O životní energii

Někteří lidé říkají, že životní energie se musí dobíjet a mají na to různé recepty; tu lepší, tu horší. Jisté je, že na ní dost věcí závisí: zdraví, životní pocit, do jisté míry i štěstí. Přístup k životu lze možná i změnit na základě poznání a zkušeností. Následující esej se pokouší podívat se na věc komplexně. Zprofanované slovo, tak řekněme se zaměřením na celek i detail. To je zase příliš mnohoslibné; pokouší se trochu se k věci přiblížit. Mým přáním je i něco málo poodhalit. Za Vaše názory budu vděčný.

O životní energii                                            

                                                       Bože, dej mi sílu, abych přijímal věci, které nemohu změnit,

                                                       odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu,

                                                       a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.

                                                                                                           Sv. František z Assisi

Jistě jste si všimli, že malé děti mají přemíru energie, větší míň a dospělí se postupem let chovají čím dál rozvážněji a čím dál víc energií šetří. Koneckonců, proč by děti neměly mít tolik energie, když je čeká celý život? Ony třeba jenom nevědí, co si s ní počít, a rodiče jim často nepomůžou. Blahoslavení rodiče, kteří dokázali energii svých dětí nasměrovat a využít v jejich prospěch. Ale vemte si rozdíly mezi lidmi obdobného věku, třeba i mezi sourozenci. Dokonce i u malých dětí jsou velké rozdíly. Některé dítě najdete za hodinu tam, kam jste je postavili a jiné při nejlepší vůli neuhlídáte před úrazem. To je přece temperamentem, řeknete.

Jistě. Znám ale lidi, kteří byli jako děti nezkrotní a nezdolní a v dospělosti zaléhají v devět večer, protože už nemůžou a všechno jim je na obtíž, každá nepřízeň osudu je sklátí. Znám jiné, kteří v dětství byli jako buchty a jako dospělí energií překypují. Je spousta lidí nejrůznějších letor, kteří si vám postěžují, jak je ten blázinec zmáhá a že jsou pořád na mrtvici. Co je pro jednoho blázinec, je pro druhého klid, závětří, stojatá voda, kde se nic neděje. Tak ten druhý občas do toho poklidu tak dlouho vrtá, až se věci začnou dít, a on se pak třeba nestačí divit. Ale něco se děje a on má pocit, že žije.

Znám lidi, kteří šetří silami tak, že vypadají, jako by pořád umírali. Znám jiné, kteří neustále vyvíjejí aktivitu a když jsou přinuceni k nečinnosti, nejraději by utekli. Jsou tací, kteří sebou o dovolené plácnou a čtrnáct dní se nehnou z místa. Jiní musejí cestovat, poznávat nebo aspoň chodit z místa na místo, jinak si neodpočinou. Klid je unavuje.

Snad každý tak nad třicet (ale někdo i dřív) se dostal do situace, že věci nestíhá. Ten pocit vyčerpává a může vyčerpat až k nemoci. Pak je dobře sepsat si všechny své záležitosti a těm nejdůležitějším dát číslo 1, 2 atd. až k té nejmíň důležité. A začít od konce vyškrtávat. To byste se divili, kolik děláte věcí, které vůbec dělat nemusíte. A kolikrát jim dáte přednost před těmi nejdůležitějšími. Pravda ovšem je, že je nutno umět věci seřadit; ono to není vždycky jednoduché.

Někdo říká, že energie se musí dobíjet. Nejlíp se kupodivu načerpá aktivitou. Aktivita je život, pasivita je smrt. Ale vždyť je to skoro proti přírodním zákonům: nejlíp energii načerpáte, když ji vydáváte? Jenže správným směrem, v tom je ten vtip - tím, co vás nejvíc baví nebo tím, co nejvíc potřebujete. Klasickým příkladem, kdy čerpáte energii právě tím, že ji vydáváte, je sex, a to přímo úměrně: E₁ = E₂ . k (prosím vydržte tento odstavec, dál už žádná matematika není; toto ostatně taky ne). To ovšem nebude jen můj objev, ale je to můj příspěvek k zákonu o zachování energie. K je konstanta povýtce individuální o rozsahu přibližně - 10 < k <1 0, včetně krajních bodů (empiricky zjištěno) a píšou se o ní celé knihy (o sexuálním štěstí, o superpotenci atd., atp.). Dovolte mi prosím, aby ta rovnice byla nazvána Dufkovým příspěvkem k zákonu o zachování energie a konstanta k Dufkovou konstatou multiplikace či rozmnožení energie. 

Mnozí lidé z města přišli na to, že si nejlíp odpočinou na venkově: na chalupě, na chatě - kupodivu prací. Nejvíc si člověk z města odpočine a nejvíc sil načerpá, když je co nejdál od civilizace a když žije co nejprimitivnějším způsobem života. Když se pokud možno vzdá výdobytků pokroku. Jsou lidi, kteří na to přišli a jezdí na tábory, kde v těch nejprimitivnějších podmínkách bojují o pouhé přežití. Horolezci bojují o přežití; asi je to droga. Nejlíp si odpočinete, když jste nuceni úplně všechno si z hlavy vygumovat a myslet jenom na to, co právě děláte. Třeba na to, kam dát při lezení ruku, kam nohu, nebo (což je spíše po ruce) na boj o zachování rodu a druhu. H. D. Thoreau říká (přibližně), že člověk má své kořeny v přírodě a v divočině; léčivé byliny rostou v divočině, naši předkové byli divoši.

