Všechny moje tety a některé z nich vysněné

Dílem esej, dílem povídka, ale spíš esej o mých skutečných tetách, které už nežijí a o neskutečných, které převážně žijí.

Všechny moje tety a některé z nich vysněné

Když už jsem nebyl žádný zelenáč, ale ženatý mladý muž a otec tehdy ještě jedné malé dcery, bydlela u nás moje babička a za ní přicházely na kus řeči její sestra Jarmila, moje prateta, a její sestřenice Liduška, taky vlastně má prateta. Vlastní tetu jsem nikdy neměl, jen ženu svého strýce, otcova bratra. Ale to byla zcela jiná historie, tu jsem viděl jen jednou v životě.

Tak ta moje babička, teta Jarka a teta Liduška se scházely s mou babičkou v maličké kuchyňce mých rodičů, která byla hned vedle babiččina malého pokojíčku, popíjely kafíčko a sem tam zobaly nějaké sušenky nebo snad i zákusky. A zvávaly si mě mezi sebe, abych si s nimi trochu popovídal. Sice si nepamatuju, o čem všem se tam tehdy hovořilo, vím jen, že to byly moc příjemné chvíle. Usmívaly se na mne a dělalo jim asi dobře, že mezi sebou mají mladého muže. Já jsem se snažil být ve společnosti inteligentních dam vtipný a možná se mi to někdy i povedlo. Je docela zajímavé, jak mě postarší dámy vnímaly; byl jsem jejich vnuk a prasynovec, přes jednu generaci, ale vnímaly mě i tak trochu jako zástupce opačného pohlaví. Všechny tři žily samy, žádná už neměla muže.

Teta Jarka se rozvedla ještě za relativního mlada, před válkou, a už se nikdy nevdala. Za společného života se svým mužem, kterého jsem neznal, měli fotoateliér a žili si, jak mě informovali jen tak mezi řečí moji rodiče nebo babička - už nevím přesně - nad své poměry. Drželi si údajně dokonce i liftboye. S takovým způsobem života pochopitelně svůj nevelký majetek rychle prošustrovali a teta Jarka šla dělat rentgen-laborantku. Tu dělala až do důchodu. Mne asi měla ráda, i když možná s jistou rezervou. Já jediný jsem u ní směl šlápnout na práh; když to udělal někdo jiný, byl oheň na střeše. Osamělé dámy mívají své vrtochy, ale má tetička byla opravdu dost zvláštní osoba. Znal jsem jen jediného jejího partnera. Krásně maloval a byl to brankář našeho prvního hokejového reprezentačního mužstva; nosil knír, protože měl od puku rozseknutý ret, tehdy brankáři žádné masky na obličej nenosili. Říkalo se o mé tetě, že měla během času partnerů více, kteří ji navštěvovali, ale žádný nesměl zůstat do rána. Nikdy se už po rozvodu nevdala, neměla žádné děti. Jako laborantka u rentgenu si nemohla žít na vysoké noze. Můj otec, který byl jen tuším o čtyři roky mladší než ona, o ní prohlašoval, že je Škot z Aberdeenu. Asi to byla trochu pravda. Jednou dala k Vánocům mně i jemu, každému jeden díl Dostojevského Idiota.

Moje maminka mě měla za svobodna ve svých devatenácti letech, musela nechat studia a vydělávat si. Po několika svízelných peripetiích, kdy bydlela u cizích lidí, ji vzala teta k sobě; mně byly snad tři roky. Aby maminka mohla chodit do práce, řekla jí teta pravděpodobně: To děcko dej někam na venkov, tam se bude mít dobře. A daly mě na venkov. Byla válka. Nevím, jestli jsem se tam měl dobře, moc si to nepamatuju. Maminka o těch letech nerada mluvila. Mně teta říkala později, když jsem byl kluk, šmrdolo a žertem hovniváre. Usmívala se na mne. Zamlada byla podle fotografií velmi hezká. Když jsem já ji znal, byla už postarší (byla sestra mé babičky), zřejmě inteligentní dáma. Dostal jsem od ní knížku Toma Sawyera s amerikanofilským slovním doprovodem; tu knížku jsem miloval. Teta měla řídké zrzavě barvené vlasy a silně prokouřený hlas. Měl jsem rád pach domu z třicátých let, v němž bydlela. Pak zřídili v přízemí drogerii a už to byl jiný dům. Teta zemřela na zápal plic ve dvaasedmdesáti letech v blázinci v Bohnicích, kam ji nechala odvézt její sousedka a „kamarádka“, zdravotní sestra, když tetička utržila těžkou sklerózu. Když byla v blázinci a v hlavě se jí to trochu zmátlo, vydávala svou neteř, mou matku, za svou dceru.

