O nebi a Pražských plynárnách

Menší problém: může se spravedlivý, leč nevěřící člověk dostat do nebe? Stačí víra? Nebo víra a láska? Nebo stačí jen láska?

O nebi a Pražských plynárnách

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.  Jan 3.16

Přišla duše do nebe a chtěla vědět, jak to vypadá v pekle. Tam se jí ujal pekelný průvodce. Přišli do místnosti, kde všichni jedli a pili. Na otázku proč, dostala duše odpověď: „To jsou ti, kteří chtěli v životě jíst, pít a hodovat.“ V další místnosti se všichni mazlili a milovali. „To jsou ti, kteří chtěli mít v životě hodně sexu“, řekl průvodce. Ve třetí místnosti se duše v kotlích vařily a dusily. „To jsou křesťani“, řekl průvodce. „Jak to?“ tázala se překvapeně duše, „proč zrovna křesťani?“ „Oni to tak chtěli“, zněla odpověď.                    Anekdota

Podle motta už je asi jasné, že nepůjde o reklamu na zemní plyn. Tak tedy můžu začít u těch plynáren. Třeba je to nepodstatné a třeba není. Byl jsem kdysi, před léty, se svou matičkou ve velkém plynárenském oddělení styku se zákazníky. Protože přece jen potřebuje s sebou někoho, kdo by vyjednával s Úřadem. Ve vrátnici jsme od dezinformátorky dostali šatní lístek č. 3, že jako je to naše pořadí.

Když jsme se zařadili do fronty, zjistili jsme, že někdo lístek dostal a někdo ne. Před námi pán s holí měl číslo 2. Před námi ale bylo asi šest lidí. Stáli jsme frontu na přepážku s nápisem POHLEDÁVKY, SPLÁTKY. To víte, že co zákazník u této přepážky, to velký problém, neboť pohledávky samozřejmě patřily plynárnám a splátky zákazníkům. A každý zákazník - dlužník - si u přepážky pobyl; někdo dvacet minut, někdo třičtvrtě hodiny, někdo se tam ještě vrátil podruhé. Co se tam řešilo, to byly často celé životní příběhy. Zarážející bylo, že na celou Prahu tyto příběhy řešila jediná pracovnice. Pro pořádek musím dodat, že dnes už je to jinak, dnes už mají plynárny elektronickou tabuli s pořadím podle lístečků vydávaných ve stojanu jako v bance.

Pán s holí a s číslem 2 před námi asi po dvou hodinách společného čekání pravil, že za ním a před námi (i když jsme měli číslo 3) je ještě jedna stará paní s francouzskými holemi, sedící za rohem, která nemá číslo. Šel jsem se za ní podívat a dohodnout se s ní o pořadí. Ubezpečil jsem ji, že jsme až po ní. Když byl po dlouhé době vyřízen pán s holí, hrnula se moje matička k přepážce. Upozornil jsem ji, že před námi je ještě ta paní s francouzskými holemi. Ta se na mne obrátila se slovy: "Pane, vy jste  spravedlivej, vy se dostanete do nebe." (No vida, už jsme se dostali od plynáren k nebi.) Samozřejmě mi to zalichotilo, ale odvětil jsem jí, překonávaje trochu rozpaky: "Paní, jak se můžu dostat do nebe, když na něj nevěřím ?"

A teď mi prosím vás řekněte, jak to bude. Řekněme pro zjednodušení, že jsem skutečně spravedlivý člověk. Já vám samozřejmě nebudu o sobě vykládat všechno, co o sobě vím - a že toho je až až. Ale řekněme, že nejsem horší než mnozí jiní a než mnozí, kteří na nebe  věří. To si snad zas tak moc nefandím. Avšak - může se zdát, že ten údajný problém je čistě akademický: proč se tak zajímám o nebe, když na ně nevěřím? Proč celou věc nenechám těm, kterým na nebi záleží? Řeknu vám to: protože nejsou nestranní. Ani svatý Jan ne, o čemž svědčí jeho výrok v mottu. A když už jsem byl tou starou dámou, která o mně nic neví, označen za spravedlivého, chtěl bych, aby se věc vyřešila nestranně a spravedlivě; nelíbí se mi jakékoliv privilegium. (A pak: co kdyby přece jenom nějaké to nebe bylo?)

