O ženách se toho už napsalo tolik, že snad ani není možné něco nového k tomu přičinit. Jenom fotit a malovat, to je pořád nové, protože jsou stále nové ženy, ale i fotografové a malíři. Nicméně ženy jsou pro muže věčnou inspirací. Žena - toť věčná otázka a věčné otázky věčně vyžadují odpovědi.
O ženách
Ty chceš vědět, proč jsem přerušil učený rozhovor, abych se ohlédl za krásnou ženou? Lituji tě, můj příteli, protože to byla otázka slepce. Aristoteles
O ženách se toho už napsalo tolik, že snad ani není možné něco nového k tomu přičinit. Jenom fotit a malovat, to je pořád nové, protože jsou stále nové ženy, ale i fotografové a malíři. Pokud se týká fotografií, i těch vkusnějších, např. typu Playboye, u nich je neustálá novost podmínkou úspěchu. Když poněkolikáté vezmu do ruky poslední sebekrásnější výtisk, působí na mne rafinovaně obnažené skvostné krasavice stále míň a míň, až posléze mě už nezajímají vůbec. Chci-li se opět potěšit tímto způsobem, musím zakoupit nové číslo časopisu nebo alespoň vylovit již zapomenuté. Tento způsob ženské krásy zdá se být poněkud extenzivním a pomíjivým; snad pan Vančura promine.
Nicméně ženy jsou pro muže věčnou inspirací. Žena - toť věčná otázka a věčné otázky věčně vyžadují odpovědi. A to přesto, že už Friedrich Nietzsche řekl: "Všechno na ženě je hádanka a všechno na ženě má jediné řešení, a tím je těhotenství". Kdo by bral vážně sucharského filosofa a kdo by se jím řídil? Jen si vemte, co se stalo s jeho myšlenkou Nadčlověka. Znám jednoho muže, který si ke svým devíti manželským dětem pořídil desáté - nemanželské. A když jsem se po čase vrátil k těmto řádkům, ejhle - už má, nešťastník, druhé nemanželské dítko, tedy jedenácté v pořadí. Asi tu hádanku dodnes nerozluštil, nebo jako mnoho jiných nečte filozofy.
Jsou chvíle, kdy mnozí muži a mnohé ženy jsou nakloněni myšlence, že jde o dva odlišné živočišné druhy. Mužští šovinisti a některé feministky (ženské šovinistky) snad o tom ani nemají pochyb. Přesto mám za to, že úvaha muže o ženách by mohla v příznivém případě zajímat asi tak 96 % dospělé populace… Co muž, to názor, to odlišný vkus. Fascinuje mě, že nakonec se skoro všechny dvojice najdou. Pravda, mezitím jsou mnohé peripetie. To, že se často i rozejdou, je jiná věc.
Člověk je komplikovaný tvor, a tak to má těžší než monogamní labuť, husa nebo hraboš polní. Jeden můj známý ze sauny, Halaška (křestní jsem už zapomněl, jinak bych je s chutí též zveřejnil), kdysi říkal, že se mu jeho žena líbila proto, že má malá prsa. Po pár letech zjistil, že se mu líbí velká ňadra. A pálil za mou ženou. Že by se člověku s postupem let měnil vkus? Nebo že by svůj vkus neznal?
Vzpomínám si, že když mi bylo asi pětadvacet, můj kolega Béda F. mi otevřel oči. Dělal nám řidiče a upozorňoval nás: Koukej, ta má před našima, pajšl, dudy, výslovnost, charakter, kozičky atd., atp. Byl roztomilý: sušinka, trochu jakoby nalomený, zřejmě nějaké potíže s páteří, vlasy skoro žádné, asi padesát, ale ženy byly jeho doména. Když jsme se stavili cestou v hospodě, často koupil servírce čokoládu - jen tak, protože se mu líbila. Díky němu jsem zjistil, že ženy mají prsa. Do té doby jsem se jim díval jen do očí. No, není to tak úplně pravda; to už jsem byl ženatý a měl jsem rozkošné dítko.
