O postkriminálu

Zdá se, že si stále ještě neumíme vládnout. Zřejmě je těžké po čtyřiceti letech kriminálu pohybovat se na svobodě. Často to nezvládnou jednotlivci, natož celá země.

O postkriminálu

Kamarád Martin mi napsal ze Slovenska na skypu zprávu: Tak jsem odvolil, na Slovensku jsou zase volby. A poněvadž už na Slovensku bylo hodně premiérů a všichni stáli za úplné ... (kromě Radičové, ale ta odešla), tak jsem volil maďarskou stranu; říkám si, je třeba zkusit to s maďarským premiérem, když to ti slovenští neumějí. Tak jsem si podal tiket, nic víc.

To mě zarazilo. Slovák a volí Maďary? To musí ta politika na Slovensku pěkné vypadat. Ale Martin je mladý chlapec, hned po revoluci ještě nešel k volbám, bylo mu tehdy asi dvanáct let a po oddělení Slovenska od Čech mu bylo patnáct, třeba to zpočátku bylo na Slovensku jiné, ačkoliv … něco o tom víme.

A pak jsem si uvědomil, že mezi Čechami a Slovenskem zase nebude tak velký rozdíl. Zřejmě mají posttotalitní země něco společného. Martin neví, koho volit, a já v Čechách to vlastně taky nevím. Možná až budou volby u nás, půjdu si taky podat tiket, nic víc.

Tak se zdá, že si vlastně, stejně jako Slováci, neumíme vládnout. Zřejmě je těžké po čtyřiceti letech kriminálu pohybovat se na svobodě. Často to nezvládnou jednotlivci, natož celá země. Někteří propuštění vězni po návratu na svobodu brzy udělají další delikt a vrátí se pěkně zpátky do jistoty kriminálu. Těm, kdo byli v lágru kápo, je líto, že jejich doba skončila a někteří by byli rádi, kdyby se vrátila. Jiní mají pocit, že na svobodě můžou všechno; ti hloupější brzy narazí a vrátí se tamtéž, a ti chytřejší šikovně využívají děr v zákonech a nikdo na ně nemůže. Čím děravější zákon, tím víc možností pro lotry. A ti nejšikovnější proniknou mezi elitu a běda zemi, v níž se dostanou mezi soudce, vládce a zákonodárce. Pak si pěkně ty díry v zákonu ošetřují, chrání a mají zlaté časy a smějou se hlupákům, kteří je mezi elitu pustili nebo dokonce sami poslali.

Čas od času se to v různých zemích stává a ani se nemusí jednat o otevření bran kriminálu. Stačí, když jsou občané nepozorní, když se nechají obalamutit, když dopustí, aby se mezi vládce dostali vlci převlečení za beránky. Jakmile se dostanou k moci, odhodí beránčí kožich a vycení tesáky. Stalo se to v třicátých letech minulého století v Německu, stalo se to po VŘSR v Rusku a stalo se to pod sovětskou taktovkou v zemích tzv. východního bloku. Ale pokrok se nedá zastavit, a dnes už vlkům v rouše beránčím pšenka tolik nekvete. Dnes se už nepřevlíkají za beránky, dnes se převlíkají za pastevce a místo aby pečovali o ovečky, škubou je a dřou, cpou si svá břicha a kapsy a nechávají vlky, aby si občas nějakou ovečku zardousili. Je jim jedno, že stádo neprosperuje, vždyť je to jenom stádo. Po nich potopa. Ovce jsou jen hloupý dobytek, nechají si všechno líbit.

