O životě ve vesmíru

Člověk by si přál i nepřál existenci inteligentních bytostí mimo Zemi. Je nás sice na Zemi sedm miliard, ale připadáme si uprostřed temné a mrazivé noci vesmíru tak osamělí... Vědecký výkvět lidstva hledá už léta za pomoci nejmodernější techniky náznaky mimozemského života a zatím nic - jen dohady a hypotézy.

<pO životě ve vesmíru    

                                                      Vesmír je ještě podivnější, než si vůbec můžeme představit.                                                                                                                 Haldanova hypotéza

 Od dob, kdy se člověk odlepil od Země, aby třeba jen nad ní zakroužil, co se prošel po Měsíci, co začal vysílat do nejbližšího okolí své planety rakety, satelity a přístroje, aby měřil, pozoroval a zkoumal vesmír, kam až dohlédnou (a taky co občas spadnou a shoří v atmosféře), od těch dob se roztrhl pytel s UFO (anglicky se dá napsat plurál UFO's) a s indiciemi či dokonce důkazy návštěv z vesmíru.        Podle J. Grygara                                                                                                

Člověk by si přál i nepřál existenci inteligentních bytostí mimo Zemi. Je nás sice na Zemi sedm miliard, ale připadáme si uprostřed temné a mrazivé noci vesmíru (podle Juliena Greena) tak osamělí. Jací asi předpokládaní myslící mimozemšťané jsou: zlí, dobří, mimo tyto naše pozemské kategorie? Různá díla sci-fi nám v živých barvách předvádějí uskutečněná naše přání, aby život ve vesmíru existoval, abychom se necítili tak osamělí. Na druhé straně nám předvádějí naši vlastní xenofobii, strach z tajemna a z nepřítele. Spekuluje se o tom, zda bytosti schopné cestovat dalekým vesmírem mohou být zlé či dobré; spekuluje se vlastně o nás samých (podle jednoho televizního pořadu o sci-fi). A toho všeho se zmocňuje všudypřítomná komerce.

Pan Jiří Grygar se pozastavuje nad úplností souhrnu všech nezbytných podmínek k životu, které se nakupily právě na Zemi. A vskutku, je to obdivuhodné: ta naprosto přesná vzdálenost od životadárného slunce; o něco málo více či méně a život by na Zemi nebyl. Existence vody, atmosféra bránící střetu s množstvím meteorů, Jupiter, který je pro nás svou obrovskou gravitací luxuje, existence chemických prvků nezbytných pro život, sklon zemské osy k ekliptice spolu s rotací země bránící extrémním výkyvům teploty a umožňující život téměř po celé Zemi, Měsíc mající na svědomí onen sklon a jeho stabilitu. Kolik planet se stejnými podmínkami ve vesmíru může být? Asi dost málo, pokud vůbec. To vše a mnoho dalšího nemůže být jen náhoda, je to důkaz Boží vůle.

Dalo by se dodat: jestliže vznik života je něco tak výlučného, ještě výlučnější jsou příznivé podmínky k zachování a rozvinutí života. Připusťme, že organické molekuly cestují vesmírem na meteorech, na něž se z nějakého důvodu dostanou. Důležité ale je, do jakých podmínek přijdou, jestli z nich vznikne život, jak dlouho přežije a zda se rozvine.

Ono by se to dalo nahlédnout i z druhé strany: Život mohl vzniknout, udržet se a rozvinout pouze za existence onoho téměř zázračného a nejspíš naprosto výlučného souhrnu podmínek. Jinak by tu prostě a jednoduše nebyl. Ale teď mi nejde o polemiku s panem Grygarem a s jeho teleologickou a antropickou myšlenkou. Dovedu si docela dobře představit, ač nejsem ani fyzik ani astronom, že by stačilo málo a život na Zemi by byl vůbec nevznikl nebo by zanikl. Stačila by srážka s jedním větším vesmírným tělesem, a život na Zemi by zmizel. Ať už vlivem neproniknutelného mraku vyvrženého tou srážkou, který by nadobro a nadlouho zakryl slunce, anebo odchýlením země z její oběžné dráhy mimo onu přesnou, životadárnou vzdálenost od slunce. Nikdo mi nenamluví, že astronomové všechna nebezpečná tělesa uhlídají a že bude dost času a prostředků, jak odvrátit katastrofu, která čas od času na Zemi reálně nastává; zejména kdyby šlo o tak velké těleso, které by způsobilo fatální celosvětovou katastrofu.

14. května 2002 se přiblížil k zemi na vzdálenost pouhých 120 000 km asteroid o velikosti fotbalového hřiště, s označením 2002 MN. To je zhruba pouhá třetina vzdálenosti od Země na Měsíc. Kdyby dopadl na Zemi, měl by účinky asi jako tunguzský meteorit, který explodoval v roce 1908 nad neobydlenou částí Sibiře. Asteroid 2002 MN přiletěl ze směru od Slunce a skryl se tak před objektivy dalekohledů v jeho paprscích. Nezachytila ho žádná z automatických kamer. Teprve třetí den poté ho zachytila kamera technologického institutu na observatoři v Novém Mexiku. 