Na vojně mě udivovalo, když moji spolubojovníci (škoda, že komunisti tak zprofanovali slovo soudruzi - jak pěkně znělo u klasiků) říkali: "To je hezká holka", když se mi zdála naprosto nezajímavá. Oni tím mysleli, že má pěkné tělo. Musím přiznat, že dodnes nejsem schopen takového okamžitého globálního pohledu, i když mě, dávno již tomu, Béda poučil.
Každý muž něco u ženy preferuje. Tomáš (40) přiznal, že se mu u žen líbí zadečky. Dost ho udivilo, že je to otázka věku. Říká se, že muži do dvaceti let se zaměřují na obličej, do třiceti na prsa, do padesáti na pozadí a posléze na nohy. Jeden můj bývalý kolega po padesátce, seriózní, distingvovaný brýlatý pán, mi to překvapeně potvrdil: řekl mi, že když zjistil, že nevidí pořádně ženám na nohy, nechal si předepsat brýle na dálku.
Vícekrát už jsem četl nebo slyšel, že není ošklivých žen. Leckterý muž by to potvrdil. Mému bývalému kolegovi Karlovi Z. se líbily všechny šmahem. Bylo mu tehdy něco přes padesát. Taky se říká, že čím je člověk starší, tím jsou holky hezčí. Nevím, jestli to bylo tím, třeba jenom strádal nedostatkem; jeho žena byla údajně dost nemocná. Hodně vyhladovělý člověk schroupne i tvrdou kůrku. Milan Kundera píše ve Směšných láskách o muži, který byl jako smrt: bral všechno. Ale mám na mysli něco jiného. Všimli jste si, že nejen čas, ale i ženská krása je pojem relativní? Teď nemyslím její pomíjivost. I když i o té by měla být zmínka - posléze.
Potkávám občas ženy, kterých si člověk pořádně nevšimne. Ale když si je trochu prohlédnete, zjistíte, že některé jsou ve skutečnosti velmi hezké. Často ani nechtějí, aby si jich muži všimli. Mívají účes i oblečení nevýrazné, jejich doplňkem někdy bývají těžké nákupní tašky a uštvaný pohled. Hanba jejich mužům, však ono se jim to vrátí v příležitostné nebo i systematické nevěře jejich žen. Když už je o tom řeč, napadá mě občas, že množství žen je v manželství nespokojených nebo přímo neuspokojených, a nemusí to být jen ty s těžkými nákupními taškami. Statistiky hovoří o osmdesáti pěti procentech manželství, která byla někdy postižena nevěrou. I když vezmem v úvahu, že muži jsou větší nevěrníci, zdá se být velmi pravděpodobným, pokud se na to někdo zaměří, získat, byť jen krátkodobě či příležitostně, některou vdanou ženu. Jiné ženy, kterých si nevšimnete, ač je to s podivem, jsou třeba i bez muže; ta snaha neupoutat, je jejich postoj; nebo třeba jen nevyvinou dost energie.
Jsou však ženy, které o to, aby si jich muži všimli, velice stojí. Upoutají vaši pozornost a přitom to ani třeba nejsou žádné krasavice, ale jsou přitažlivé. A ty i ony mohou být, jak se dříve říkávalo, počestné. Není škoda, že se to slovo ztratilo? Dnes se už na čest tolik nedá. Ta přitažlivost, kterou některé ženy tak dobře ovládají, zdaleka nemusí být známkou povrchnosti ani snahy o úlovek. Řekl bych, že je to projev ženskosti. Ženskost se může projevovat ve všem: v pohybech, v chůzi, v pohledu, v úsměvu, v oblečení, v účesu, v líčení, v držení těla, ve vůni, v celkovém souladu, zkrátka v tom, jak se žena umí podat (nejen poddat). Dokonce i v hlasu; stává se mi, že mě některá žena upoutá hlasem; člověk je zvědavý, co za ním je. I když, uznávám, i přitažlivost ženského hlasu či dokonce duše bude mít řešení hádanky formulované panem Nietzschem. M. Antonioni říká (přibližně), že ženský sexappeal je uvnitř a není dán vnější krásou. Všiml jsem si také, že některé filmové krasavice jsou v podstatě celkem obyčejné holky, ale umějí se sebou – nebo jiní s nimi – udělat hotová kouzla. Nemělo by to být to pro mnohé ženy inspirativní?
