Práci pro Romy

Pan Vlk si tady před časem povzdechl nad příhodou malého cikánského kluka, který sedí osamocen ve školní lavici.

V článku„Kdo si sedne vedle cigánskýho kluka?“se zamýšlí nad tím, jak by třeba obecní úřady mohly zaměstnat rodiče takových dětí. Pod blogem je pak dlouhá diskuse. Pravděpodobně nejde o tento případ a patrně nelze ani zevšeobecňovat a paušálně to házet jen na Romy, ale v souvislosti s celou debatou tady mě napadlo následující:

Obávám, že zaměstnat někoho, kdo pracovat nechce, dost dobře nejde. My tady u nás jásáme (někdo…), že se podařilo zvednout minimální mzdu. Což je dobře – mimochodem ani z této zvýšené minimální mzdy se normálně žít nedá. K tomu máme jisté sociální dávky. A tady už je to o něčem jiném.

Ono totiž chodit do práce a nepobírat sociální dávky nebo do práce nechodit a tyhle dávky brát je o pár stokorunách rozdílu. A tak většina z nás, kteří do práce chodíme, jsme obyčejní bloudi. Chodit totiž do práce by se mělo vyplatit. Výrazně vyplatit.

A tak protože nějaké podpory, dávky a příspěvky jsou skutečně jen na hranici přežití, nezbývá než práci, kterou odvádíme, kvalitněji ocenit. Že máme průměrný plat v této zemi vysoko nad tímto sociálnem? To je lichý argument! Nedávno se mi dostal do ruky materiál s příjmy lidí jedné fabriky. Z nějakých šesti set zaměstnanců této firmy totiž osmdesát pět procent nedosáhne na dvě třetiny našeho průměrného platu. Nedosáhnu na ně ani já a málokdo z těch, které znám.