O výchově

O výchově

                                                                                               Láska začíná v rodině.   Matka Tereza

S rozpaky jsem se jal psát na tohle téma, v němž jsem pouhý amatér, stejně jako množství jiných rodičů. Ale koneckonců, kdo jiný než rodič je povolán mluvit o výchově? Žádný pedagog profesionál se nemůže vyrovnat pedagogu amatérovi - rodiči. Jen ve vlastní rodině, a to ještě - kdoví jestli. Snad ten nejlepší učitel dokáže k výchově dětí přispět. Možná dokáže dítě nasměrovat, vyvolat v něm zájem nebo dokonce nadšení. Takových pedagogů je ovšem dnes - kvůli důsledkům socialistické devastace školství - jako šafránu. Ale učitel nemůže dítě namísto rodičů vychovat. Rodiče, kteří si to myslí, žijou v hlubokém omylu; nikdo je nemůže ve výchově zastoupit.

Kolik už rodičů bez jakéhokoliv odborného vzdělání a metodiky vychovalo vynikající nebo aspoň uspokojující ratolesti. To dá přece rozum, jak děti vychovat ... Ale nejenom rozum. V chytrých knížkách jsem četl, že ničeho není k výchově zapotřebí, jenom musí člověk věnovat dětem svůj čas. Moje choť dodává: a hlavně lásku. Říká, že v lásce je obsaženo všechno, i ten čas. Je mnoho rodičů, kteří svým dětem dají všechno na světě, jenom svou lásku a čas ne.

Víc rodiče pro své děti dělají, když od nich něco chtějí, než když jim něco dávají. Něco od dětí chtít, to chce čas a trpělivost. Musíte je to nejdřív naučit, vést je a kontrolovat. Chce to důslednost, ocenit je, myslet na ně, věnovat se jim. I trpělivost je projevem lásky. Znám rodiče, kteří toho své děti moc nenaučili, protože s nimi neměli trpělivost. Než by je cokoliv učili, udělali to za ně; je to jednodušší. Mysleli na sebe, ne na své děti.

Dávat dětem věci, to vás stojí jenom peníze. Ale aniž si to třeba uvědomíte, taky čas, který jste museli vynaložit na vydělání peněz a který dětem dlužíte. A vaše děti to stejně neocení, protože na věci si rychle zvyknou a považují je za samozřejmost. Vy si pak řeknete, že je to nevděk. A za co by vám měli být vděčné: za to, že jste je odbyli věcmi a nedali jim svou lásku?

Můj kolega Tonda K. mi jednou řekl: "Ať děláš, co děláš, na  vlivy, které působí na Tvé děti, jsi krátký. Existuje tolik vlivů mimo Tvou působnost: Party a partičky, média se svou povrchností, bulvárem, násilím, sexem bez lásky. Přirozená opozice vůči generaci rodičů, hledání nekonformnosti, často za cenu konformity s pochybnými vzory. Hledání vlastní identity, originality. Separace od rodičů. Náhražky, drogy, špatný příklad, falešné hodnoty. Děti se ti vymknou z ruky a nic nezmůžeš". Tonda byl rozvedený a neměl děti ve své péči. Jeho osmnáctiletá dcera se s ním soudila o výši alimentů.

Nesouhlasím. Tvrdím, že za své děti je každý rodič plně odpovědný. Ať s nimi žije nebo ne. Nakolik se vaše děti chytnou jiných, nekontrolovatelných vlivů, je způsobeno mírou absence vašeho vlivu. Zní to tvrdě a já si samozřejmě uvědomuju, že se to týká i mé výchovy a mých dětí. Jejich úspěchy i neúspěchy na mou hlavu. Taková věc se samozřejmě těžko přijímá. Snadno, když se můžete svými dětmi chlubit. Nemůžu říct, že se mi všechno povedlo. Taky mám máslo na hlavě. To nechť posoudí mé děti.