Tetu Lidušku jsem poznal vlastně, až když jsme se přestěhovali do Prahy; do té doby jsme bydleli na venkově za Prahou a muselo se k nám od autobusu pěšky asi jeden kilometr, z toho většinu polní cestou. Teta Liduška trochu obtížně chodila. Ale možná to, že jsem ji poznal až později, mělo jinou příčinu. V padesátých letech byla teta Liduška několik let ve vězení za rozšiřování protikomunistických letáků. Kolik let byla zavřená, to jsem se vlastně nikdy nedozvěděl – možná dost - a dneska už není, kdo by mi to řekl. Více věcí z rodinné historie se už od nikoho nedozvím. Teta byla maličká. Byla tak malá, že když jsme byli všichni u stolu a ona stála, protože měla nějaký problém s nohama, vypadalo to, že taky sedí. Byla vdova, děti neměla. Míval jsem od ní v kriminále vyřezávaný košíček z broskvové pecky. Bohužel, po stěhování jsem ho už nikdy nenašel. Teta Liduška se na mne vždycky hezky usmívala, byla moc milá. Nikdy se o komunistickém kriminále slovem nezmínila.

Moje babička, matka mé maminky, byla prostřední ze tří sester. Říkala si Lilča. Milada, Ludmila, Jarmila. Jak krásná tři česká jména. (Tetu Miladu, nejstarší, jsem neznal. Vzala si Jugoslávce, myslím Srba, odešla s ním do Jugoslávie. Rozuměla dobře srbsky, ale nikdy tou řečí nemluvila; nedovedu si dost dobře takový život představit.) Moje babička se vdala, jak mi sama řekla, z trucu. Vzala si fotografa o šestnáct let staršího, který měl nohu po obrně v železech. Měli fotografický ateliér ve Spálené ulici v Praze. Její muž zemřel, když bylo mé mamince jedenáct let. Pak byla babička zřejmě jako utržená ze řetězu. Ovdověla ve třiceti devíti letech, měla různé partnery, ráda chodila do veselé společnosti a o svou dceru se moc nestarala. Ta odešla z domova, když jí bylo patnáct. V padesátých letech babičce komunisti sebrali fotoateliér, který měla v Soukenické ulici, ale moc jí toho už nevzali. Stačila předtím většinu majetku rozfofrovat. Babička kouřila - podle jejích slov – sedmdesát let svého života; od čtrnácti do čtyřiasedmdesáti. Hlas měla stejně prokouřený jako její sestra Jarmila a já jsem je v telefonu od sebe skoro nerozeznal. Pak přestala, prý že má srdce na hadry. A měla, zemřela tři roky na to. Když už nekouřila – bydlela posléze v bytě po své sestře Jarmile, která, ač o dost mladší, zemřela dřív - chtěla, abych si u ní nechával cigarety a zakouřil si u ní, ráda ten kouř čichala. Já už teď asi dvanáct let nekouřím.

Moje babička měla ve svém dřívějším bytě a v ateliéru výrazně moderní nábytek. Červené stolky, modré židle, to se tehdy moc nevidělo; to jen, co si jako dítě pamatuju. A měla značný smysl pro humor, ráda se smála. Když jsme se přestěhovali z venkova do Prahy, do bytu na Vinohradské ulici ve druhém patře s balkonem, prohlásila, že bude moct plivat lidem na hlavy. S mým otcem se neměli rádi. On jí zřejmě nemohl zapomenout (už byl takový; jeho rodina nic neodpouštěla), že nechala svou dceru odejít a ta měla tím pádem velmi těžké mládí. A babička se asi těžko smiřovala s tím, že byl ženatý, nerozvedený (tehdy se mohl rozvést až poté, co deset let nebydlel se svou bývalou ženou) a pořídil si s její dcerou nemanželské dítko, o kterém vlastně po jistou dobu ani nevěděl.

Dnes všichni jmenovaní (kromě tety Milady, která zemřela v dřívější Jugoslávii) leží pěkně pospolu v urnách v hrobečku na Strašnickém hřbitově, otec těsně vedle babičky; je v tom hrobečku málo místa, už se tam vejde jen jedna urna – moje nebo mé sestřičky. Vlastně taky kromě tety Lidušky, která se nechala rozptýlit a na náhrobní desce je jen její jméno.

A tak už kromě rodičů nemám ani žádnou tetu, jichž jsem kdysi míval dostatek, i když to byly dvě pratety a babička, kterou jsem taky zahrnul mezi své tetičky. Však to byla jejich sestra a sestřenice. A pociťuju absenci tetiček; rodičů pochopitelně taky, ale teď mám na mysli ty tetičky, co mě zvaly na kávu a na pokec a co se na mne tak hezky dívaly a usmívaly.

A vytipoval jsem si tety, které bych si přál. Jedna bohužel teď nedávno zemřela. Byla to herečka paní Jaroslava Adamová. Nikdy jsem se s ní neviděl, ale byla to nějakým způsobem moje krevní skupina. Moc rád jsem ji viděl a poslouchal. Druhá teta, kterou jsem si vytipoval a se kterou jsem se rovněž nikdy neviděl, je paní Jindřiška Smetanová, která mi píše z duše. A třetí moje potenciální teta je paní Soňa Červená. Tak krásnou starší dámu s tak oduševnělým výrazem jsem dosud nikdy neviděl; trochu mi učarovala. Nemusím zdůrazňovat, že ani ona o ničem neví. A všechny jsou o málo mladší než moje maminka, nejsou vrstevnicemi mých tet. Ale ono je to už nějakou dobu, co mé tetičky odešly.

Tak ty tři jsou mé vysněné tety.