O životní motivaci

Na hodině angličtiny jsem dostal od paní profesorky cvičnou otázku: Co vás motivuje k životu? Začal jsem koktat a vysoukal jsem ze sebe nějakou pitomost. Možná proto jsem se nad tím zamyslel, napsal jsem svým bližním a vyhlásil anketu se stejnou otázkou.

O životní motivaci

Ten, kdo se ptá, je bláznem na pět minut, ale ten, kdo se neptá, zůstává bláznem navždy. Moudro z internetu

Na hodině angličtiny jsem dostal od paní profesorky cvičnou otázku: Co vás motivuje k životu? Začal jsem koktat a vysoukal jsem ze sebe nějakou pitomost (jako že literatura, hudba, divadlo), protože nepřipraven bych neuměl odpovědět ani česky; a nejsem si jist, zda i připraven. Otázka nebyla upřesněna. Protože jsem přišel pozdě, neslyšel jsem odpovědi předchozích dotázaných. Možná proto jsem se nad tím zamyslel, napsal jsem svým bližním a vyhlásil anketu se stejnou otázkou. Těch mnou oslovených bližních bylo čtrnáct, mezi nimi i pět teenagerů včetně jedné dvacítky. Sedm statečných bližních mi napsalo, což je úspěch.

Možná ta otázka měla být formulována jinak; jeden přispěvatel mi napsal: Slovo motivace je odvozeno od slova pohyb, znamená to tedy něco jako hybná síla, takže výraz motivace k životu je logický nesmysl. Může být motivace k učení, ano, i k vraždě, ale ne k životu, k žití samotnému. Motivaci můžeme mít jen k nějaké akci - autor si to asi plete se smyslem života či jeho cílem, nebo snad dokonce i se slovem motiv, tedy námět.

Musím poznamenat, že otázku si vymyslela paní profesorka. Neslyšel jsem předchozí odpovědi, ale ke mně otázka dorazila až nakonec a nezměněná. Všichni ji tedy pochopili – možná jako motivaci k životní aktivitě, k radosti ze života či chuti do života. Mimoto život přináší i strasti a sem tam někdo je nedokáže překonat, takže asi není dostatečně k životu motivován. V jednom z následujících příspěvků se to objevilo.

Tady jsou příspěvky po řadě tak, jak jsem je dostal:

Dáda (39): Můj život plyne samospádem. Nicméně od dětství si vědomě dělám takové ostrůvky, tehdy si řeknu - tento  okamžik si chci pamatovat a občas si ho zapamatuju. Jako dítě bych těžko uvěřila, že můj život se bude odvíjet právě takto. Kdybych tenkrát věděla, jak to bude vypadat, tak bych si asi řekla, že to vůbec není špatné. V dětství mě motivovala zvědavost a zároveň jakási pohotovost vědomě vštěpovat přítomnost - možná si díky tomu pamatuji velké množství událostí, dokonce z doby, kdy jsem chodila do školky a ještě z dřívější doby (velká pomůcka v porozumění mému vlastnímu dítku). 

Nyní, v přítomnosti, je to se mnou jinak. Myslím si o sobě, že jsem si do značné míry vědoma sebe samé. Koneckonců na tom od pradávna pracuji. V současné době je to ale jiné vědomí. Vím, co dělám, vím proč to dělám a pokud to nevím, snažím se to prozkoumat. Jsem si opravdu jistá, že můj vnitřní svět je bohatý; záludný je jen někdy. A jde naproti vnějšímu světu. Velmi často mívám pocit souladu - jako když chodíš ve velmi pohodlných botách. Připadám si dobře na svém místě v životě. Což neznamená, že mě to nepouští dopředu - někdy to celé jede velmi rychle a já toužím se zastavit. Možná jsou to ale tak pohodlné boty, že se v nich dá dobře běhat.

Ale to neznamená, že se jednou, a koneckonců za nepříliš dlouhou dobu, nepřezuju občas do bačkor - taky pohodlných, ale nerozšmajdaných. Bačkory občas zaměním za střevíce - rovněž pohodlné anebo za turistickou obuv. Těším se, že někde v budoucnu na mě čeká ještě několik dobrodružství.   

Olga (29) Když jsem si tenhle mail přečetla, povzdechla jsem si: "Ach jo, co to zas toho tátu napadlo?!" A řekla jsem si, že nejspíš nic nenapíšu, protože patrně stejně víš, co bych Ti napsala. Taky víš, že byla doba, kdy mě toho k životu moc nemotivovalo, ale asi jsem měla ze smrti větší strach než ze života, takže když jsem už vážně uvažovala o tom, jestli to nezabalit, tak jsem to nezabalila. Dneska se už na to dívám jinak, taky když si třeba čtu svoje staré deníky, je to, jako bych četla příběh někoho jiného. Prostě to už nejsem já.