Stát se může ledacos, třeba může vzniknout supernova z dvojhvězdy v naší blízkosti a sežehnout naši idylickou sluneční soustavu. Ve vesmíru jsou takové a ještě daleko větší "katastrofy" jevem naprosto běžným. Stejně dobře představitelná je katastrofa způsobená určitým stadiem vývoje života, přesněji řečeno, vývoje tak zvaných rozumných bytostí na Zemi, které samy dokážou veškerý život, svůj i cizí, zlikvidovat.

Je to zatím, a patrně vždycky bude jen věc názoru, ale pomalu se začíná ukazovat, že vznik i existence života ve vesmíru je něčím zcela ojedinělým. S postupem času se stále více ubývá možností, že by mohl existovat, navíc v podobě rozumných bytostí, ještě někde jinde než na Zemi. Přestože je náš vesmír tak nepředstavitelně obrovský, námi neprobádaný a neprobadatelný a přestože se může zdát existence podmínek podobných pozemským velmi pravděpodobná, zdá se, že ony dva základní mezníky - vznik života a vznik rozumných bytostí - jsou něčím tak výjimečným, že jsme odsouzeni k osamělosti. Mnozí vědci dokonce soudí, že i kdyby nastala opět na Zemi stejná souhra všech podmínek, která tehdy vedla ke vzniku života, znovu by nevznikl. Albert Einstein řekl, že pravděpodobnost náhodného vzniku života na Zemi je asi stejná, jako kdybyste chtěli vytisknout slovník německého jazyka výbuchem v tiskárně. On ovšem měl na mysli vyšší moc, která to způsobila.

A co teprve vznik takzvaných rozumných bytostí? Žádnému z našich žijících příbuzných primátů, ani jinému živočišnému druhu z těch miliard jiných, se té výsady nedostalo. Pouze jeden jediný z jejich zástupců je inteligentní bytostí. Nic na tom nemění hypotézy, že i jiné vyhynuvší větve druhu homo byly myslícími bytostmi. Pokud tomu tak skutečně bylo, byly to jeho větve. Je celkem pravděpodobné, že pes a slon umí myslet. Mravenci zřejmě pěstují houby, pesticidy (bakterie) a dobytek (mšice), šimpanzi se naučí asi dvě stě slov ve znakové abecedě, pomocí nichž se dorozumějí s člověkem, delfíni jsou obdivuhodně komunikativní atd. Ale asi se nedá říct, že by některý další tvor kromě člověka byl rozumnou bytostí (i když o rozumnosti tvora, který si sám dal do názvu "rozumný rozumný" a chová se převážně velmi nerozumně, se dá celkem úspěšně pochybovat).

Ale budiž: známe jediného inteligentního tvora na Zemi a nepředpokládáme, že bychom dostali mladšího, rozumného bratříčka, třeba v delfínovi. Proč bychom měli předpokládat, že vývoj života, pokud existuje někde jinde ve vesmíru, nutně musí vyústit v rozumné bytosti? A kdyby nakrásně v některém koutě vesmíru vzdáleném miliardy či "pouhé" miliony světelných let, ať už jakýkoliv život existoval, nikdy se to nejspíš nedozvíme. My se s jiným životem ve vesmíru nemusíme minout jen prostorově, ale i v čase. Život na Zemi, vzhledem k jeho křehkosti, výlučnosti příznivých podmínek a možnosti zániku může být nepatrnou a ojedinělou epizodou ve vesmíru. Už před léty kdosi řekl, že za dobu trvání vesmíru je život jen mávnutím křídel motýla. Je jen málo pravděpodobné, že by se takové dvojí mávnutí motýlích křídel setkalo ve vesmírném prostoru a čase. A co teprve existence inteligentního života? Zkusme si představit časový zlomeček jeho existence ve srovnání s dobou existence veškerého pozemského života, která sama je jen mávnutím motýlích křídel ...

A tak útěchou mi je, že život, podle lidských měřítek vzato, už existuje poměrně dlouho a že má tedy z našeho hlediska naději ještě relativně hodně dlouho existovat. Často mě potěší, ale občas i udiví, že slunce opět ráno vyšlo a nastal nový den. Že to jediné, na co se mohu v životě spolehnout, je (tedy zatím) železná pravidelnost střídání ročních období, noci a dne. Že jsem se narodil a umřu já, moje děti, a děti jejich dětí. A že snaha života o přežití je tak silná, že - bude-li existovat po dost dlouhou dobu - přežije i za hodně zhoršených podmínek či snad dokonce za podmínek život zatím vylučujících. A tak možná za dostatečně dlouhý čas (třeba za několik set, tisíc, miliónů, miliard let) život přeskočí na další a další vesmírná tělesa a bude postupně kolonizovat vesmír. Pak už lidé nebudou tak osamělí ve vesmíru a život už nebude tak zranitelný. Nezdá se vám tahle verze pravděpodobnější? Ale o tom všem si můžeme než vyprávět.p>