O počasí

O počasí

Během času nahromadilo se velké množství takových prorokujících předpovědí, a sice dobrých i lichých, avšak ze všech dohromady nedovede nikdo s plnou jistotou ustanoviti, jaká bude povětrnost druhého dne, což nejlepším jest důkazem, jak málomocný jest na tomto poli člověk. Proroků povětrnosti bylo vždycky dost., jakož i důvěry v ně skládané, ale sláva jejich netrvala nikdy dlouho. Zejména u nás jest velmi snadno státi se prorokem povětrným, poněvadž počet dnů se špatným počasím se skoro rovná počtu dnů pěkných. Prorokuj stále buď pěkné časy nebo stále špatné, vždy alespoň polovic dnů do roka máš pravdu.      Základové dešťopisu Království Českého prof. Františka Josefa Studničky

Říká se, že když se setkají dva Angličani, svou konverzaci začínají hovorem o počasí. Nevím, jestli je to spíše zdvořilostní formalita, prostředek k překonání rozpaků na začátku rozhovoru či absence témat k rozhovoru nebo jestli je počasí natolik zaměstnává. Pokud jsem dobře informován, v Anglii skoro pořád prší, a to se mi zase nezdá být tak zajímavým tématem k hovoru. Před časem nás v Praze navštívila naše přítelkyně Linda ze Shefieldu. Bylo to v listopadu. Její kamarádka ji vyprovázela na letiště a při loučení jí přála hezké počasí: drobný déšť.

V Čechách je taky zvykem rozhovor začínat úvahami o počasí a někdy tímto tématem kratší konverzace končí, aniž by se v ní probralo cokoliv jiného. Není to podle mého názoru způsobeno pouze konvencí či zdvořilostí, neboť Češi si na ně zas tak moc nepotrpí. Neustálé změny počasí, v našich krajích tak typické, jsou vděčným námětem k hovoru. Avšak počasí u nás nebývá vždycky tématem neutrálním. Všimněte si, že Češi si na počasí často stěžují. V létě buď moc prší a je chladno, což jednak je nepříjemné, jednak to vyvolává obavy o úrodu. Nebo naopak je moc horko a sucho, což by mohlo mít podobné důsledky. V zimě buď málo mrzne nebo je málo sněhu, či naopak mrzne příliš nebo je sněhu moc. Na podzim bývá příliš větrno a moc prší. Málokdo si ale libuje, že podzim byl krásný a slunečný, což se zhusta stává. Na jaře si lidé stěžují na vrtkavé počasí a že trvá věčnost, než se trochu oteplí - a to přes známé běžné označení aprílové počasí a přes lidové pranostiky: Duben - ještě tam budem, studený máj – v stodole ráj, májový deštíček – dej nám ho pánbíček. Přitom si vzpomínám, že na vojně jsem se, maje mnoho času, opaloval na střeše skladu už v únoru a jako dítě jsem se koupal v březnu.

Často slýchám, že se počasí v poslední době chová extrémně. Říká se: "Taková vedra (deště, sucha, mrazy, střídání teplot, sněhové kalamity, vichřice, povodně atd.) nepamatuju. Kam to povede?" Lidi to přičítají průmyslu, družicím a raketám, vědě a technice. Staří lidé říkají: "To dělají ti kosmonauti tam nahoře". Přitom máme na pražském Klementinu už více než dvousetletou statistiku, kterou naši meteorologové a žurnalisti rádi využívají. Jen velmi zřídka se stává, že právě byl zaznamenán povětrnostní rekord. Obvykle byly již někdy v minulosti naměřeny extrémnější hodnoty. A což teprve kdybychom měli takovou statistiku za tisíc let? Řekl bych, že extrémní povětrnostní jevy a údaje lze přičíst, spíše než globálním změnám klimatu, globální televizní informovanosti.

