O pokroku

O pokroku

                                                                               Největším úspěchem soudobé civilizace je,

                                                                               že vytvořila bytosti, které ji dokážou snést.

                                                                                                                          Marcel Pagnol

Začátek dvacátého století přinesl lidem veliký optimismus. Rozvoj elektrických strojů a přístrojů, začátek sériové výroby automobilů, vlaky, vzducholodě, letadla, rozhlas. To vše slibovalo úžasný a všestranný rozvoj a pokrok. Jedno století uběhlo. To snad je už dost dlouhá doba na zamyšlení, jak se ta úžasná budoucnost naplňuje.

Žijeme si daleko pohodlněji a lépe než naši předkové, využívajíce ke svému životu blaha lidského pokroku. Ústřední topení nám všude zajišťuje teplo, a to i vzapadlých vesmičkách, sprchujem se teplou vodou, ve městě se přesunujeme vlastními svaly téměř jen horizontálně a co nejméně. Můžeme telefonovat z vrcholku hory či neobydleného ostrova (sbohem Robinsone), sedíme u domácího kina a pojídáme večeři snadno a rychle ohřátou v mikrovlnce, po internetu besedujeme s neznámými lidmi po celé planetě. Do popelnice vyhazujeme takové zbytky jídla, kterými by nezhrdli naši předkové, ba ani mnozí naši současníci jinde ve světě. Ze skříně vyřazujeme oblečení, které má tu jedinou vadu, že je už nechceme nosit.

Z Prahy do Vídně to trvá autem tři hodiny, letadlem ani ne hodinu, zatímco dříve to dostavníkem trvalo snad 14 dní. Zadaptovali jsme se na množství převratných změn. Na průmyslovou revoluci, na vědeckotechnickou, začínáme si s biologickou. Revoluce téměř na denním pořádku, ani už o všech nevíme. Obdivoval jsem svou babičku, která se narodila koncem devatenáctého a zemřela téměř koncem dvacátého století, co všechno prožila a s čím se musela vyrovnat: auta, letadla, světový hospodářský kolaps, dvě světové války, atomová bomba, rádio, televize, počítače, lety do vesmíru, sexuální revoluce a kdovíco ještě. Jenom s tou sexuální se tak docela nevyrovnala: učila ještě mou dospívající dceru, jak má před chlapci klopit zrak.

Co jsme udělali se vším tím ušetřeným časem a námahou? Jsme šťastnější, než byli naši předkové, žijeme líp, máme víc času? Abychom mohli ušetřit všechen ten čas a námahu a mohli si pořídit výdobytky všech revolucí, musíme věnovat množství času a námahy na získání prostředků k jejich zakoupení. Neušetřili jsme ani čas ani námahu ani peníze. Času je po všem tom šetření kupodivu mnohem míň, než bylo dřív. A to třeba na tak důležité věci, jako je výchova dětí nebo vztahy mezi lidmi. Začátkem dvacátého století prý spali lidé průměrně 9 hodin denně; dnes je průměrná doba spánku sedm a půl hodiny. Pravda, ta dnešní námaha je už většinou spíš na hlavičku a na srdíčko, ale je prospěšnější, menší, zdravější? Namísto při práci se chodíme namáhat do posiloven, šlapeme tupě na rotopedu nebo na běžícím pásu na místě. Není to krásný symbol technického pokroku?

Jenom se uzavřel kruh, v němž se pohybujeme. Výroba pro spotřebu, spotřeba pro výrobu, a tedy výroba pro výrobu. Výrobou energie, auty, letadly, průmyslovou výrobou ničíme přírodu i životy lidí, zvířat, rostlin. Jen na silnicích zahynulo už více než 50 milionů lidí, a tedy více, než kolik bylo obětí druhé světové války. Kolik na nich zahynulo živočichů, nikdo nespočítá. Lidé mají strach z nemocí srdce, z mrtvice, z rakoviny. Úrazy přitom zahubí více lidí, než všechny tyto choroby dohromady; nejčastější příčinou smrti lidí do 44 let jsou automobilové nehody (podle pořadu  ČT2 Zázračná planeta). Průmysl (etymologie slova je patrná v ruštině: promyšlennosť) moc promyšlený není. U počítače si ničíme přinejmenším oči a páteř. (Ale to je opravdu pokrok: donedávna jsme si páteř ničili všude.) Nevíme ještě, jaká poškození přinášejí mikrovlny, ale směle jich využíváme.

Snad se jednou budou lidi pracně vracet zpátky k přírodě. A to bude pokrok. Mně osobně by se zamlouvalo, kdyby se lidi naučili od zvířat zimnímu spánku, neboli hibernaci. Nesmějte se, to není vtip. Oč jsou zvířata se schopností hibernace prozíravější než člověk. Dovedete si představit, kolik by se ušetřilo jídla a energie? Koneckonců, to je taky  ten pravý důvod zimního spánku. Díky úspoře potravy a energie tito tvorové snáze přežívají. (Já to jenom navrhoval, já věděl, že to neprojde. J. Werich)

Jenže lidi nechtějí šetřit, a zdá se, že snad ani přežít. Oni chtějí vydělávat, vyrábět, těžit, prodávat ... Proto vám infikují nutnost spotřeby. Chtějí zisk. Zisk je motorem společenského vývoje, ne život. Mimoto: což lze usnout, když vašeho spánku okamžitě využije konkurence? Mnohá technická vymoženost je odpadem válečného výzkumu a výroby. Důležitým motivem pokroku je válka. Lidská společnost zapřáhla tvořivou sílu lidského ducha do služeb zlatého telete a agrese. Extenzivní a destruktivní chování člověka asi nebude optimální cestou k přežití.

