O mono a polygamii

Lidský samec má v poměru ke svému tělu varlata menší než šimpanz, ale větší než gorila. Ta velikost je závislá na nutné produkci množství spermií, které zase je závislé na překonávání konkurence spermií druhých samců v pohlavním ústrojí samic. U monogamních primátů je poměr velikosti těla samce k samici jedna k jedné. S rostoucím stupněm polygamie se tento poměr zvyšuje. U lidí činí 1,15 k jedné.... (Podle článku J. Plesla) Autor článku ani primátologové neporovnávají své závěry se skutečným stavem na pohlavním poli života lidského. Není to jejich parketa. Oni hovoří o předpokladech daných biologickou výbavou. Z toho obecně a staticky, aniž by vzali v úvahu dynamiku vývoje, usuzují na aktuální lidské sexuální chování. Co vlastně ve skutečnosti dnes lidský samec očekává a jak se chová? A co očekává lidská samice? Je člověk monogamní nebo polygamní?

O mono a polygamii

                                                              Hlavní příčinou rozvodů je manželství.      M. Achard

Lidský samec má v poměru ke svému tělu varlata menší než šimpanz, ale větší než gorila. Ta velikost je závislá na nutné produkci množství spermií, které zase je závislé na překonávání konkurence spermií druhých samců v pohlavním ústrojí samic. U monogamních primátů je poměr velikosti těla samce k samici jedna k jedné. S rostoucím stupněm polygamie se tento poměr zvyšuje. U lidí činí 1,15 k jedné. U šimpanzů, u nichž se samice mají ke kterémukoliv samci z tlupy, ignorujíce snahu dominantních samců o kontrolu, je tento poměr 1,36:1 a u goril  2:1. Gorilí samci si hlídají svůj harém; nepotřebují tedy velké množství spermií na zničení spermií druhých samců jako šimpanzi. Z uvedených údajů primátoložka Dr. Jollyová vyvozuje, že lidští samci "očekávají", že budou mít současně dvě nebo tři partnerky. Ve Velké Británii proběhla u žen velká dotazníková akce, podle níž R. Baker vyvozuje, že celá čtyři procenta Britů byla počata jako výsledek souboje mezi spermiemi, když příslušné množství britských žen souložilo s více než jedním partnerem v průběhu maximálně pěti dní.                               (Podle článku J. Plesla).

Autor článku J. Plesl, ani primátologové neporovnávají své závěry se skutečným stavem na pohlavním poli života lidského. Není to jejich parketa. Oni hovoří o předpokladech daných biologickou výbavou. Z toho obecně a staticky, aniž by vzali v úvahu dynamiku vývoje, usuzují na aktuální lidské sexuální chování. Co vlastně ve skutečnosti dnes lidský samec očekává a jak se chová? A co očekává lidská samice? Je člověk monogamní nebo polygamní? Primátologové usuzují z anatomického ustrojení jednoznačně na polygamii.

Ve Starém zákoně, bibli křesťanů i židů, se o monogamii hovořit nedá. Například "Sáraj vzala svou egyptskou otrokyni Hagar a dala ji svému muži Abramovi za ženu", když byla sama po léta neplodná. Posel Hospodinův řekl těhotné Hagaře, prchnuvší před následujícím Sárajiným pokořováním: "Navrať se ke své paní a pokoř se pod její moc. Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možné ani spočítat. Hle, těhotná jsi, syna porodíš a dáš mu jméno Izmael... Bude to člověk nezkrotný ..." Zaslíbení dané Hagaře se patrně naplnilo ve středověké světovládě polygamních muslimských Arabů, kteří mají Izmaele za svého praotce (výklad k ekumenickému vydání Starého zákona) a, jak se zdá, naplňuje se měrou vrchovatou i nadále... Jákob měl dvě manželky: Leu a Ráchel. Ráchel, když nemohla rodit, dala Jákobovi za ženu svou služku Bilhu a ta mu porodila dva syny. Lea tak učinila také, když přestala rodit, ačkoliv již předtím Jákobovi porodila čtyři syny ...