Pokud se týká účesu a zejména délky vlasů, některé ženy dobře vědí - a jiné si neuvědomují - jak vlasy ženu zdobí. Dokonce by se dalo říct, že víc než oblečení: žena je krásná (a často krásnější), když je bez šatů, ale určitě ne, když je bez vlasů. A zas je to projev míry ženskosti: dlouhé, nebo aspoň delší vlasy, promyšlený a upravený účes, barva vlasů. Málokterá žena si může dovolit sestřih nakrátko, a to přesto, že tak mnohé chodí. „Páni mají rádi blondýnky, ale žení se s brunetkami“, zní název známé knihy. Blond vlasy jsou zjevnou známkou ženskosti, proto jsou pro muže atraktivní (česky: přitažlivé), a nerozhoduje, zda je to barva přírodní či umělá. Dokonce bych řekl, že chemické blondýnky jsou ženštější než přirozené, neboť se o tu blonďatost musí dost snažit. Jak se zdá, blonďaté ženskosti může být pro některé muže nad jejich síly. Buď mají představu, že pro běžný život se to nepatří (to jsou ti, kteří chtějí mít doma myšku), anebo si netroufají. Ale i zrzky jsou barvou svých vlasů atraktivní, ba i černovlásky. To všechno jsou, alespoň v našich krajích, barvy vzácnějšího výskytu. Dodnes vzpomínám na svou spolužačku ze základní školy, Janu B. Krásně měděnou barvu jejích vlasů (přirozeně přirozenou) jsem začal oceňovat až mnohem později, ač posléze jsem ji už nikdy nepotkal.
Muže často přitahuje velké poprsí. Zajímalo by mě, jak tomu bylo v meziválečných letech, kdy byly v módě chlapecké hrudě. Ale když si takto vyvinutých žen všimnete blíž, zjistíte, že mnohdy tu celkovou ženskou přitažlivost jaksi postrádají (samozřejmě ne vždycky a možná ani ne převážně - nedělám si čárky, ale stálo by to za to). Nevím, čím to je. Někdy třeba tím, že přitažlivost svých tvarů považují za zcela postačující; mužské reakce jim to zřejmě potvrzují. Některé říkají, že jim jsou velká prsa na obtíž a pozornosti mužů se tak brání. Někdy to třeba nemá žádnou souvislost a muži to zjišťují jenom proto, že si žen s velkými prsy víc všímají.
Nesmím ovšem zapomenout na dělení žen podle výpravčího Hubičky na ceckounky a prdeláčky. Avšak vysoká míra ženskosti a přitažlivosti může být pro muže stejně silným (ne-li silnějším) sexuálním motivem jako velká ňadra nebo velmi oblý zadeček. Každý má jiný vkus a já nemohu mluvit za jiné. Záleží samozřejmě na tom, kam si který muž tu ženskost situuje a co všechno hraje roli v jeho vkusu a zaměření, například vzory v rodině, v níž vyrůstal. Někteří muži ženskost ani nepotřebují… Ale co je to v podstatě ženskost? Všechny rozdílné znaky od mužských. Uznávám, že tvary tu hrají markantní roli, ale zdaleka ne jedinou. Já osobně neumím říct, co je pro mne přitažlivější. Asi obojí.