Dneska už nemám strach ani ze života, ani ze smrti. A mám se natolik ráda, že už se nehodlám trápit. Mimochodem, když Ježíš říkal, že máme mít druhé lidi rádi jako sami sebe, tak vlastně taky říkal, že máme mít rádi sami sebe. Žel, tohle mnoho lidí v tom výroku jaksi nepostřehlo. Mít rád sám sebe nemusí být pro každého jednoduché. Mně to trvalo kolik let, než jsem se to naučila. O sobeckých lidech se říká, že mají nejradši sami sebe. Ale já si myslím, že to tak není. Že právě mají lásky k sobě - a zákonitě i k druhým - nedostatek. Člověk, který se má rád, je spokojený a přeje dobré sobě i druhým. Je vyrovnaný, nepotřebuje se zahrnovat falešným chlácholením svého ega.

Kdysi jsem měla strach, že nedokážu milovat ani být milována. A bylo to tak, neuměla jsem to. Muselo se změnit hodně v mých postojích k druhým a k sobě. Byla to dřina. A stálo to za to. Kdyby se člověk při takové duševní dřině potil jako při fyzické práci, byly by to litry potu. Takhle to byly občas jen litry slz. Ale  pořád odbíhám. Co mě tedy motivuje k životu? Ta změna, co se se mnou stala? Radost, kterou jsem nikdy předtím nepoznala? Život samotný? To všechno jsou části celku. Zabrousím zase do evangelia: Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne, řekl Ježíš. Cesta. Ano, jsem na cestě.  Na cestě, která někam vede. Nestagnuju, nepřežívám. Jdu a mám před sebou jasný cíl. Svého Otce. Tátu, který mě má rád a já jeho.

Pravda - jo, ta taky. Je to jako zrcadlo. Nemusím se bát vědět pravdu o sobě, konfrontovat se s různými sebeklamy a úhybnými manévry. Pravda, která osvobozuje. To je pohoda, nemuset si na nic hrát. Když se na tebe dívá někdo, kdo tě má prokouknutýho skrz  naskrz - a má tě rád tak, jako nikdo na světě.

Život, život, život.  Který nekončí. Je plný dobrodružství, překvapení, není to nuda, je to Život.

Sofie (20): I mně samotné docela pomohlo, že jsem se nad tou otázkou mohla zamyslet. Co mne motivuje k životu? To je otázka, na kterou se zdá zprvu dost těžké odpovědět, ale myslím že opravdu jen zprvu. Najednou, po chvilce přemýšlení, mne napadá tolik věcí a ani nevím, kterou mám napsat dřív.

Myslím, že na prvním místě to je určitě moje rodina a asi nejvíc moje maminka. Je asi trochu zvláštní uvést člověka jako něco, co mě motivuje, ale je to tak. Kdykoliv se na ni podívám, mám před sebou člověka s neuvěřitelnou vnitřní sílou a energií. Ona dokázala překonat spoustu překážek, dokázala vychovat (aspoň myslím a doufám) 2 děti poměrně úspěšně a dobře, když vlastně ani ona ještě nebyla sama úplně dospělá. Byla na to většinou sama a teď se stará o domácnost taky sama. Je pro mě obrovským vzorem a dává mi motivaci k životu, který bych chtěla prožít stejně efektivně a se spoustou dobrých výsledků, tak jako ona.

Asi další věcí, která mne motivuje k životu, je to, že vím, že mám možnost v životě něco dokázat. A snad nejen možnost, ale (nerada bych, aby to vyznělo jako samochvála) možná i předpoklady. Spousta lidí mi tvrdila a tvrdí, že mám velký talent, ať už na jazyky nebo na zpěv a hru na housle (které jsem bohužel, a toho dodnes trochu lituji, ze zdravotních a snad i z časových důvodů musela nechat). Ale talent je věc, která se neprojeví sama od sebe. Člověk nedosáhne úspěchu jen se samotným talentem, o tom jsem se přesvědčila asi na gymnáziu, když jsem se před maturitou přece jen musela učit maturitní otázky z němčiny, ač jsem bilingvistka. Člověk se musí snažit vytlouct ze sebe maximum a tu práci teprve spojit s talentem. Pak se teprve může dostavit nějaký výsledek (asi existujou i výjimky, které potvrzují pravidlo, napadá mě třeba talent na obchodování, který se mnohdy ani nemusí spojit s velkou námahou a nakonec z toho stejně může vzejít dobře prosperující zaměstnání, jako např. černé obchodování s elektronikou nebo auty). Pokud mám tedy opravdu talent, musím se snažit získat i víc. Proto jsem teď na  vysoké  škole, snažím se studovat germanistiku a doufám že se mi to podaří dotáhnout až do konce a dokážu všem lidem, že měli pravdu (pokud se mi to nepodaří, budu alespoň  vědět, že jsem to zkusila).