Loni zemřel Václav Havel, a téměř celý národ na něj vzpomínal. Taky jsme s rodinou hned běželi s kytičkou a svíčkami k pomníku sv. Václava. Udivilo mě, kolik tam bylo lidí a jak masově se na Václava Havla vzpomínalo. Všichni se k sobě v té tlačenici chovali ohleduplně. Pomáhali si při lezení na pomník, ti co tam už byli, přijímali svíčky a květiny od starších a kladli je na stupně. Na Národní třídě stála dlouhá fronta najednou trpělivých a disciplinovaných lidí, kteří chtěli v podloubí u pomníčku položit kytku a zapálit svíčku. Od svíček bylo pěkně teplo. Připomnělo mi to, a jistě nejen mně, listopad 1989. A pak jsem si uvědomil, že s Havlem jsme vlastně pochovávali sametovou revoluci – s tím, který byl jejím symbolem. Že si tak mnozí připomněli zapomenuté nadšení a naděje. A že vlastně toužíme po návratu těch časů. A tak jsme uronili slzu za Havla i za revoluci. Chvilku, pár dní jsem byl zvědav na to, jestli se něco přece jen změní, jestli aspoň trochu přijde ke slovu posmívaná láska a pravda. Možná to pár dní trvalo, možná na chvilku přišla. Ale pohřeb je pryč a pravda a láska nejspíš taky. A přece jen bylo dobře, že jsme si to připomněli; kdoví, v kterém koutku duše to zůstalo.

Slýchám občas názor, že se za dvaadvacet let nic nezměnilo, lidé se pozastavují nad zlatokopy v politice i v ekonomice, nad nepoctivostí v zemi. Mnozí říkají, že ryba páchne od hlavy; když naši politici myslí jen na sebe a za sebe, není divu, že nepoctivost vládne všude, v celé zemi

Byl jsem nakloněn myšlence, že tolik rozšířená korupce, podvody, zlatokopectví, jsou jen důsledkem nově nabyté svobody, neboť i darebáci chtějí svobodu a umějí jí využít líp než ti druzí. Jistě, ale dnes mám za to, že je to taky důsledek děravých zákonů a politiků, kteří mají spravovat zemi a spravují hlavně svá konta. A proč jsou naše zákony děravé, proč je zacelování těch děr tak liknavé? Proč nedokážeme zatočit s korupcí? Proč nevyužíváme zkušeností ze zavedených demokracií? Patrně proto, že to vyhovuje tvůrcům naší legislativy, kterým se ty díry hodí. Oni si taky potřebují nacpat kapsy jako jejich předchůdci, dokud jsou u lizu, a po nich potopa.

A tak si pokládám otázku, jak dlouho ještě bude ta džungle trvat, kdy se dočkáme konsolidované, relativně slušné společnosti, společenské kontroly, dobré legislativy a soudnictví, poctivých (aspoň převážně) politiků. První republika byla jistě nedokonalá, ale myslím, že taková džungle jako dnes v ní nevládla. A odpovídám si. Druhou světovou válku zažila celá Evropa, tu musíme ze srovnání vyjmout. Čtyřicetileté přervání normálního vývoje, socialistický kriminál nám zasadil mnohem horší ránu. Po každé revoluci přichází vakuum. Předchozí normy, byť sebebídnější, přestaly platit a nové ještě nejsou. A každé vakuum nasaje nejdřív ten nejhorší kal. Než ten se vyčeří a klesne ke dnu, než se oddělí a odfiltruje, než se společnost usadí a odloučí ze sebe špínu, než se zkonsoliduje, bude to trvat několik generací. Kolik? První generace to nezvládla, není divu, to jsou ti puštění ze řetězu. Druhá generace pomalu nastupuje, kdoví, jak si s posttotalitou a s postkriminálem poradí? Na jednu generaci se historicky počítá třicet let, ne dvacet; i když za socialismu se reprodukce poněkud urychlila, manželství se uzavírala dřív a děti se rodily mladším párům než dnes.

Věřím, že Češi ze sebe dlouho ovce dělat nenechají, ukázalo se to už v Pražském jaru let šedesátých. Mám za to, že jsou národ inteligentní a že nebude trvat dlouho, než pochopí, že hospodařit nesmějí vlci ani pastevci, kteří myslí jen na sebe, a ovečky ať si třeba pojdou. Horší je, že teď už to nespraví žádná revoluce a žádné cinkání klíčů. Teď bude muset nastoupit ta inteligence. Na ní bude záležet, jak dlouho ještě budeme žít v postkriminálu.