V dnešním světě stojícím na židovské a křesťanské kultuře je polygamie nezákonná. V Číně polygamie existuje, je tam tradiční konkubinát. Více konkubín si však mohou dovolit jen bohatí; ostatně stejně jako muslimové. Bohatí Číňané mají i více rodin, a to vzdor Maovu zákazu z roku 1949. Když zvážíme islám, jedno ze tří největších světových náboženství, přičteme Čínu a kdovíkolik dalších polygamních národů a kmenů, pak explicitní polygamie zaujímá ve světě hodně silnou pozici. Pan prof. Petr Weiss tvrdí, že 87 % lidské společnosti je polygamní. A sám dokonce usuzuje na dnešní tendenci k polygamii.

A co křesťanský svět; jak je to s tou jeho monogamií podle zákona a podle oficiální morálky - a jak podle skutečnosti? Kam ho zařadit: do monogamního způsobu života, do polygamního, do obou? Ne, není to žert ani ignorance. Vzpomeňme jen Krista, který přinesl Nový zákon. Svým soukmenovcům, chtějícím kamenovat ženu cizoložnou, řekl: "Kdo sám jsi bez viny, hoď první kamenem".

Křesťanská a židovská etika vychází patrně z toho, že monogamní manželství je nezbytné pro výchovu dětí v rodině a tím i pro rozvoj společnosti. Netřeba rozebírat, proč děti potřebují jednoho otce a jednu matku, mají-li zdárně dospět. Mimoto je nezbytné legalizovat soužití párů, aby bylo společensky i ekonomicky respektováno a aby nedocházelo ke zmatkům a excesům. Je nutné právně stanovit a chránit práva a povinnosti párů, které spolu žijí. Dokonce i homosexuální páry se dožadují legalizace svého soužití, i když to nemá s rodinou a výchovou nic společného. Předpokládám, že rigidní postoj církve římskokatolické, která své ovečky diskriminuje za civilní, církví nepovolený rozvod odepřením nejdůležitějšího aktu svého rituálu - eucharistie, svátosti oltářní (svatého přijímání) - vychází právě z této pozice. Popravdě řečeno, bylo by asi ošemetné připustit tolik církevních rozvodů jako civilních. Ale dosáhnout církevního rozvodu je téměř nemožné.

Dozvěděl jsem se před časem o osudu jednoho dobrého katolíka. Je to pán, jehož manželka co beznadějný případ po léta žila v ústavu pro choromyslné. Ten muž sám vychovával syna. Rozvedl se civilním rozvodem, vzal si jinou ženu a spolu vychovávali onoho syna, k němuž ještě adoptovali holčičku. Bohulibý čin, řeklo by se. Leč kněží byli jiného názoru na to, co je Bohu libé. Sdělili mu, že svátosti oltářní se mu dostane pouze tehdy, nebude-li žít s druhou ženou, neboť žije v hříchu. Je to muž zbožný. Odstěhoval se tedy od ní: zrušil fungující rodinu na konto nefungujícího manželství. Církev jej přestala diskriminovat až poté, co jeho první žena zemřela. "A ten příběh je pravda, neboť ten muž se jmenuje F..."; to ale na rozdíl od písně říct nemůžu. Ještě žije, nebo alespoň žil v době psaní tohoto eseje.

Rigidní postoj katolické církve k antikoncepci a k sexu před manželstvím je podobným anachronismem. Dnes už se mnoho zakazovat nedá. Ještě můj otec se mohl v létech padesátých minulého století rozvést civilním rozvodem teprve poté, když deset let nežil se svou první ženou. V roce 1931 vydal český zemský policejní prezident Kubát výnos, podle něhož nesměli muži a ženy bez oddacího listu trávit společnou noc v přírodě. Ve stanu se provinilci museli třást před četníky. Dnes se Vás nikdo neptá, zda jste sezdáni se ženou, s níž se chcete ubytovat v hotelu. To ale asi neplatí v USA, kde je právně zakotven zákaz předmanželského sexu v 10 státech federace.

