Docela mě rmoutí - ani ne tak to, že se už přechodníky nepoužívají - ale že se občas používají, leč nezřídka špatně. Nicméně je škoda, že upadají v zapomnění; jak krásně zněly přechodníky u Vančury a u dřívějších klasiků. Nikomu to nevadí a například Vančurovy texty jsou dnes velice "in". Pro mnoho lidí je požitek Vančuru číst nebo poslouchat.
Přechodníky v restauraci
Před léty jsem spolupracoval s jednou maďarskou dámou (byla starší než má matka) která uměla velmi dobře česky. Pracovala v Budapešti na jednom ministerstvu a já v Praze na podobném českém. Jmenovala se Ida, ale maďarské ženy ztrácejí po svatbě nejen své rodné příjmení, ztrácejí dokonce i své křestní jméno - tedy oficiálně. Soukromě se dál oslovují jejich dívčím křestním.
Tak paní Ida chodila kdysi do školy na tehdejší Podkarpatské Rusi a měla českého učitele. Uměla tak dobře česky, že jednou v rozhovoru se mnou použila ve větě přechodník. Zeptala se mě, jestli to řekla správně. Řekl jsem jí tehdy, že ano, ale že dnes se už přechodníky nepoužívají. Tím jsem ji velice zklamal.
Možná od té doby jsem si začal víc přechodníků všímat a občas je používám v psaném projevu. Docela mě rmoutí - ani ne tak to, že se už přechodníky nepoužívají - ale že se občas používají, leč nezřídka špatně. Jedna moje známá mi jednou řekla „šla jsem tam nic zlýho netuše“. Řekl jsem jí „To je tvar pro mužský rod, měla bys v hovoru o sobě říkat - nic zlýho netušíc, ne netuše.“ Podívala se na mne nedůvěřivě a už nikdy neřekla ani netuše ani netušíc.
Podobně si to pletou lidé v rozhlase i v televizi. Nevím, proč používají přechodníky. Asi netušíce, že je to složitější, než si myslí. Musím však uznat, že moderátoři přechodníky nepoužívají, vědouce patrně, že je to jednak složité, jednak archaické. Ono je to ovšem ještě trochu složitější - taky je třeba rozeznávat, kdy se má použít přechodník přítomný a kdy minulý, který zní ještě víc knižně.
Například v oné slavné forbíně Werichově a Horníčkově by mělo být nikoliv příchozí vejda, ale příchozí vešed, protože jde o sloveso dokonavé. Zatímco při použití nedokonavého vidu lze použít přítomného času – jda nebo vcházeje. Jenže to už by nebyla taková legrace, takže tady je to umělecká licence a nikomu to nevadí a mně taky ne. A legrace je to veliká.
Nedávno jsem si přečetl na internetu v televizních programech anotaci k filmu Čas, který zbývá: Uvědomujíc si svůj brzký konec, musí Romain začít přehodnocovat hodnoty svého života. Má tam být: uvědomuje si … . Za chvíli už tam ta věta nebyla.
Moje babička ráda přechodníky používala ve zkomolené podobě. Říkala například Mňavši hlad, namazala jsem si chleba.“ Ten patvar jí připadal vtipný; mně ostatně taky. Moje babička se narodila v roce 1894 a žila do roku 1981. Měla velmi vyvinutý smysl pro humor.
Podobně někteří lidi v televizi a v rozhlase, patrně chtějíce vypadat vzdělaně, s oblibou používají v běžné řeči málo frekventované vztažné zájmeno jenž klidně i pro ženský rod (ale ještě Mácha psal – Hodina, jenž jí všechno vzala), či pro plurál , kde třeba použijí v mužském rodě zájmeno jež, ačkoliv tam patří již: muži, již tam byli. A to zní tak knižně, že je lepší se tomu vyhnout. Není to zas tak jednoduché, jak si ti někteří myslí. Asi bych takových tvarů na veřejnosti nepoužil, ba ani těch přechodníků, které se mi tak líbí; leda žertem nebo když se to hodí jako například zde. Taky bych tu rád použil více přechodníků, neboť sem by patřily, ale nechci jich nadužívat, maje na paměti, že by to bylo, jak se dnes módně říká, kontraproduktivní.
A je to škoda, že přechodníky upadají v zapomnění. V angličtině, v italštině se klidně používá gerundia, které má stejnou funkci jako náš přechodník - mimo jiné ovšem. Například italsky parlando (mluvě, mluvíc, mluvíce), anglicky going there we can see (jdouce tam, vidíme…). Zrovna dnes jsme s mým americkým studentem Bryanem četli anglická a česká přísloví a překládali je do češtiny a naopak. Bryan hned perfektně rozuměl českým přechodníkům, kterých bylo v příslovích několik, když jsem mu je přeložil do angličtiny gerundiem; ani jsem mu nemusel nevysvětlovat, co to jsou přechodníky.
A jak krásně zněly přechodníky u Vančury a u dřívějších klasiků. Nikomu to nevadí a například Vančurovy texty jsou dnes velice in. Pro mnoho lidí je požitek Vančuru číst nebo poslouchat.
V ruštině nebo ve slovenštině se běžně přechodníky používají, ale mám za to, že jejich tvary jsou proti českým jednodušší – jeden tvar pro všechny rody. V češtině zůstalo jen pár ustálených rčení, využívajících přechodníky: chtě nechtě, s žertovnou obměnou chca nechca, nic zlého netuše, o psu nemluvě, takříkajíc, takřka, nehledě na to a možná pár dalších.
A tak jsme spolu s mými dvěma dcerami, které rovněž pociťují absenci přechodníků v češtině, založili Spolek přechodníků v restauraci. Tedy nezaložili jsme ho v hospodě, ale dali jsme mu ten název, majíce tímto dvojsmyslem na paměti, že restaurace by byla docela vhodným místem k takovému spolkovému životu. Leč zůstalo jen u toho založení a názvu. Nesešli jsme se jedinkrát ani v restauraci ani mimo ni s tímto bohulibým záměrem.
Má starší dcera uspořádala autorský večer svých básní, aby si ověřila, jestli můžou spatřit světlo světa. Ukázalo se, že můžou. Měla ten večer moc hezky uspořádaný, měla tam dva skvělé hráče na klavír a na kytaru, kolegu zpěváka a svého synka zpěváka a sama si taky moc pěkně v doprovodném programu zazpívala. Po konci produkce jsme se sesedli do kruhu a povídali si. Řeč přišla i na přechodníky a na Spolek přechodníků v restauraci. Někteří členové tohoto diskusního kroužku ad hoc byli nadšeni myšlenkou přechodníků i myšlenkou restaurace a projevili velký zájem o obé.
Už je to několik měsíců a nikdo nevyvinul tu iniciativu, takže opět zůstalo jen u myšlenky a akademického zájmu. Je jisté, že restaurace nezaniknou, ale zdá se být velmi pravděpodobné, že přechodníky ano.
Nechcete vstoupit do našeho spolku?