Ve škole jsme se učili, že naše republika leží na rozhraní mezi přímořským a vnitrozemským klimatem. A skutečně, počasí u nás kolísá podle toho, který typ klimatu právě převažuje, tedy odkud vítr fouká. Vnitrozemský charakter přináší horké a suché léto a mrazivou zimu, přímořský typ způsobuje deštivé léto a mírnou zimu. Na stížnosti na počasí a na údiv nad ním s oblibou říkám, že v tomto kraji se neočekávané změny počasí dají očekávat každým dnem. Dovolte prosím, aby tato věta byla nazvána Dufkovým paradoxem  změn počasí.

Pokud se týká s oblibou anoncovaného oteplení naší planety, nikdo ještě nedokázal oddělit vlivy civilizační od přirozených změn klimatu způsobených slunečními cykly a různými dalšími vlivy. Byly tu již velké a malé doby ledové, velká i malá oteplení Země, ba i klimatické katastrofy, a to vše bez jakéhokoliv průmyslu a civilizace. Pan Jiří Grygar k tématu přispívá zprávou o erupci sopky Pinatubo na Filipinách v roce 1991, která prý byla největší ve 20. století. Musím přiznat, že mi tato událost nějak unikla, patrně díky erupcím jiného charakteru v Čechách. Následující zima 1991/92 byla prý, vlivem prachu rozptýleného v troposféře a stratosféře, velmi teplá. Klimatolog Jiří Svoboda říká, že v 16. století nastalo oteplování podobné dnešnímu globálnímu. Ale zřejmě pokračovalo ještě dál: na Kolínsku se v té době pěstovaly melouny, které my musíme dovážet z teplejších krajin. Oteplování klimatu ve 20. století začalo podle pana Svobody už kolem roku 1910, tedy v dobách, z hlediska produkce skleníkových plynů, idylických. Malá doba ledová u nás byla o něco dřív, tuším, že ve 12. Století. Tehdy se chladno muselo dost špatně snášet na hradech i v podhradí.

Vždycky mě trochu udivuje, jak mohou lidé exaktní vědy, fyzikové, jimiž meteorologové jsou, pracovat s tak proměnlivými a často nahodilými činiteli, i když jistou prognózu jim poskytuje extrapolace údajů z meteorologických družic. Říká se, že mávnutí motýlích křídel v amazonském pralese může vyvolat uragán třeba v Jihovýchodní Asii. Zdá se mi, že je to poněkud frustrující povolání, vyjma ovšem populárních televizních rosniček.

V Petrovicích (tehdy ještě u Prahy) žil v padesátých letech, tedy za časů, kdy ještě neexistovaly žádné družice, pán, který předpovídal počasí. Každý den visela na dveřích jeho domku předpověď a velmi dobře se mu údajně předpovídání dařilo. Přijeli za ním jednou rozhlasoví reportéři a vyzvídali, jak to dělá. "Velmi jednoduše", odpověděl jim, "vyslechnu si vždycky rozhlasovou předpověď a pak ji obrátím". Víc jim neřekl.

Podle pana profesora Studničky je pravděpodobnost laických předpovědí počasí u nás zhruba 50%. Když uvážíme, že meteorologové předpovídají počasí na tři dny s asi sedmdesátiprocentní pravděpodobností, není to zas tak velký rozdíl. Předpovědi na měsíc dopředu nebo dokonce na celé léto či zimu jsou u nás čirou spekulací.

V Moskvě napadne sníh v listopadu a spolehlivě zmizí až v dubnu. V Dánsku prší v listopadu vodorovně (jindy asi taky), na rozdíl od našeho mírného dušičkového deště. V Norsku se v zimě nesypou silnice, neboť tam často a vydatně sněží, a auta mají pneumatiky opatřené hřeby. Krásně příjemně se v létě cítíme v Itálii, ale nesmí být zase příliš horko, to už by nám nevyhovovalo. Těch pár dní na dovolené u moře to ještě vydržíme. A tak nejlíp se budeme asi vždycky cítit v Čechách. Ostatně mám zato, že i to uplakané dušičkové počasí by nám chybělo. A to věčné hudrání na počasí bych přičítal spíš české nátuře.