Stát jako firma? Aneb převzetí státu jako akciové společnosti nebo strany?

Pokud obyvatelstvo naředíme lidmi, kteří nemají s původními obyvateli nic společného, dostaneme do té země skupinu, která bude nejen vděčná instituci, která ji tam dostala navzdory místním...

Mnoho lidí chce pomoci uprchlíkům a neuvědomuje si, že jim tak dává vlastní zem, případně podceňují vážnost celé situace. Neuvědomují si že když uprchlíci dostanou azyl a pobyt, tak za nějakou dobu dostanou i občanství a pak už to nebude hra na to, že někoho hostíme, ale hra na to, že s tím koho jsme hostili najednou musíme řešit co se mu líbí a nelíbí na tom, jak žijeme my, prostě má najednou na naši zem stejná práva jako my!

Pak mohou vyvíjet tlak na vedení státu, ať už politicky, či terorem, aby měnili zákony podle jejich gusta, případně vytvářet paralelní společnost, která si tyto zákony mění, aniž by se ptala.

Není nikde psáno, že nově příchozí přijmou naše pravidla hry a nebudou je chtít měnit. Zkušenosti západních zemí tomu navíc rozhodně nenasvědčují, takže se můžeme připravit na boj o pravidla a zvyky, které jsou pro nás důležité, od oslav našich svátků, životních návyků až po práva žen a jinověrců, či nevěřících.

 Proč přirovnání k firmě , nebo straně?

Pokud chce vedení firmy ukrást svým akcionářům firmu pod rukama, udělá to tak že vydá další dost velký balík akcií, ten potom koupí samo, nebo ho prodá spolehlivým lidem. Tím naředí podíl původních akcionářů, kteří do firmy přispěli svými vklady a se kterými firma pracuje. Dále se na názor starých vlastníků nemusí ohlížet, může si pomocí nových akcionářů s firmou dělat co chce.

Ve straně to celé funguje tak, že například chceme převzít vedení místní organizace, abychom mohli svému známému dávat třeba městské zakázky, ze kterých nám pak vrátí odměnu.
Uplatíme, nebo domluvíme lidi, kteří se o politiku do té doby nezajímali, ale kteří to pro nás za nějakou odměnu udělají, a necháme je v příslušném městě vstoupit do zmíněné stranické organizace.
Pak již stačí vyvolat nové volby vedení a předsedy této základní organizace a z této pozice se pak ucházet o volené místo ve městě.

A stejně tak je to i se zemí a občany.

Pokud někde žije obyvatelstvo, které je dostatečně odolné proti tlaku zvenčí, reptá proti dotacím, nechce si vnutit balené koblížky, zpochybňuje postup EU v mezinárodních otázkách a již vůbec se nechce více přimknout k EU, platit jí daně a vzdát se práva o sobě rozhodovat, je třeba s tím něco udělat. Pokud  lidé v nějakém státě, dokáží říci "My jsme národ, toto je naše zem a my budeme rozhodovat jak tu budeme žít." je to pro takovou

organizaci, jakou je EU, těžké s nimi pohnout. Neustále mají národně státní základ na jehož principu mohou říkat to jsme my a my to a to nechceme a to a to chceme.

Pokud toto obyvatelstvo naředíme lidmi, kteří nemají s původními obyvateli nic společného, dostaneme do té země skupinu, která bude nejen vděčná instituci, která ji tam dostala navzdory místním, ale bude i v té instituci vidět ochranu proti nim. Samozřejmě jí bude také jedno, co se s místním způsobem života a s celou zemí stane, neb k nim nemá žádný vztah. Když k těmto nově příchozím, připočítáme místní kolaboranty, naivky a multikulti fanatiky, můžeme dostat počet lidí který původní společnost rozloží tak, že se již nebude s vlastní zemí identifikovat.  Maximálně bude tvořit malé zájmové skupiny, stejně jako přistěhovalci a to je konec národního povědomí a konec vzdoru na nějakém společném základě.

TI NOVĚ PŘÍCHOZÍ PROSTĚ NAŘEDÍ PRÁVO PŮVODNÍCH OBČANŮ NA JEJICH DĚDICTVÍ.

Na dědictví země, na které pracovali generace našich předků a uvedli ji do podoby, kterou máme k dispozici a za kterou naši pradědové a dědové bojovali.