Není tedy pokroku? Ale ano, viděl bych jej ve šlapacím kole, šicím stroji, ve splachovacím záchodu (tím nemyslím uvnitř), v automatické pračce, v přistání na měsíci,  v prodloužení života; ale v prodloužení mládí, ne stáří, jak je tomu dnes. Pravda, ty tisíce technických vymožeností, kterých užíváme, nám zpříjemňují život, a neradi bychom se jich vzdávali. Určitě nám však nechybí to, co bude vynalezeno za dvacet nebo za dvacet tisíc let a o čem dnes nemáme tušení.

Ale pokrok se nedá zadržet. To vám řekne skoro každý. Potíž je v tom, že pokrok ulehčuje a rozvíjí uplatnění vlastností člověka. Má-li spíše špatné vlastnosti, rozvíjí špatné; a kdo je bez špatných vlastností? Ulehčuje sáhnutí po zlu. Banální příklad: vynález sprejových barev umožnil nevídaný rozvoj vandalství. Internet umožnil počítačové pirátství hackerů.

Války máme nadále, dokonce jsme schopni zničit veškerý život na Zemi. K válkám přibyl nový, moderní jev - terorismus; je o to nebezpečnější, o co skrytější. Skupina šílenců by mohla dokázat totéž, co nedávno jen jaderné mocnosti. I fašismus je výplodem moderní doby. Štěstí, že Hitler nedisponoval jadernými zbraněmi. Nedivme se, když přijde nový Hitler a nový Herostrates nebo oba v jednom, skvěle vybaveni nejmodernější technikou.

Vraždy jsou nadále, jenom je čím dál snazší zmáčknout spoušť, přesně zaměřit laserem, zinscenovat nehodu, obejít bezpečnostní opatření. Krade se ne už z hladu, ale pro obohacení. Před vykradením bytu nebo ukradením auta neobstojí žádný prostředek. To nejlépe zabezpečené auto lze ukrást do dvou minut, a to tak jednoduchými triky, že člověk žasne. I lumpové statečně využívají pokroku. V lese nás už nepřepadnou lapkové, ale jsme okradeni za bílého dne ve městě. K. Pecka vidí stále se prohlubující úpadek a přibližující se pád bílé (euroamerické) civilizace.

A co pokrok duše, rozumu, mravů? Bez něho se ten technický obrací proti nám, nejsme pro něj zralí. Zdá se, že doposud stále užíváme ovoce stromu poznání nekvalifikovaně a tedy nedovoleně. Mravy spíše upadají. Můj kolega, pan Borotkin, říkával (v šedesátých letech): "Kdyby ve středověku jeden šlechtic řekl druhému, že lže, vyzval by ho ten druhý na souboj. Dnes nemůžeme proti lži a pomluvě nic dělat"; stávají se dokonce součástí veřejného života. (Co by asi můj kolega říkal dnes, když se nám vysoce postavení lotři vysmívají do očí? Ale to sem nepatří, můžeme si za to sami. Snad je to jen společenský vývojový stupeň, který se těžko přeskakuje.) Věřit někomu v obchodních záležitostech? Ani písemné smlouvy nám často nepomůžou. Říká se, že smlouvy mají takovou cenu, jakou mají lidi, kteří je uzavřeli. Kde jsou ty časy, kdy platilo podání ruky a slovo? Ale nechci sýčkovat, přece jen se dá vydolovat skrovný přínos pokroku: materiální dostatek vede lidi alespoň ke zdvořilosti a k vnější ohleduplnosti; za nimi bohužel leží lhostejnost.

Zdá se, že se situace od dob vyhnání prvních lidí z ráje příliš nezměnila. Předstihne nebo alespoň dostihne někdy v nedohledné budoucnosti morální pokrok technický? A je to vůbec reálné, když technika letí mílovými skoky a morálka leze pomaleji než šnek, někdy dokonce jako rak? Dokáže potom člověk bez výjimky volit dobro, když už je bohužel nadán tou nešťastnou volbou, a navždy se zřekne zla? Budeme přijati zpět do ráje a ovoce stromu poznání nám přestane být zapovězeno? Taková myšlenka je patrně bláhová a o nějaké renesanci ráje pro člověka není nikde ani zmínky. Avšak v bibli nám byl přislíben návrat Krista a zlatý věk lidstva. Renomovaným prorokům jest věřiti. Nevíme ale, za kolik tisíc, milionů či miliard let onen zlatý věk nastane. Snad abychom nečekali a začali něco dělat.

A přitom na všechno se už přišlo, jenom to lidi neumějí přijmout. Nenašel se způsob, jak je o tom přesvědčit. Můžeme si vybrat minimalistickou variantu židovského mudrce: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Nebo maximalistickou Kristovu: Miluj bližního svého jako sebe sama. Je to to nejlogičtější, ale taky to nejtěžší. Ani milovat sebe každý neumí. Skutečně milovat bližního jako sebe sama snad uměl jen Kristus, protože za svou myšlenku zemřel na kříži. A je to - zřejmě jediná - cesta k sebezáchově rodu a druhu. Je-li Bůh ideál, pak Kristus je cesta, jak sám řekl. Zdá se, že opravdu musí přijít znovu. Jednou nebo možná stokrát, neboť to, co řekl už před dvěma tisíci lety, je dodnes utopií.