Slyšel jsem jednou vyprávět, jak syn nepřišel vlastní matce na pohřeb. Neznali jsme ani syna ani matku. Vypravěč i posluchači jednomyslně syna odsoudili. Jsem jiného názoru. Kdo může způsobit, aby děti milovaly své rodiče nebo aby je zasklily? Čí je to zásluha nebo chyba?

Je mnoho způsobů, jak na děti působit. Mně se, jak se zdá, podařil - zcela mimoděk - jeden tak trochu kuriózní výchovný vliv… Humor je sofistikovaným souhrnem životních postojů a úhlů pohledu; se značným odstupem řeší jednoduše ty nejsložitější problémy, odlehčuje je. Svého času jsem sbíral kreslené vtipy, mám jich několik sešitů. Mé děti si je s oblibou prohlížely. A jak rozum braly, čas od času pochopily další a další vtipy. Měly z toho obvykle velikou radost. A tak, aniž bych to tušil, jsem je učil svému pohledu na svět. Nemusíte zrovna sbírat kreslené vtipy. Ale určitě byste měli doma se svými dětmi pěstovat legraci. 

x x x

Materiální dostatek přináší podivný paradox: rodiče nutí děti do jídla a děti mají jídlo za násilí. Co se s tím rodiče i děti natrápí. Nedávno jsem slyšel z rozhlasu rady, jak dětičky přimět k jídlu po dobrém: dělat jim z potravin žabičky, ježečky a jiné potvůrky. Asi to spotřebuje dost času a nervů… Dcera mé ženy studovala později a její muž dokončil studia taky s jistým zpožděním. Důsledkem toho bylo, že když jejich tehdy tři děti byly malé, neměli moc peněz. Byl jsem svědkem scény, kdy děti jedly, jako když paličkama bije, jídla ubývalo a chuti zdaleka ne. Matička jim v obavách zoufalým hlasem řekla: "Děti, už nejezte!" Jak to děti uslyšely, dostaly živočišný strach o jídlo a dlabaly tím usilovněji.

 V naší rodině jsme nikdy své děti do jídla nenutili. Říkalo se u nás: "Nechceš? Nemusíš, nikdo tě nenutí." Obě dívky jsou dávno velké a velmi záživné. Až pozdě jsem přišel na to, že to byla chyba. Měli jsme je do jídla nutit, měli jsme jim ho cpát, měli jsme z nich vydolovat pláč a odpor k jídlu. Byly by se staly vybíravými a neměly by dnes potíže s linií. Všimněte si zlozvyků štíhlých či hubených lidí. Jedí pomalu, dlouho přežvykují (dnes se tyhle zlozvyky doporučují), jsou  vybíraví, nedojídají, v jídle se šťourají a oddělují na kraj talíře sousta, která se jim nezdají. Moje děti, dávno dospělé, ne: pěkně papají, žádné podobné zlozvyky nemají; je to na nich vidět.

 x x x

Udivuje mě vždycky, když vidím malé děti, jak točí s rodiči. Jak si dokážou vynutit, co chtějí. Zdá se dokonce, že jsou lepšími psychology, než jejich rodiče. Někdy sice nějakou chytnou, ale často dosáhnou svého, a to i dětičky nejútlejšího věku… Uspávání dětí houpáním a vozením v kočárku není nic zvláštního. Slyšel jsem ale o rodičích, kteří uspávali své miminko tak, že ho vozili v kočárku přes práh, jinak odmítalo spát a vřeštělo. Viděl jsem (a není to nic výjimečného) dítě, které se v obchodě válelo hystericky po zemi a ječelo. Nedostalo kupodivu nářez, ale naopak to, po čem toužilo; asi to byl nejjednodušší způsob, jak dítě zpacifikovat. Není to jen otázka psychologie. Dítě do snahy po získání kýženého pamlsku nebo hračky nebo naopak  do odporu vloží veškerou svou energii. A rodiče? Kdyby opravdu chtěli, jistě by prokázali svou duševní i fyzickou převahu a své dítko by náležitě usměrnili. Ale v tom to asi právě vězí. Oni nechtějí. Totiž nevěnují tomu dost pozornosti a úsilí. Výchova chce důslednost a důslednost vyžaduje úsilí a bohužel, i čas. A to je kámen úrazu.