Jako třetí motivující věc bych chtěla zmínit svůj příběh, jak jsem se poprala s ošklivou nemocí. Nebudu to psát proto, aby mne někdo litoval, to bych opravdu nerada, protože litovat někoho, že je nebo byl nemocný, nikomu nepomůže, ba naopak. Byla jsem, pokud si dobře vzpomínám, v 8. třídě na základní škole, když se tu objevila nepříznivá diagnóza, hned na to mi zmizely všechny vlasy na hlavě až do posledního, a celý svět se mi zhroutil. Někteří "přátelé" se ukázali jako falešní, naopak se objevili noví, jejichž podpora a přátelství nám vydržely dodnes, rodina začala držet pospolu víc než dřív a já to díky nim nechtěla vzdát. Nebylo to nejlehčí, ale dodělala jsem základku s parukou na hlavě a se samými jedničkami a vkročila do dalšího života jako někdo úplně jiný. Jako někdo, kdo s prominutím kašle na nějaký břichabol a vrtání zubu, ale váží si každého dne, do kterého vstupuje. Já si totiž neřeknu "jé, zase musím vstávat", ale "děkuju, že dnes smím zase vstávat". Člověk by si měl vážit každého dne, protože nikdy neví, co ho může potkat. Nejhorší na tom je, že to může potkat (a většinou potká) někoho, kdo se snaží žít vzorně a bere denně vitamíny a pak najednou BUM, a celý život nabere úplně jiný obrat. Ale pak získá tisíckrát větší hodnotu, a pokud mám někdy pocit, že si něčeho dost nevážím a měla bych, vzpomenu si na to, jaké to bylo dřív, a rázem jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Život  přece stojí za to žít!

Maruška: Co je to, co člověka popohání a dává mu sílu k životu? Tak trochu se vrátím zpět, protože v tom čistém pohledu mládí se začíná rodit to, co pak nese člověka až do konce života. Není to rozum, co mě hnalo kupředu. Jsem člověk nesený především citem a ten cit byl na samém počátku. Nejdříve to byla asi láska k otci, která mě pomalu tvořila. On byl mým hnacím motorem. Pro něj a kvůli němu jsem dělala mnoho věcí. Nevěděl to a nikdy jsem mu to neřekla. Nevěděl, jak ho vnímám a co všechno si z něj beru. Poznala jsem sílu hudby a zpěvu, která mě ovládla už jako dítě. Co všechno jsem díky nim poznala, co prožívala moje duše, to se dá těžko vypovědět. Při zpěvu a poslechu hudby jsem se cítila silná a svobodná. Těžce jsem nesla, že mi tatínek nedovolil věnovat se zpěvu profesionálně.

Brzy, ještě v dětství, díky tatínkovi, jsem pochopila, co je to Boží láska. Byla doba, kdy jsem se dokázala modlit s velkou silou a zaujetím. Víra je stále mou hnací silou. Dnes vím, že ne každá lidská láska je tou hnací silou, která člověka drží. Ano, to bylo mé velké přání a má silná touha. Láska, která nemá hranice, oboustranné naprosté odevzdání jeden druhému, vnitřní spojení bez zábran a beze strachu, že se někdy jeden druhému ztratíme. Představa dlouhé cesty plné překážek, lopotění a těžkých poznání v pevném spojení a stisku rukou je ve mně zakódována stále. Láska je tedy také ta síla, i když jsem ji vlastně nepoznala.

Mirka: Co já považuju za hlavní? Poznání, snění, lásku, práci. Pořadí těchto věcí se různě mění v průběhu životních etap ale zůstávají. Mohla bych dlouze uvažovat, jestli seberealizace partnerská není prvořadá, ale není.

