O zvířatech a lidech

O zvířatech a lidech

Městským lidem chybí příroda, a tak si dovybavují svá obydlí různou flórou a faunou. Pěstují za oknem muškáty a šnytlík sycený zplodinami z výfuků aut, v akváriu mají rybičky, chovají psy, kočky, morčata, papoušky, želvy, ještěrky a všelijakou další havěť. Venkovští to nepotřebují. Mají zeleninu a květiny na zahrádce, na dvoře slepice a králíky kvůli jídlu, případně v maštali krávy, v chlívku kozu a prase. Psa mají na hlídání a kočky kvůli myším. V rodině mé bývalé ženy v moravské vesnici do koček jen kopali, což jsem já, člověk z města, nemohl pochopit. Nevyhnali a trpěli je jen proto, že jim chytaly myši. Nad hlavou lidem na vesnici lítají vlaštovky a staví si hnízda pod střechou, před oknem jim sýkorky vyzobávají slunečnice, stromky si tam chrání před okusem a před parůžky srnčí zvěře.

V dětství a mládí jsem bydlel na venkově; měli jsme psy, kočky, zpočátku po válce i králíky a slepice. Moji rodiče na venkově nevyrostli, chovali neuměle to "hospodářské zvířectvo" kvůli tehdejšímu nedostatku masa a vajec. Moje matka je neuměla zabít. Jednou podřezávala kohouta a on jí utekl a běhal po sklepě s nožem v krku.

Vlastně to nebyl pravý venkov - vesnička za Prahou, ani periferie ani venkov. Hospodářství měli jenom vedle nás Kubínovi, ale jen takové menší, jednu nebo dvě krávy, kozu, slepice, prase, králíky. O velikonocích jsme u nich jako kluci za koledu dostávali syrová vajíčka, a tak jsme se je naučili pít. Bílek se musel přestát, ale zato žloutek byl lahůdka. Dodnes někdy mlsám syrový žloutek bez soli z rozpůlené skořápky, ale bez bílku, ten slévám do sklenice. Téměř všichni pracující obyvatelé jezdili za prací do Prahy, i když to byl kus cesty. Kilometr pěšky do Chodova, pak autobusem na Spořilov a odtud tramvají devatenáctkou.

Když mi byly čtyři roky, měli jsme vlčáka. Já jsem hrál na dětskou tahací harmoniku a pes vyl. Úžasný koncert. Pes tátovi rozkousal balíček cigaret - takovou vzácnost, bylo to těsně po válce. Pak jsme měli černého psa s ušima jako plácačky, že se s nima mohl přikrývat - Cikána. Volával jsem na něj - K pánovi, k noze!, bylo mi asi šest let. Rodiče se tomu smáli: když si pes stoupl na zadní, byl mnohem větší než já. Jednou mě rodiče hledali celé odpoledne a nemohli mě najít. Pak si všimli psa, jak leží u boudy a nakukuje smutně dovnitř. Do jeho obydlí jsem si vlezl já, psa jsem vyhnal ven a usnul jsem tam. Cikán byl na mne zvyklý, chodili jsme všude spolu. Když jsem šel druhý nebo třetí den do školy - do první třídy - pes za mnou přišel až k mé lavici. Musel jsem ho odvést domů, bylo to daleko, asi kilometr, byl jsem přespolní. I na pouť do Chodova za mnou přišel.

