O spravedlnosti a osudu

Jak to přijde, že někdo dostane škaredou chorobu a trpí jak zvíře - a kolikrát jak dlouho - a pak umírá v nesnesitelných bolestech? Hrozný konec. A někdo jiný tiše zhasne ve spánku anebo ho to klepne tak rychle, že ani nestačí nic vnímat?

O spravedlnosti a osudu

Každý žijeme to, co jsme schopni pochopit. Pro člověka, který chce vyjet na kopec, je bicykl vítaná možnost, jak vyjet na kopec. Když ale o cestu na kopec nestojíme, když nevíme, že je v okolí vůbec nějaký kopec, nebo když to víme, ale neumíme na bicyklu jezdit, pak taková možnost prostě nevyvstane – a podobně je tomu s nemocí. Na té úrovni a v tom řádu chápání, ve kterém se právě ocitáme, se nám jevy ukazují v různých souvislostech. Nemoc je pro někoho křivda, pro jiného genetická loterie a pro dalšího milost boží. Všichni mají pravdu v té logice světa, ve které v tu chvíli sami jsou.                             Daniela Fischerová

Poslouchali jsme se ženou rádio, zrovna dávali na Vltavě jednu árii za druhou a zpívaly je zpěvačky s nádherným hlasem. Upozornil jsem na to svou choť, což bylo zcela zbytečné, neboť ona rozumí hudbě líp než já.

Řekla: „Mají to od Boha“.

Postěžoval jsem si: „Jak to přijde, že někdo má hlas od Boha a někdo ne? Co je to za spravedlnost?“

„Taky musejí pěkně dřít“, řekla žena, která ví, o čem mluví.

„No ale někdo může dřít jak mezek a není mu to na nic“, namítl jsem.

„To mi nevyprávěj“, řekla, „já jsem měla ve sboru pár dětí, které na začátku neuměly kloudně zazpívat a na konci zpívaly moc pěkně. Nikdo není bez hudebního sluchu, jsou jenom lidi se sluchem zanedbaným“.

To nepopírám. Když mi bylo 8 – 9 let, zpíval jsem, jak říkávala má matka, jako když povídám. Přesto jsem se ve škole přihlásil do pěveckého kroužku. Pan učitel Chleborád se u mne při zpěvu často zastavoval a poslouchal. Ale byl hodný, možná prozíravý; neříkal nic. Ve čtrnácti jsem dostal kytaru a hodně jsem se snažil. Naučil jsem se akordy, kytara mě podržela a já jsem se naučil zpívat tak, že dnes třeba chvíli nikdo nepozná, že zpívat neumím. Totiž ne nikdo, spíš jen někdo. První hlas dlouho neudržím, když se mnou žena zpívá druhý (ovšem, považuju i to za veliký pokrok). Už na školním večírku na gymnáziu jsem se odvážil hrát na kytaru a zpívat. Ale když zahrál Láďa Svoboda, mohl jsem odejít a už se na pódium nevrátit.

„Sama říkáš, že to mají od Boha. Tak jako ta zpěvačka před chvilkou, zazpívá jich na celém světě jen pár, to poznám. A vsadím se, že jich jsou tisíce, ne-li deseti či statisíce, které dřou a je jim to čočku platné. Anebo malování. Kolik lidí umí slušně malovat, někteří moc pěkně, ale umělci z nich nikdy nebudou. Na to musí být víc než zručnost. Skutečný malíř to musí mít od Pánaboha, jak říkáš. Nebo si vem skladatele Foltýna. Jak ten se snažil. Tak mi řekni: jaká je to spravedlnost?“ Trochu jsem svou ženu naštval. Nemá tyhle mé řeči ráda. Ale dnes jsem tím opravdu nic dalšího nemyslel, jen jsem si postěžoval.

Nedávno jsme hovořili o ženině známém, který právě umřel na rakovinu v nepříliš vysokém věku. Byl stejně starý jako má žena. Postěžoval jsem si – Jak to přijde, že někdo dostane takovou škaredou chorobu a trpí jak zvíře - a kolikrát jak dlouho - a pak umírá v nesnesitelných bolestech? Hrozný konec. A někdo jiný tiše zhasne ve spánku anebo ho to klepne tak rychle, že ani nestačí nic vnímat. A nikdo neví, jak sám skončí – pokud už není ve stádiu věštícím konec nebo pokud rodinná anamnéza není zřetelně determinující; a ani ta determinace nemusí platit. Uznávám, že takové otázky trochu postrádají smysl, ale člověk se jim někdy neubrání. A přiznávám, že tehdy jsem nemluvil zcela bez záměru.

