O životě ve vesmíru II

Zatím nikdo s podobnou myšlenkou, pokud vím, nepřišel, a tak dovolte, abych zde prezentoval hned dvě své teorie, které by mohly mimozemský život potvrzovat. Kolik už bylo velkých objevů a vynálezů, které byly zprvu posměšně označovány za naivní představy?

O životě ve vesmíru II

Ve vědě není možné říkat "není možné".  D. A. Arago

Slavný poustevník žil čtyřicet let v odloučení od lidí a přemýšlel o životě. Když se ho ptali reportéři, co za tak dlouhou dobu objevil, řekl jim: "Víte, život je taková hluboká studna." "Ano? To snad ne", namítali reportéři. "Ne? Tak ne", odvětil poustevník.   Anekdota

Zatím nikdo s podobnou myšlenkou, pokud vím, nepřišel, a tak dovolte, abych zde prezentoval hned dvě své teorie, které by mohly naopak mimozemský život potvrzovat. Omlouvám se velice, že si protiřečím se svým dřívějším daleko skeptičtějším esejem O životě ve vesmíru  http://dufek.blog.idnes.cz/c/241709/O-zivote-ve-vesmiru.html. Ale takový už je život a zejména na poli fyziky a vesmíru zejména si nemůžete být nikdy jisti, jestli platí to, co platilo ještě včera. Je to skoro jako v ekonomii.

Vždycky mě udivovala podobnost makro a mikrosvěta. Když mi bylo asi patnáct, usoudil jsem, že jádra atomů jsou hvězdy a elektrony, které je obíhají, jsou planety. A stejně tak planety, kroužící  ve vesmíru kolem hvězd, jsou elektrony, hvězdy jsou jádra atomů a částicemi jsou asteroidy, meteory, komety, hvězdný prach a podobné kosmické smetí. Naše Země je elektronem atomu (sluneční soustavy), ten je součástí molekuly (Mléčné dráhy) atd. A my jsme třeba součástí čaje, který si zrovna, po miliardy našich let, někdo nepředstavitelný a zcela mimo naše chápání, nalévá do hrnku. Zrovna tahle představa se mi tehdy zalíbila. Bohužel nemáme nejmenší šanci tyto grandiózní bytosti poznat. Pak jsem se časem dozvěděl od moudrých lidí, že to jsou naivní představy.

Nedávno jsem si přečetl připodobnění atomu k fotbalovému hřišti. Podle tohoto srovnání by atom, zvětšený na velikost hřiště, představoval hlavně prázdný prostor. Jádro atomu by se krčilo jako řekněme fotbalový míč uprostřed hřiště, zatímco elektrony by se jako maková zrnka či hrášky pohybovaly někde v zadních řadách tribun. Nepřipomíná vám to něco?

Řekněte sami: kolik už bylo velkých objevů a vynálezů, které byly zprvu posměšně označovány za naivní představy? Uvidíte, že časem se přijde na to, že kolem elektronů obíhají ještě menší částice, asi jako satelity kolem planet a že některé z nich jsou umělé.

Prý mohou existovat paralelní vesmíry. Podle teorie kvantové fyziky, ale i podle měření v experimentech, dvě elementární částice, které se někdy dostaly do styku, reagují na podnět pro jednu z nich stejně a naprosto současně, ať jsou od sebe vzdáleny třeba miliardy kilometrů. (Zatím to bylo změřeno na vzdálenost jen asi deseti kilometrů, a možná jen díky chybě.) Prý reagují stejně proto, že mají stejné vlastnosti. Rychlost přenosu této informace (o reakci jedné částice k částici druhé) je prý mnohokrát větší než rychlost světla. No, já nevím - na druhou stranu fyzikové zase tvrdí, že neexistuje větší rychlost, než je rychlost světla.  Podle mého názoru tu však nejde o žádnou rychlost, když je ta reakce současná; to fyzikové nějak popletli.

Takže rychlost světla prý nelze překonat. Pomiňme fakt, že jiní fyzikové tvrdí opak. Protože rychlost je veličina relativní, vztahující se k určitému bodu, je možné, že paprsek světla letí jedním směrem a druhý paprsek světla směrem opačným. Pak rychlost jednoho paprsku vztažená k paprsku opačnému je dvojnásobkem rychlosti světla. A když se ty dva paprsky či částice srazí, pak se srazily rychlostí rovnou dvojnásobku rychlosti světla. Ale Pavel, který vystudoval Matfyz, mi ukázal rovnici, podle které to není možné. Tak si ty fyziky vemte…

A co když skutečně při velkém třesku - kdy v předcházející singularitě bylo nutně všechno v tom nejtěsnějším styku, že těsnější být nemůže - vzniklo více paralelních vesmírů? Možná Matrix není tak úplně mimo. Pak nepochybně v těch druhých vesmírech existují identické Země s identickými lidmi, kteří mají identické reakce s našimi. S pravděpodobností výskytu tohoto jevu si pohrál pan A. C. Clarke. Třeba naše podvědomí není závislé ani tak na zážitcích z útlého dětství, jak mylně tvrdí psychologové, nebo na našich minulých životech, jak říkají vyznavači reinkarnace, ale na našich dvojnících, vzdálených od nás miliardy světelných let, anebo naopak velmi blízko, jako třeba v Matrixu. Jak máte potom hnout se spoustou problémů, které ovlivňuje někdo jiný? Prý podvědomí je odpovědné za to, že se nemůžeme zbavit svých zlozvyků, jako je kouření, přejídání, vysedávání u počítače apod. Proti skrytému protivníkovi se těžko bojuje. Je známo, že se svými zlozvyky, o nichž tu byla řeč, můžeme jen těžko hnout. Z hlediska mé teorie je to docela pochopitelné, když stejný zlozvyk mají naši dvojníci v paralelním vesmíru a museli bychom pohnout i s nimi.

Takže stačí do některého z těch paralelních vesmírů vniknout a tam to zařídit. Že je to možné, jsme viděli právě v Matrixu. Jen je třeba přijmout mou teorii a neodsuzovat ji už zase à priori jako naivní představu.