Měli jsme tehdy taky černobílou kočku Káču. Cikán jí neudělal nic dobrého. S oblibou ji chytil do tlamy za kůži na zádech a vyhazoval ji do vzduchu. Káča vřeštěla, prskala a občas se jí podařilo seknout psa drápkem do čenichu a utéct. Jednou v zimě maminka připravovala nedělní oběd a pes jí stáhl kus masa ze stolu. Tehdy jsme neměli žádnou kuchyňskou linku, jen kredenc, myčák se škopkem a stůl. Maminka Cikána řádně přetáhla vařečkou a vystrčila ho za domovní dveře na mráz. Než se vrátila, kočka skočila na stůl a hodovala na játrech. To všechno tehdy byly náramně vzácné poživatiny a maminka vztekle mrskla kočkou na dlaždičky. Káča se rozplácla a zůstala ležet s roztaženýma nohama. Maminka byla nervózní a netrpělivá, že se jí příprava oběda nedaří a čas letí. Vzala milou kočku a vyhodila ji taky na mráz. Za chvíli se ozvalo škrábání na dveře. Maminka otevřela a za dveřmi byl Cikán; nesl bezvládnou kočku v tlamě. Vpuštěn dovnitř, položil ji ke kamnům a jal se ji olizovat. Lízal ji tak dlouho, dokud se kočka neprobrala k životu. Když se uzdravila, opět ji proháněl jako předtím, zřejmě šťastný, že má zase svou oblíbenou hračku. Nebo snad v jeho pojetí kamarádku.

Pak se nám Cikán ztratil. Podhrabal se pod plotem, patrně za nějakou hárající čubičkou, a už se nevrátil. Kdoví, jaký konec ho stihl. Moji rodiče říkali, že jsem ho já naučil toulat. Není to pravda. Když chodí pes s pánem, není to žádné toulání.

Po čase jsme měli Káču II, kočičku celou krásně bílou. Spadla nám do postřiku na stromy a byla celá kanárkově žlutá. Dost dlouho jí to vydrželo, ta barva se nedala ničím smýt. Jestli byla pro kocoury o to víc žádoucí nebo jimi zavrhovaná, nevím; byl jsem ještě dítě, a jestli měla ještě za žluta koťata, si nepamatuju. Jednou jsem šel do školy a odněkud seshora se ozývalo zoufalé mňoukání. Kočka seděla na střeše našeho patrového domu a bála se skočit dolů. Maminka si s ní nevěděla rady, a tak jsem vzal z půdy prkno, otevřel vikýř, přistrčil ho kočce a nechal ji přejít k sobě do vikýře. Teprve pak jsem mohl odejít.

Když jsem už chodil na gymnázium, měli jsme zrzavého mourovatého kocoura Zrzka. Byl to okresní ženich, občas přišel domů s natrženým uchem. Lehával v kuchyni na židli. Maminka nosila v zimě krásnou liščí kožešinovou čepici. Jednou odcházela z domu a v domnění, že ji má na židli, popadla kocoura ve snaze posadit si ho na hlavu. Vyděsila se, když čepice zamňoukala, vyškubla se jí a skočila na zem.

Zrzek přitáhl na naši zahradu uloveného malého zajíčka, velkého téměř jako on sám. Očividně se se svým úlovkem přišel pochlubit. Naše sousedka v domě, paní Hellová, se na Zrzka velice rozzlobila:

-Ten kocour se naučí chodit na naše králíky, musíš mu toho zajíce vzít, nakazovala mi. Nerad jsem mu zajíčka vzal a nesl ho ze zahrady ven. Proč mu mám brát těžce vydobytý a lopotně dovlečený úlovek a trofej? Kocour, nešťastně mňoukaje, za mnou. U třetí zahrady jsem mu zajíčka vrátil. Kocour zamňoukal tentokrát vděčně a dal se s kočičí pečlivostí do jídla. Nechal jsem ho tam s jeho kořistí. Jak velkou porci takový, byť statný kocour zvládne? Moje babička, která měla smysl pro humor, mu říkávala, když mu dávala misku se žrádlem: Papej, Zrzečku, neboj, panička ti to nesežere.

Když jsme se přestěhovali do Prahy, měli jsme kvůli dětem různá zvířata: morče, křečka, andulku a černého kocourka Čerta. Ten měl v oblibě nás v noci lovit. Nebylo ho vidět, skákal nám po nohách a zaklesával se do nich drápky. Prvně mě to pěkně vyděsilo. V noci, když měl někdo z nás nohu zpod duchny venku, zahryzával se nám do palců u nohy. Morče Žofku a křečka Ferdu jsme měli ve skleněném teráriu. Žofka neměla křečka ráda. Na vlastní oči jsem viděl, jak strčila do Ferdy čumákem a nastavila mu záda, aby si na ni vylezl a mohl utéct, což křečkové, jak známo, s chutí a často dělají. A pak že myšlení je výsadou lidí. Andulák Lary říkal - Miláčku, ty blbečku, chceš facku? Při obědě nám z talíře s polévkou vytahoval nudle. "Miláčku" ho naučila moje teta, která si ho na čas vypůjčila, a já zbytek. Teta žila sama a společnost ptáka si pochvalovala, líbilo se jí, že jí nemůže odporovat.