Jana K: Víra, láska a naděje. A myslím to zcela vážně. Víra a naděje nás žene dopředu, láska nás chrání před nepřízní života a je úplně jedno, jakou podobu má. Víš, a v tom se projevuje moje bezvěrectví, pro mne je to vždycky láska k nějaké konkrétní osobě, k někomu, koho se mohu dotknout, koho mohu pohladit, s kým si mohu popovídat. Samozřejmě, že mám i lásku ke zvířatům a rostlinám, ale s nimi bych určitě nebyla schopna prožívat chvíle zoufalství, které jsem v minulosti poznala. Neznám a tudíž nemohu posoudit sílu lásky k Bohu. Pokud bych si někdy měla vybrat náboženství, které by mi nejlépe vyhovovalo, pak by to byl buddhismus. Občas k němu sklouzávám.

Jana W, maminka Sofie: Myslím, že jsem si prošla za svůj dosavadní život spoustou situací a poznání a zkouškami. Musím přiznat, že si uvědomuji, jak moc jsem se změnila díky tomu všemu. V mém životě byly těžké zkoušky, které dnes, s odstupem času, chápu jako nutná zkoušení ve škole života, zaplaťpánbůh už za ně dnes umím děkovat. Tehdy jsem si pořád kladla otázku "proč zrovna já"?  Dneska už vím, že není dobré si pořád žít ve své lítosti, ani v přílišné pýše. I když se mi to stává i dnes, že si myslím - tak, zítra už můžu postoupit do další třídy, nebo odejít ze školy a ono houby: další  zkouška - nepřipravena? - zpátky do lavice!

Je krásné začínat den slovy "děkuji". Když každé ráno všedního dne  vyrážím  autem do práce, už od domu děkuji, za mraky, za  ranní čistý vzduch naplněný  očekáváním, za zpěv ptáků,  za kapičky deště, taky děkuji za lásku a světlo, které Bůh skrze mě posílá do nového dne a už posílám tohle všechno krásné napřed  všude tam, kde se octnu. Moc mi pomáhá vědět, že právě já, když budu mít v sobě radost a lásku, můžu a smím tohle všechno předávat lidem, kteří to potřebují.  Moc a moc mi pomáhá, když cítím, že jsou kolem mě lidi veselí a šťastní. Nemám ráda smutek, i když vím, že i slzičky dokážou mnohdy vyčistit a spláchnout nějakou tu nečistotu, stejně jako mraky na obloze. Důležité je, aby člověk věděl, že pak zase to sluníčko vysvitne. Kdo mě na mé cestě motivuje a proč? Určitě to jsou moje holčičky, které stále bedlivě sleduji, i když už je za ruku nevodím (díky jejich věku dospělaček). Ale cítím a vím, že jsem se jim snažila dát všechno to, co moje srdíčko umělo a že jsme si stvořily vztah, který jsem si přála. U toho ostatního jim budu pořád držet palečky, myslím, že stejně je to i naopak. Jsme si vzájemně maminkami a dcerkami.

No a další motivací je mi znovuobjevení lásky, díky mému milému (jak se dřív tak hezky říkalo). Myslím, že není víc, než  cítit, že srdce buší, pak  člověk ví, že opravdu žije a když žije, tak se s ním pořád něco děje, chvíli je jako malé dítě, chvíli jako žena, pak jako milenka, přítelkyně, sestra, moudrá stařena, je to krásná hra, mění se v ní role a když člověk ví, že to může sám  režírovat a že  každou roli může měnit, pak musí být zákonitě šťastný! Nehledě na to, že už to je dárek, že vlastně milovat smíme a když na tohle přijdeme, pochopíme, jak moc bohatí vlastně jsme.

Děkuju svým bližním. Dali (vlastně daly) do svých úvah pěkný kus sebe. Když nechám sám sebe nakonec, nezdá se mi to fér, nebude to už tak spontánní. Když jsem anketu vyhlašoval, nevěděl jsem, jestli k tomu taky něco přičiním nebo jestli to jen nesepíšu a nechám tak. Ale v každém případě jsem se nad tím chtěl nakonec trochu zamyslet.

Olga si sáhla na dno a Sofie teprve, a to už ve svých patnácti. Sofie si už navždycky bude považovat i těch nejmenších věcí. Její motivací je to, že smí žít. Raduje se z toho, co my pokládáme za samozřejmost. Bohužel, že to není samozřejmost, to asi člověk pozná jen na své vlastní kůži. Dádě trochu závidím její pocit padnoucích bot, vstřícnost k životu a očekávání. Olinka si vybrala Cestu; být na Cestě, to samo už je velká motivace. Jana W si toho prožila dost, i když to z jejího psaní není tak patrné. Ale je patrné, že je životní optimistka, i když někdy mám pocit, že má ráda život maličko natřený narůžovo.