Příkladem nepromyšleného chování k dětem jsou otázky, které slýchám i od velmi inteligentních rodičů a babiček: "Chceš jíst? Dáš si polívku? Půjdeš spát ?" Zásadní chyba je ptát se dítěte, když nám může odpovědět, jak nechcem. Místo toho je třeba pouze oznámit: "Teď se jde jíst. Tady je polívka. Jde se do postele." 

x x x

Nejen nedostatek lásky a pozornosti může způsobit komplikace. U dětí, které mají silnou vazbu na rodiče, hrozí nebezpečí, že se včas od nich neodpoutají, jestliže jim to rodiče neumožní. Slyšel jsem o případu čtyřicetileté učitelky, která se nevdala a musela ve svém věku za trest klečet v koutě. Znal jsem matku, která se rozvedla a kvůli své dceři se už nevdala. Řekl bych, že to spíš byla náhražka vztahu, který se nevyvedl. Když dívka dospěla, nechtěla ji matka uvolnit ze svého sevření a vyčítala jí nevděk, když se dcera chtěla osamostatnit. Rozešly se ve zlém. Kolik matek si k sobě připoutává své dítě ne z lásky ale ze strachu před samotou - a to i v manželství? A kolik z těch dětí má pak potíže s navázáním vztahu?

Velké riziko je v příliš úzkém, dětství přetrvávajícím vztahu syna k matce. Oidipův komplex pana Freuda, čili oidipák; taky se takovému chlapci či muži říká mamánek. Jestliže se k tomu přidá otec, který nemá k synovi vztah a sráží jeho sebevědomí, může to mít fatální důsledky. V lepším případě má syn potíže s navazováním známostí a v soužití se ženami. V horším případě zůstane sám nebo ho dokonce postihne sexuální úchylka (viz Hitchcockův horror Psycho), případně to, čemu se dnes říká homosexuální orientace.

Slyšel jsem víckrát laiky i lékaře tvrdit, že homosexualita je dána geneticky. Nezbývá mi, než na to kývnout, i když nerad - homosexuálové většinou nemají děti. Slyšel jsem ovšem názor, že v tomto případě jde genetika jinými cestami, že homosexuálové se často vyskytují u strýců gayů z matčiny strany; geny ovšem někdy chodí klikatými pěšinkami. Allan a Barbara Peaceovi říkají na základě studia moderní odborné literatury, že hlavními viníky toho, že se narodí gay, či chlapec s některými ženskými vlastnostmi, jsou stres, nemoc a užívání některých léků matkou v raných stadiích těhotenství, což potlačuje produkci testosteronu. Avšak v žádném ze jmenovaných případů nejde o vliv genetiky. Přestože stresu a užívání léků v minulosti bylo podstatně méně, homosexualita byla vždycky a v některých dobách daleko masovější. V některých obdobích byla v módě, ve vězení bývá u některých vězňů náhražkou. Náhražkou může být i u těch, kteří nemají odvahu k heterosexuálnímu vztahu; mám za to, že jen u těch (ať ve vězení či jinde), kteří k tomu mají dispozice. Peaceovi hovoří o chlapci s některými ženskými vlastnostmi; tento případ logicky nastane, když chlapec z nějakého důvodu napodobuje matku a ne otce. O konkrétních případech souvislosti mezi úzkým vztahem syna k matce a homosexualitou jsem slyšel vícekrát, nejenom v životopisech geniálních umělců (jako například Petra Iljiče Čajkovského), ale i ve svém okolí. Možná těch příčin bude víc. 

Zdálo by se, že nejen v manželském či mileneckém vztahu, ale i ve výchově nesmí být lásky ani málo ani moc. Ale co je to moc lásky? Spíš si člověk musí hlídat, jestli nemyslí víc na sebe.