Teď máme černého psa Kubu. Je to čistokrevný vořech. Kříženec jezevčíka s kdoví čím. Já mám zato, že s černým kokršpanělem. Je podobný oběma, po jezevčíkovi má krátké paťaté nožičky, ale kdyby jeho nohy byly delší, byl by to docela slušný středňák. Dva podobné psy na vyšších nohách, než má Kuba, vídám v našem okolí. Jejich pán mi na mou otázku, co jsou zač, jmenoval nějakou záhadnou rasu, ale pak přiznal, že to jsou to taky kříženci. Víte, proč se křížencům říká podvraťáci? Dříve jsem si myslel, že je to proto, že podvracejí čisté psí rasy. Ale jsou to psi, kteří vznikli tím, že jejich předek podlezl za čubičkou pod vraty. Němci jim říkají Promenademischung. Jedna paní v hospodě, kam s Kubou chodím na stojáka na jedno pivo, mi řekla, že je to jezevčičí rasa – jezevčík braka. Nikdy jsem se o tom nepřesvědčil. Servírky Kubu muchlají a dávají mu lahůdky. Když se někdy stane, že jsou v poklusu a nemají na něj čas, Kuba je nerad, ale chápe to.

Moje maminka dostala Kubu jako štěňátko od známých, kteří ho měli z útulku. Dobrý skutek pro psa i pro člověka. Maminka byla tehdy už vdova, psa si pořídila, aby měla doma živého tvora a aby měla motiv k procházkám. Jenže časem chodila hůř a hůře a pes se od ní naučil chodit pomalu, stal se z něho lenoch. Když jsem ho vzal na chalupě na malý výlet polní cestou, Kuba sebou ani ne po kilometru praštil do strouhy, nešťastně se na mne díval, jako že je to násilí a že dál nepůjde. Musel jsem ho vzít na vodítko a chvíli táhnout za sebou, než mu došlo, že se z toho výletu nevyvlíkne.

Maminka Kubu velice milovala, říkala mu - Ty moje černý miminko. Pomáhal jí nést její osamělost. Moje choť obracela oči v sloup, když to slyšela. Ale aspoň jsem už maminku neslýchal plakat jako dřív, po tátově smrti. Jenže Kubu nikdy nic nenaučila. Kupovali jsme jí knížky o výchově psa, nebylo to nic platné. Když ho chvíli přemlouvala, aby šel k ní a Kubu to ani nenapadlo, mávla rukou a řekla mu - Tak si trhni nohou. To byla celá její výchova. Tak se stávalo, že jsem občas musel Kubu poponést, abych ho dostal na žádané místo. Ještěže si maminka nepořídila dogu. Překrmovala ho a Kuba byl jako malé prasátko. Musím ale přiznat, že jsem k tomu přispěl i já, protože jsem mu dával pamlsky od masa. Učil jsem ho počítat do tří. Dával jsem mu obvykle tři kousky - aby věděl, že víc nedostane. Měl jsem pocit, že se mi to daří; stávalo se, že Kuba po třetím kousku odešel a další už nečekal, ale jen občas.