Jsou muži, které přitahují význačné boky a hýždě. Může to být udivující - proč právě zadek, když ho mají i muži - v čem je tedy ta ženskost? Právě v něm. Jednak je ženské pozadí tvarově dost odlišné od mužského a jednak je přitažlivé svou demonstrací té nejpůvodnější polohy při aktu. Proto ji také muži často preferují, a mnohé ženy tento motiv nechápou; některé proto, že se za tuto význačnou ženskou ozdobu stydí. Měly by se na sebe občas podívat mužskýma očima; tedy sledovat oči mužů. Jednou jsem v restauraci v Žilině viděl velmi mladou servírku hodně oblého zadečku a velice silných stehen v minisukničce. Pokud vím, ženy takové podstrojení odsuzují. Drtivá většina mužského osazenstva neměla pro nic jiného oči.
Stendhal říká, celkem v souladu s Nietzschem, že mimořádně krásné ženy jsou druhý den méně udivující. Přesto musím uznat, že ženská krása a přitažlivost jsou jedním z nejsilnějších impulzů pro muže vůbec. Ba i kníže Myškin, ten ideální člověk, byl ženskou krásou fascinován. "Zkrátka příroda je příroda a s tím se nedá hnout", jak praví píseň.
Když už je řeč o ženskosti, je třeba zmínit se i o tom, co ji ničí: kouření, tloušťka, sobečtí manželé (kteří si nechávají tu svou pěkně doma, aby byla jistá nebo aby se uštvala, a pak se dívají po jiných, ne-jistých a neuštvaných), napodobování mužů (intelektuálství, sport), workoholismus a jiné závislosti, feminismus. Feministky ovšem považují ženskost za znak otroctví. Já bych jim spíš říkal maskulinistky, kdyby to nebylo tak krkolomné slovo.
Vždycky, když vidím hezkou holku kouřit, je mi to trochu líto; ubere jí to v mých očích na přitažlivosti. V poslední době se dokonce u našich žen rozmohla móda kouřit na ulici. Včera se mě zeptala mladá holka na ulici, jestli nemám cigaretu. Kuřačky se snadno poznají na první pohled už po čtyřicítce. Stačí mi, abych takovou ženu slyšel promluvit, ani ji nemusím vidět. Kuřačkám zhrubne hlas, zežloutnou či zešedivějí zuby, zpopelaví pleť, ztratí ženský půvab. Zdá se, že kouření ničí ženské hormony. Mohl bych vám jmenovat herečky, o nichž vím naprosto jistě, že kouří, ačkoliv jsem je nikdy neviděl s cigaretou. Moje babička a její sestra, má prateta, obě v mládí velmi hezké a jemné dívky, kuřačky do pozdního věku, měly obě hlas jako generál. V telefonu jsem je od sebe nerozeznal.
Veronika mi namítla, že jsou situace, které ženu do pozice "intelektuálky" vhánějí. Může to být absence žádoucího muže, říká. Ale i dítěte; neboť žena je zřejmě stvořena k tomu, aby dávala lásku: muži, dětem a snad i Bohu. Mám kamarádku, jíž muž, kterého velice milovala, zemřel na rakovinu v náručí. Jeden čas se pokoušela dostat se z těžké deprese intelektuálstvím. Ale protože je to inteligentní žena, brzy toho nechala. Některé ženy zmíněné absence kompenzují závislostmi.
Tlusté ženy jsou podle mužského šovinisty pana Hausmana devastací ženství. I když jsou muži, kterým se ženy při těle líbí - záleží ovšem na míře. Ztratily přitažlivost a ženskost, ztratily všechno. No, všechno ne; ještě je tu jídlo, práce a feminismus.