Teď mi prosím dovolte navázat na předchozí úvahu před touto - ony k sobě dost patří (O kolizích, nehodách a dopravních předpisech, uveřejněno zde na blogu v 17:18). Čistě důvěrně vám mohu říci, že následující pasáž původně byla tam: Vemte si například provoz na silnici. Tam přece nemusí být vždycky policista, abychom dodržovali předpisy. Za přestupky životní by snad ani nemusely být tak drakonické tresty jako muka pekelná, ani cukrátkové odměny za dobré chování (no, máte pravdu: život věčný není žádné cukrátko). Řekové měli Erinye neboli Lítice, které člověka uštvaly nebo ubily metlami pobitými mosazí a které nebyly nic jiného než výčitky svědomí. Když člověk umírá a má na to čas, přehlíží svůj život. Těžce prožívá svá provinění a ta mu ztěžují odchod ze života. Sám před sebou neuteče; kdo by ještě tváří v tvář smrti sám sobě něco nalhával? Jsou-li jeho provinění velká, odchází neusmířen a nevyrovnán se svým životem. Dr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí u nás, říká: "Od deprese umírajícího člověka, způsobené výčitkami svědomí, nepomůže žádné antidepresivum nebo opiáty". Protože je to to poslední, co člověk prožívá, je to vlastně věčné. Nic jiného už nebude. Věčné zatracení, věčné usmíření. Peklo a ráj. Věřící má velkou výhodu. Pomůže mu Kristus, který podle křesťanského učení za jeho viny zemřel, a kněz, který mu je v jeho jménu odpustí. Takže nakonec musím uznat, že má svatý Jan pravdu.

Ať tak či tak, měli bychom se na to, co děláme dnes, dívat očima, kterýma budeme svůj život vážit, až na něm už nebudeme moci nic změnit. Jedna věc se mi ale zdá nelogická a nespravedlivá. Čím více máte svědomí (nebo by se dalo říct čím vyšší, větší nebo hlubší?), tím větší je váš pocit viny. Největší grázlové mají nejméně svědomí a nejmenší pocit viny. Jaké asi mohl mít svědomí Hitler a spol.? Takže tím peklem pro největší lumpy si nejsem tak jist. Peklo si zažijou jen menší lumpové, v nichž se nakonec svědomí přece jen ozve.

Nejvíce svědomí a největší pocity viny mají opravdově věřící. Snad se to kompenzuje tím, že mohou mít i odpuštění a že mají na koho se obracet, když je jim ouvej. Pocity viny během života možná zušlechťují. Bolest zušlechťuje. Pokud se s ní vyrovnáváte sami, pokud si ji nekompenzujete na druhých nebo se jí jinak lacino nezbavíte. Jinak svou příležitost ztrácíte.

Proč se všichni lidé, nejen věřící, neučí ve škole dopravní předpisy pro život a důsledky jejich nedodržování? Proč pro věřící musí být odstrašením muka pekelná a odměnou ráj? A co pro ostatní: nic? No, to jsme to dopracovali! V dobách, kdy křesťanství vznikalo, i daleko později, se s ateismem prostě nepočítalo. Kdybych o tom rozhodoval, zavedl bych jako školní předmět už do základní školy povinně etiku. Myslím, že by mohla být dost oblíbená. Moc rád bych viděl učebnici etiky. Jakou roli by v takovém předmětu měl Starý a Nový zákon? Ostatně i nevěřící v zemích s judaistickou a křesťanskou kulturou chtíce nechtíce uznávají Mojžíšův či Ježíšův morální kodex, nebo oba, a někteří dělají pro své bližní víc, než leckteří věřící (kteří to neradi slyší).