Kubovi bylo už dvanáct let, měl šedivou bradu, a já jsem trnul, jak to s maminkou zamává, až jednou její psí miminko odejde do psího nebe. Ale maminka odešla dřív. Byla v plicní léčebně v Prosečnici, kam jsme za ní jezdili. Jednou si přála, abychom jí přivezli Kubu. Neudělal jsem to, protože psi přece do nemocnice nepatří - i když u léčebny je rozlehlý park a určitě by se to nějak zařídit dalo. Například pod nějakou záminkou projet autem vrátnicí, dojet k léčebně a Kubu na podlaze auta provézt. Vyvezl jsem ji tehdy do parku na pojízdném křesílku, které jí zapůjčila její sousedka na pokoji. Byl to vlastně pojízdný „gramofon“ bez hrnce a sousedka na otvor dala dekl se slovy – Aby ji nebolela píďa“. Maminka si pochvalovala, jak je v parku krásně a chvilkami podřimovala. Dva dny po mé návštěvě bez žádaného psa zemřela. Až pozdě jsem pochopil, že se chtěla se svým černým miminkem rozloučit.

A tak jsme s mou sestřičkou zdědili každý půl psa. Abychom ho nemuseli půlit, bývá Kuba zhruba měsíc u nás a měsíc u ní. Když si pro něj přijdu, má obrovskou radost, lítá sem tam, skáče na mne, kňučí a chvíli není k utišení. Velmi snadno se mnou odchází. Ale když si pro něj přijde sestra, její muž nebo dcera, hned ví, že odchází; nesmutní a velmi snadno odchází k druhé polovině své smečky.

Když je u nás, chodí za mnou, kam se hnu, jako ocásek. Moje žena říká, myslím trochu žárlivě, že je to proto, že ode mne očekává něco k snědku. Někdy se Kuba snaží vystihnout směr mých kroků, aby mohl jít kousek přede mnou a já se o něj občas div nepřerazím, zejména když spěchám k telefonu. Lehá mi u nohy nebo na ní, někdy i u nohy návštěvy, kterou si oblíbil. Když vypnu počítač, Kuba hned vstane, protože ví, že odcházíme z pracovny. Ve tmě musím šourat nohy po zemi, abych na psa nešlápl, protože je černý a není ho vidět. Trochu jsem ho naučil poslouchat. Už není jako prasátko, domluvili jsme se se sestřičkou o způsobu jeho stravování. Z dřívějších devatenácti kilo dnes váží třináct. Přísně mu odměřuju stravu. Ne proto, že bych ho neměl rád, právě naopak. Škoda, že mně to někdo nedělá taky. Já sebe asi tak rád nemám.

Teď už je Kubovi čtrnáct let - žádný mladík, ale schody dokáže vyběhnout i s těma krátkýma nožičkama rychleji než já a někdy si hraje jako malé dítě. Musím to zaklepat - dosud nezastonal. Ale čeká nás to, bude funus v rodině. Když ho vídám ležet bez hnutí, jdu se někdy přesvědčit, jestli ještě dýchá.

Fascinuje mě psí vděčnost a bezmezná důvěra. Pes opravdu působí na člověka velmi pozitivně. Stalo se mi třeba, že jsem ke své hanbě Kubu zapomněl před obchodem a zjistil to až doma. Běžel jsem pro něj, odvázal ho a litoval ho, jak mu muselo být, když jsem ho opouštěl. Kuba nic, nezlobil se, nebyl smutný, měl radost, že jsem pro něj přišel a radostně vrtěl ohonem. Na chalupě jsme jednou se ženou tak intenzivně u kůlny pracovali, že jsme zapomněli na svět i na psa - že měl dostat v šest hodin večeři. A přitom on si často přede mne sedne už v pět a začne tiše kňučet. Říkávám mu - Žaludek ti jde napřed. Když se nic neděje, Kuba přidává na intenzitě. Obvykle dostane jíst nejvýš těsně před šestou. Ale tentokrát jsme s prací končili až po osmé hodině. Když jsme šli od kůlny k domu, Kuba samou radostí několikrát divoce vyběhl a seběhl k nám zpátky schody pod zahrádkou, skákal a radostně vrtěl ocasem, že přece jen dostane večeři.