Podle slibu se ještě vracím k pomíjivosti ženské krásy. Dříve mě deprimovalo, když jsem viděl starší dámu, o níž jsem si říkal - ta musela být zamlada velmi hezká. Dnes už to s přibývajícími léty tak neprožívám. Možná, že ty, o nichž je řeč, se mi už dnes zdají taky hezké. Napadá mě to snad už jenom, když vidím zestárlé filmové krasavice, protože tam je tvrdé srovnání. Některé ženy se nedokážou rozloučit s mládím. Jedna má bývalá kolegyně, tehdy myslím dost přes padesát, byla štíhlá, měla pěknou postavu, chůzi, oblečení, všechno. Velice na sebe dbala. Když jste ji viděli jít před sebou, tipovali byste ji na dvacet. Ale když se k vám obrátila předem, byla to rána mezi oči. Vrásky a povadlou pleť zakrýt nemohla. Docílila přesně opačného účinku, než zamýšlela: říkalo se jí Makropulos. Zezadu lyceum, zepředu muzeum, říká lidová moudrost. Odhadoval bych, že se žena může snažit vypadat o pět, později snad i o deset let mladší. Když to přežene, je pro smích.
Tomáš, se kterým jsme na téma ženy hovořili asi pět piv, říká, že pro něj jsou přitažlivé Japonky. Namítl jsem, že právě ňadra nejsou jejich silnou stránkou. "Protože jsou tak jakoby poddajně ženské", řekl. Domníval se, že by to mohl být jistý pozůstatek chování gejš, které musely být pro muže velmi přitažlivé. Něco jako řecké hetéry. Ty i ony musely být hodně zajímavé. Ale myslím si, že také velmi samostatné a nezávislé, jinak by asi špatně dopadly. Nevím, jestli jejich atributem byla právě poddajnost. Možná jen vnějším. Měl jsem později možnost setkat se s dvěma mladými Japonkami zblízka; jedna je velmi subtilní a druhá ani trochu; ale musím se přiznat, že obě se mi zdají, byť exoticky, přece jen mimořádně krásné. Neumím vyjádřit proč, možná jsou pro mne trochu záhadné.
Je pravda, že mužům se spíše líbí ženy, které se moc neprojevují a ve společnosti se drží zpátky. V Čechách jsou ale ženy dost poznamenány takzvanou emancipací. Spíš bych řekl určitou ekonomickou i společenskou nezávislostí. Ta první je dána platy českých mužů, kteří většinou ženu a celou rodinu nezabezpečí - dědictvím to socialismu. Ta druhá s tou první souvisí, protože se ženy v zaměstnání často pohybují ve společnosti mužů. Pro Italy nebo Balkánce asi budou naše ženy něco jako pro nás americké feministky, Bůh nás před nimi chraň. Tomáš říká, že intelektuálky jsou antikoncepční. Myslím, že skutečně inteligentní žena dobře ví, že asertivita, dirigování mužů, intelektuálství a podobné projevy jsou neženské a muže většinou odpuzují. Opravdu inteligentní žena nestaví svou inteligenci na odiv, raději prezentuje svou ženskost.
Veronika říká, že tahle kapitola klouže po povrchu jako vodní lyže po hladině. Asi má pravdu. Když se muži baví o ženách, nebývá to o jejich duši. Nevím, jestli bych se odvážil psát o ženské duši; možná až budu o dost starší. Připomíná se mi Renčínův kreslený vtip: Před zcela bílou mapou záhadného tvaru, na níž je nápis Hic sunt leones stojí muž s tužkou a říká: Už léta se pokouším zmapovat ženskou duši.
Všímavý, nepovrchní muž však chtě nechtě spolu s ženským tělem vnímá i ženskou duši. Neboť co je ženské tělo bez duše? Pouhá nádoba, ať sebekrásnější. Jistě, jsou muži, kteří jsou sběrateli nádob. Ale co s takovou sbírkou? Doma je mít nemůžou a zářezy na pažbě jsou pouhé čárky. Mimoto má taková sbírka jednu nepřehlédnutelnou vadu – ženy vám zevšední a všechny nové přestanou být novými. Je to smutné, ale je to tak. Když necháte duši stranou a sbíráte nádoby bez náplně, vyschne vaše vlastní náplň. Křídla mužské síle dodává touha a fantazie, věcnost je přistřihuje. Ten Čapkův apokryf o Donu Juanovi se mi dříve nezdál, ale zjišťuju, že má něco do sebe.