Znám věřící, kteří jsou ochotni udělat něco pro druhého pouze za čárku: když se jim to započítá jako dobrý skutek, až budou souzeni. Znám jiné, kteří jezdí do Medžugorje, do Fatimy, do Lourd a přitom myslí jen za sebe a na sebe. Znal jsem příbuznou kněze z venkovského kostela v Tatobitech, která vyštípala mladou varhanici Vladěnku, aby mohla sama v kostele hrát a zpívat. Podle mínění věřících hrála mizerně a její zpěv byl zoufalství samo, zatímco Vladěnka hrála i zpívala pěkně. Někde na venkově mají řidiči zvyk při jízdě do kostela svézt pěší, aniž o to byli žádáni. Jaký altruismus! Myslíte, že drtivá většina z nich sveze třeba ještě týž den odpoledne někoho, kdo na ně zamává? Zištnost, egoismus, pokrytectví. A přitom ti i oni jsou přesvědčeni, že jejich je království nebeské. Svatý Pavel však napsal: "A kdybych měl všechnu víru, že bych hory přenášel, kdybych však lásky neměl, ničím bych nebyl". A na jiném místě: "Jak můžete milovat Boha, který je neviditelný, když nemilujete svého bližního, který je viditelný?"

Nerad bych někomu křivdil, takže pěkně poctivě: Linda, jejíž syn při jízdě do kostela dělá totéž, mi namítla: "Vždyť oni se navzájem znají, aspoň mají jistotu, že jim nikdo nedá nůž na krk." Znám věřící ve svém blízkém okolí, kteří jsou ochotni pro druhé zcela nezištně udělat mnoho. Slyšel jsem o věřící dívce, která kdesi při společném pobytu pro všechny ostatní spolubydlící připravila snídani dřív, než vstali. A právě Linda, majitelka činžovního domu, nevyměřila penzistům maximální dovolenou činži, nýbrž jen takovou, aby měli z čeho žít. Má nejen víru, ale i lásku.

Má dcera adoptovala za svou babičku osamělou sousedku, téměř zcela ochrnutou po mozkové mrtvici, a se svým mužem se o ni už sedm let stará. Bez této péče by stará paní už dávno opuštěně umřela. Protože je to má dcera, vím bezpečně, že v tomto jejím počínání nehraje roli víra, i když po svém věří; zkrátka je taková. Můj zeť (s vírou je na tom podobně jako má dcera), ji sám několik měsíců obsluhoval a přebaloval; stařenka je inkontinentní. Znám ze svého nejbližšího okolí syna a snachu jiné staré paní po mrtvičce. Oba jsou věřící a pilně chodí do kostela. Jistě mají své místo v nebi rezervované. Odmítli se o maminku pouhých čtrnáct dní po jejím propuštění z nemocnice starat. Ani nemuseli, ona tam zanedlouho zemřela.

Víra hory přenáší; nesporně dokáže mnoho a je jistě výtečným prostředníkem pro lásku: pro toho, kdo skutečně věří, že Bůh je láska, a taky podle toho jedná. Víra v Boha nebo ateismus - to jsou jen dvě interpretace světa. Kdo dokáže posoudit správnost interpretace? Ale víra není samoúčelná, bez lásky není nikomu k ničemu a může se stát i zlem. Příkladů z historie i ze současnosti je množství. Vemte si jen fanaticky věřící muslimy, kteří s vírou ve slíbenou odměnu v ráji obětovali své životy a povraždili tisíce nevinných, nic netušících Američanů. Nevím, do jaké míry je pro spasení důležitá víra, ale podle mého názoru je rozhodující láska.

Tak mi prosím řekněte: můžu se dostat do nebe?