Moje žena občas Kubu češe kartáčem, mimo jiné proto, aby snížila množství chlupů zanechaných na kobercích. Za odměnu mu dává tři piškoty. Jednou ráno si sama kartáčovala vlasy před zrcadlem a Kuba před ní začal kňučet a kňučel tak dlouho, dokud nepochopila, že se dožaduje taky česání - samozřejmě ne kvůli kráse, ale proto, aby dostal piškoty. Od té doby to dělá vždycky, když se má žena češe. Když má Kuba na vodu misku, kterou může vzít do zubů a je prázdná, přinese mi ji a položí k nohám. Kdepak, není to žádná němá tvář. Jak to říkají někteří lidé: jen promluvit.

Má choť má ke Kubovi zvláštní vztah. Občas ho hladí, hezky s ním mluví, někdy si s ním povídá psí řečí. Mluví na něj vysokými tóny a kňučí na něj. Kuba je jako v transu, staví se na zadní a odpovídá jí. Ale nechce ho chodit venčit, rozčiluje ji, že pes očichává a značkuje rohy domů a pneumatiky aut, nechce po něm uklízet hromádky. A to je Kuba poměrně malý pes; co mají dělat lidi u nás za rohem, kteří mají tři bordeauxské dogy? Vadí jí, že se Kuba ode mne nehne, že sleduje, kde by mohl dostat něco k snědku, není nadšená, když si ho na střídačku beru domů, vadí jí, když má pes s námi jet autem na chalupu. Žárlí na něj. Kuba je taky žárlivec; když si se ženou delší dobu povídám, začne kňučet:- Já jsem tady taky, mně si všímejte.

Žena ho ráda dráždí. Tulí se ke mně před ním, a Kuba nejdřív tence piští a pak kňučí. Uznávám ovšem, že pracné odstraňování psích chlupů z koberce nikoho nenadchne, že ženě zčervenají oči, když se jich dotkne poté, co hladila psa a že možná ode mne není hezké, že vždycky Kubu pohladím, když jdu kolem něj. Jí si ale taky všímám, když jdu kolem, většinou ji lehce plácnu přes zadek.

Paní Jindřiška Smetanová, jejíž povídka či esej o domácích zvířatech mě inspirovala (a kterou bych si přál mít za tetu), říká, že zvířata mají být v lidském příbytku šťastná. Je náš Kuba šťastný, když věčně odchází od jedné části své smečky ke druhé? Možná je šťastnější než pes, který to tak nemá; jeho bouřlivé reakce to naznačují. Mohou být šťastné rybičky nebo želva? Snad mohou, když rybky mají čistou vodu, dost vzduchu ve vodě, krmení a správné prostředí. Kdy může být šťastná želva, to nevím. Možná stále.

Nemluvím o lidech zlých a necitelných, kteří si své mindráky léčí na nemohoucích tvorech, ani o těch, kteří svým miláčkům věnují takovou péči, kterou zvířata nepotřebují a neocení - věnují ji vlastně sobě.

Pro osamělé lidi, pro ty, kteří mají problémy s komunikací a se vztahy k jiným lidem, jsou zvířata v domácnosti požehnáním. Jednou mě jako dítě poslali ze školy, abych dojel na kole z Chodova do Čestlic něco dovézt či vyřídit paní učitelce. Žila sama a měla asi dvanáct koček. Jedna byla slepá, druhá kulhala, třetí měla jen kus ocasu, další pila mléko rovnou z hrnce. A ten puch, jaký dovede způsobit takové množství koček! Paní učitelka asi moc neuklízela a nevětrala, ale měla velkou společnost.

Motivem společenství se zvířaty nebude jen absence přírody v městských bytech. Zvířata v bytě neposkytují člověku jen náhražku spojení s přírodou, ale taky radost, kamarádství, citovou vazbu, poznání, pozitivní pocity. Zvedají mu sebevědomí, umožňují mu soucítění, empatii, naplňují jeho potřebu starat se, pečovat o někoho či o něco, odvádějí ho od lidských starostí a smutků. Umožňují mu také snadné ovládání druhého, což je bohužel jedna ze základních lidských potřeb; takže vlastně sublimaci této atavistické potřeby. Pes evidentně působí na člověka pozitivně, umí potěšit a nezarmoutí, je to nanahraditelný kamarád.

Šťastní mohou být společně lidi i zvířata, a to už je dost velký motiv.