu není nic jednoduchého. Chce to cvik, ostatně jako jakýkoli jiný sport.
Jízdu si zkracuju čtením. Nejsem pravděpodobně jediná, což jistě zadavatelé reklamy vědí. Konkrétně čtu reklamní plochy, jak jinak. Knihu si většinou nechám doma a přijdu na to až v dopravním prostředku. Během jízdy po eskalátoru se tedy například dozvím, že bych si měla procvičit cizí jazyk (nejlépe pod vedením odborného lektora v konkrétním vzdělávacím centru), že na studium vysoké školy není nikdy pozdě, že si mohu pořídit nový bestseller od výborné spisovatelky, že v kině teď běží opravdu zajímavý film, který bych si neměla nechat ujít.
Takže během jízdy po eskalátoru zjistím, že cizí jazyky neovládám, na vysokou školu nemám, knihu si nemám za co koupit a do kina nemám s kým jít. Přestože by reklama měla na daný produkt upoutat mojí pozornost a navnadit mě, spíše mě dostává do melancholické nálady. Náraz kolemjdoucího do mého ramene mě ovšem probudí ze snění. Asi někdo pospíchá více než já nebo ten sport bere příliš vážně (přeci chůze do schodů je zdravá). A k totálnímu probuzení dospěju výskokem z eskalátoru a nutností přidat do kroku, protože dav za mnou je dravý a nelítostný.
Jak říkám, jízda po eskalátoru je tak trochu kulturní zážitek a je pro mě mnohdy velmi přínosná. Pobavím se, zacvičím si a konečně si připadám být součástí kolektivu :)