Jsou tací, kteří prožívají žabomyší spory v politice a nechávají se ničit tím, na co nemají žádný vliv. Ono je ostatně i v životě mnoho věcí, které  nám berou energii proto, že se jimi zabýváme, aniž bychom je mohli sebemíň ovlivnit. "Šťasten je ten, kdo dokáže zapomenout na to, co se nedá změnit", říká se v "Netopýru" J. Strausse, a je to jen slabý odvar z myšlenky sv. Františka z Assisi (viz motto).

Nejvíc energie ztrácí pesimista. Jedno indiánské přísloví říká: Očekávaná rána sama už je ranou. Někdo se hlásí po každém příjezdu do Paříže nebo do Nymburka svým blízkým: že dojel v pořádku. Mobilní telefony k tomu obzvláště svádějí. Optimista říká: žádné zprávy - dobré zprávy. Kolikrát už se stalo, že se nám ten, koho jsme očekávali zdaleka, vrátil o několik hodin či o den později, protože autobus měl poruchu nebo letiště nepřijímalo. A my jsme zatím prožívali nejrůznější katastrofy.

Mnozí lidé řeší předem problémy, které by mohly nastat někdy později. Nemá smysl představovat si vzdálenější budoucnost. Člověk nakonec většinou zjistí, že se věci vyvinuly úplně jinak, než očekával. Nemůžete zvážit všechny budoucí eventuality. Namísto otázky Co budu dělat, když...?, je často lepší říct si Teď počkám a pak se uvidí.

Scarlet O'Harová si v obtížných situacích říkala: "Na to teď nebudu myslet, až zítra". Jedno české přísloví říká: Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Dodal bych: a když ani nevíme, jestli přes něj vůbec půjdem. Druhé, řízné a lapidární zní: Nepředesírat se: moc užitečné. 

Existují velké životní problémy, které se nedají vyřešit hned, vlečou se léta, a člověk neví, jak to dopadne. Můžu vám čistě důvěrně říct, že jich mám hned několik. Jsou problémy, o nichž člověk ví, že se ani vyřešit nedají, jako třeba nevyléčitelné choroby, stáří, nezaměstnanost v předdůchodovém věku, některé problémy v rodině, ve vztazích a jiné a jiné. Musíte se s nimi naučit žít. Snažit se tam, kde člověk může něco udělat, pokud možno zabývat se jen věcmi, s nimiž se něco dělat dá a smířit se tam, kde se nic dělat nedá. Ono to samozřejmě vždycky nejde, člověk to musí někomu sdělit, postěžovat si. To je, pravda, taky způsob, jak něco udělat. Ale velmi opatrně: abyste se neuvrtali do svého problému ještě víc.

Když máte jeden velký problém, který vám nedá spát, pořiďte si další a budete na ten první hned míň myslet. Nesmějte se, to je tvrdá zkušenost. Pan profesor Höschl říká, že "naše dosavadní problémy jsou menší, když nám třeba někdo umře. Taky povinnosti a péče o blízkou osobu nebo třeba jen o zvířátko, chalupu, políčko odvádějí od vlastních problémů".

Pan Petránek, skvělý komentátor, jednou připomněl v jednom rozhlasovém pořadu sentenci Oscara Wildea:  "Každý je jen tak nešťastný, jak si to připustí" a vyprávěl o americkém miliardáři, který přišel o své miliardy, takže mu zůstal jen jeden milion dolarů a on se v zoufalství zastřelil. A nějaký metař vyhrál v loterii milion dolarů a ranila ho mrtvice z radosti.

Některé, zejména židovské anekdoty vám mohou dost energie ušetřit, či naopak dodat. Přiznám se, že mi dost vadí, když se autor zmíní o anekdotě a pak ji nevypráví nebo jí podá jen část a pointu si nechá pro sebe. Tak tady jsou alespoň dvě:

1. Povídá paní Kohnová svému muži: "Ty, Egon, ta naše Rutička už je slečna, musíme jí koupit závěs na okno. Když se převlíká, tak na ni tadyhle starej Roubíček odnaproti zírá." Kohn chvíli rozčileně přechází po pokoji a pak povídá: "Nic se nebude kupovat. Ty si vyměníš pokoj s Rutičkou a závěs si koupí starej Roubíček." 

Možná jste si vzpomněli na tu, jak Kohn dlužil Roubíčkovi deset tisíc korun; ta je podobná a je taky moc pěkná. No vida, už to dělám taky - ale přece tu nebudu vyprávět dvě anekdoty se stejnou pointou.

2. Povídá Roubíček Kohnovi: "Vědí, že s jejich ženou chodí starej Jajteles a že je to hrozně vošklivej člověk?" "Tak podívaj se", povídá Kohn. "Jestli s mojí ženou někdo chodí, tak je to moje věc. Jestli s ní chodí starej Jajteles, tak je to její věc. A jestli von je hrozně vošklivej člověk, tak je to jeho věc."

K životu se dá přistupovat různě. Když se naučíte najít si na všem dobrou stránku, máte vyhráno. Říká se tomu pozitivní myšlení. Zkuste brát nepřízeň osudu ne jako ránu, ale jako pobídku, výzvu, jako zvyšování laťky. Říká se: "Co mě nezabije, to mě posílí". (Taky jsem už slyšel pesimistickou variantu: "Co mě nezabije, to mě zmrzačí" - lidová tvořivost je obdivuhodná, ale poslední dobou u nás je spíše pesimistická; neustále tvrdím, že je to dědictví socialismu.)

Na jednom kameni v Tibetu je nápis: "Naučili jste se těšit z překážek?" Ať už nám je staví do cesty Bůh, Prozřetelnost, Osud nebo Náhoda, nebo je to atribut Života, buďme za ně vděčni.