Už jsem přistoupil na to, že spravedlnosti na Zemi moc není, když jsem třeba uvažoval o holokaustu. Těžko se vysvětluje - třeba z hlediska víry - proč Bůh dopustil takové zlo, proč zahynulo tolik nevinných lidí tak hrozným způsobem. Kolik lidí asi ztratilo víru v koncentračních táborech? Jeden židovský autor řekl, že Bůh odešel v roce 1941. Oblíbené vysvětlení zní, že Bůh dal člověku svobodu a neřídí ho, záleží na lidech, co si vyberou. Na to se dá celkem snadno přistoupit – totiž na to, že Bůh do lidských záležitostí nezasahuje. Skutečné zlo je pouze dílem lidí a je jen v jejich silách vymýtit je nebo aspoň udržet ve snesitelných mezích. Tehdy se to nepodařilo a mnohdy potom také ne, i když už ne v tom měřítku.

A pokud se týká škaredých chorob, nejedná se o zlo. Je to jen těžký osud, který někoho potká a někoho ne. Před časem jsem si k tomu našel přístup, abych se tím nemusel zabývat. Samozřejmě musím udělat všechno, co se dá, ale víc pak už nezávisí na mně. Je to asi takový osud, jako když vás někdo sestřelí na silnici, ač jste jeli tak opatrně, jak se dá. S napnutou opatrností se taky nedá jezdit neustále, ale můžete se aspoň naučit určité přístupy. Na silnici je to ovšem snazší; tam jsem přijal páté - nepsané - pravidlo silničního provozu a snažím se ho dodržovat. Zní: Čekej vola. Ale ani to vás neuchrání stoprocentně; mohou nastat situace…    

Žena mi řekla: „Každý člověk je jiný, někdo umí to a někdo zas něco jiného“.

„A někdo třeba nic“, oponoval jsem spíš už ze zásady.

„Nikdo není stejný jako druhý“, řekla už trochu naštvaně, „Podívej se třeba na svoje vlasy, kolik lidí ti je závidí? A někdo má hlavu jako koleno.“

To je teda argumentace, proč mluví zrovna o mých vlasech?

Už jsem raději neříkal nic. Má pravdu, každý člověk je jiný, a to z mnoha důvodů. Největší roli hraje genetika, důležitá je výchova, prostředí. To může mít při dostatečně dlouhém působení vliv i na genetiku. A to patrně platí jak pro talent, tak pro choroby. V tom skutečně nelze hledat spravedlnost. A pokud se týká lidského zla, to nemůže být už ze své podstaty spravedlivé.

Ale ať mi nikdo netvrdí, že bez Boži vůle nespadne nikomu ani vlas z hlavy, jak slýchávám. Co by to muselo být za vůli? Co třeba obrovská zemětřesení, vlny tsunami, uragány, povodně, laviny a jiné přírodní katastrofy? Zdá se, že s tím Bůh nemůže mít nic společného. Jaký by to mělo smysl? Všechno zřejmě ani smysl (což je jen lidská kategorie) mít nemusí. Prostě žijeme na velmi pohostinné planetě, která bohužel zdaleka není dokonalá a některé oblasti zejména. Ale lidé si zvyknou na všechno. Když přijdete do míst, kde před léty zahynuly desetitisíce či statisíce lidí, nejsou tam už po katastrofách stopy – leda symbolické, jako třeba nárožní hodiny ve Skopji u nádraží, které nejdou a ukazují hodinu, kdy tam bylo při zemětřesení v roce 1963 zničeno téměř celé město a 7 z 10 lidí zůstalo bez střechy nad hlavou - a lidé si tam poklidně budují další obydlí, doufajíce, že to už je  minulost, že jich se to netýká. Anebo prostě zapomněli, vždyť je to už dlouho. Stejně tak na svazích Vesuvu a pod ním najdete větší či menší sídla, a není to tak dlouho, co Vesuv soptil; naposled se obrovská lávová řeka vylila v roce 1944.

Je mnoho důvodů pro to, aby nebyli všichni lidé stejní. S tím, na co nemáme vliv, můžeme sotva něco udělat. Ale vždycky se můžeme snažit dělat, co je v našich silách. Rozhodně bychom však neměli být lhostejní ke zlu, protože za zlo si můžeme sami. Proč zvolili Němci ve svobodných volbách nacismus a proč Češi komunismus? Proč dovoluje společnost násilí, proč není důslednější? Proč se násilím zaplňují televizní obrazovky a plátna kin? Lidé neumějí se svobodou zacházet, to je známo už z bible. Člověk pojedl ovoce ze stromu poznání a byl vyhnán z ráje.

Ale možná ani ne tak za to, že přestoupil zákaz; možná spíš za to, že toho ovoce pojedl příliš málo.