Jednou mi udělal Ondra (milý Jany W.) přednášku, jak jednoduché je to s vírou; že člověk dostane, o co si řekne. Je to asi pravda, funguje to. Ale stejně funguje, že prostě člověk od života dostane, co si vybere. Ostatně Olga si tu Cestu vybrala, neřekla si o ni; bylo jí asi šestnáct a tehdy ještě neměla komu; jen hledala, čemu by mohla věřit. Někdo by mohl říct, že Sofie si nevybrala, že to byl osud. Já bych řekl, že si vybrala - ač ještě dítě - a musela k tomu vynaložit hodně síly. Klobouk dolů.

Maruška má velikou potřebu lásky a je smutná z jejího nedostatku. Možná svůj velký potenciál lásky věnuje Bohu, který jí žádá a přijímá i to největší množství, jakého je člověk schopen. Mirka mě překvapila sněním. Snění může být slast. Ale taky toho mohla napsat víc. Škoda, že mi nic nenapsali muži; snad se ještě někdo z nich odhodlá. Ale to se mi to píše o druhých, když mi to naservírovali až pod nos… Tak jsem se neubránil shrnutí; aspoň jsem se snažil ho minimalizovat.

Mám-li psát o sobě (nemůžu to jen vyprovokovat a pak se než dívat), nebudu opakovat či obměňovat, co už napsali moji bližní, i když mi třeba psali z duše… V mládí jsem někdy míval pocit, že sám sobě nerozumím. Že se pouštím občas do nějaké nepředloženosti, dobrodružství nebo dokonce ztřeštěnosti a sám nevím proč. Zdálo se mi, že se někdy chovám nerozumně, že se řítím do záhuby nebo si aspoň přidělávám zbytečné starosti. Přitom nejsem zbrklý a k lehkomyslnosti mám hodně daleko. Až časem jsem pochopil, že jakmile nabývám pocitu stojaté vody, bezvětří, klidu, začnu se bouřit a řádně klidné vody rozvířím. Při tom se někdy pěkně vymáchám nebo i přitopím a polykám andělíčky. Ale mám pocit, že se něco děje, že žiju. K tomu se časem přidal, zřejmě díky bohatým zkušenostem s pohybem v komplikovaných situacích, určitý rozmysl a možná i trochu má nerozhodnost, takže výsledkem je jisté kaskadérství, tendence nechat dojít věci až nadoraz, na ostří nože a počkat si, jak to s tím člověkem (se mnou) dopadne. Chudáci moji blízcí, kteří to mají snášet. Moje matka, která mě samozřejmě dobře zná, říká, že je to tím, že všechno nechávám na poslední chvíli.

Ta má vlastnost, ať už jakákoliv, se sice někdy týká vztahů, ale taky třeba práce, jejíž náplň jsem z různých důvodů vícekrát radikálně změnil a vždycky znova začínal od píky. Tyhle sklony mají snad i své světlejší, řekněme romantické stránky. O dovolené nevydržím na místě, vandruju po horách, spím co nejdál od civilizace, pokud možno pod širákem, občas prožívám nějaké dobrodružství. Ale dnes už moc ne, to dřív, když jsem měl míň zkušeností s vandrováním.

Jsou lidi, kteří potřebují k pocitu, že žijí, konflikty a vypjaté scény a po nich smiřování a udobřování, lidově řečeno Itálii. Itálie je krásná země, mám ji rád, ale v takovém vztahu bych umřel nebo bych z něj utekl. Ale - de gustibus non est disputandum, aneb: proti gustu žádný dišputát- říkává moje matka.

Inspirací či motivací k životu (nebo tedy k životní aktivitě, k radosti ze života či chuti do života) jsou situace nebo stavy, kdy má člověk ze života radost, potěšení. Když může dělat, vidět, slyšet, mít, co ho opravdu těší nebo co vyžaduje jeho celého. A když to může dělat pro někoho nebo s někým. Když ze sebe něco vydává, když na sobě pracuje, když ho to stojí sílu a úsilí; čím větší, tím líp, když má pocit, že žije. No a samozřejmě děti. Děti jsou radost. A - nedá se nic dělat, aktivita. Už se opakuju podruhé: Aktivita je život, pasivita je smrt.

Až teď jsem si uvědomil, co to napsaly o své motivaci k životu obě mé dcery, Dáda i Olga: dobrodružství, překvapení... Honem jim to musím dát přečíst a zavčas je varovat.