Je pravda, že profánní, civilní společnost svou rozvodovost nezřízeně přehání. Jistě by se mělo daleko víc dělat v osvětě, ve škole, v rodinách při výchově k rodičovství. Vysokou rozvodovost lze podle mého názoru považovat za skrytou polygamii. Jsou tu ovšem i jiné znaky polygamie, a to rovněž skryté: zcela legitimní prostřídání několika partnerů před manželstvím (nerozhoduje, zda spolu mají či nemají sex, a jaký), překvapivě vysoké procento manželské nevěry (v odborných zprávách se uvádí kolem 85%), více manželek či manželů v života běhu.

V jedné pěkné písni se zpívá:

  Člověk se párkrát ožení, a už je mládí pryč.

A v jiné, lidové:

                                                Ach lásko, lásko, ty nejsi stálá,

                                               jako voděnka mezi břehama.

                                               Voda uplyne, láska pomine,                                         

                                               jako lísteček na rozmarýně.

Před časem jsem se dozvěděl o jedné kolegyni mé ženy informaci, kterou bych si zapsal do soukromé knihy rekordů: měla třicet let trvající mimomanželský vztah. Prý si se svým milým řekli, že se nikdy nerozvedou. Měla tehdy syna přes třicet. Domnívala se, že její manžel nic neví. Ona ale věděla, že on také někoho má. Nemýlla se; jak jsem slyšel, on měl dvě milenky a rád by si byl našel třetí… Dnes je ale všechno jinak, jeho vážná nemoc to změnila a nikdo z nich pak už neměl žádný mimomanželský vztah. Ten muž pak zemřel v nevysokém věku.

Jednou mě zdrtil v televizi pořad, v němž se vyprávěly anekdoty o manželství, i když jsem se některým od srdce zasmál. Zde jsou dvě z této přihrádky:

1. 1.     Manželka k manželovi: "Až umřu, nech můj popel rozptýlit po naší zahrádce. Manžel na to: "To jistě. Zvedne se vítr a mám tě zase v kuchyni."

2. Manželka k manželovi v posteli: "Můžu zhasnout?" A manžel: "Můžeš, ale světlo nech svítit."

V jedné knize aforizmů jsem našel 115 sentencí o manželství. Z nich pouze 3 jsou pozitivní. Zdá se, že manželství zdaleka není ideální instituce. Muži zřejmě vyhledávají mimomanželské vztahy, případně veřejné domy (to podle míry svých sexuálních a duševních aspirací) vlivem absence kvalitního sexu a (pominu-li nezralé muže, kteří si potřebují dokazovat své mužství) v podstatě proto, aby se nestali impotentními; do důsledků vzato, je to zápas se smrtí. Ovidius říká o mužích: "Toto však brání mít v horoucí lásce své ženy, neboť se slučují s nimi, kdykoli zachce se jim".

Když mi bylo asi třiadvacet, můj  vtipný, o deset let starší šéf Honza K. říkal o frekvenci svého domácího sexu: "Souložím jako kosmonaut - jednou bez tíže, dvakrát s tíží". Moji padesátiletí kolegové nad svým sexem už jen skepticky mávali rukou. Avšak leckterý muž pokročilejšího věku už přišel na to, že jeho potíže s frekvencí styku, ba i se samotnou erekcí doma, se ztrácejí mimo domov. To snad ještě jde; paradoxně na tom může vydělat vlastní manželka. Horší je (ač by to naopak mělo být lepší), když ženatý muž zjistí, že nejspolehlivější a nejsilnější sexuální motivací je zamilování. Pak sbohem, rodino.

A proč mají ženy milence? Inu, potřebují, aby se jim někdo věnoval. Mají velkou potřebu lásky a ovšem i uspokojivého sexu; pohříchu obojího bývá v manželství pomálu. Upadající láska a sex jsou proti přírodě u obou pohlaví. Deprimující je, že na počátku manželského vztahu se ti dva měli rádi. Poslední poznatky ukazují, že sex prodlužuje mládí a život: ať už díky intenzivním příznivým emocím, které vedou ke zvyšování imunity (intenzivnější snad ani neexistují), či díky tvorbě pohlavních hormonů, jejichž úbytek značně přispívá k projevům stárnutí.

Manželství příliš často demobilizuje; pokud lidé neměli hodně štěstí či zralosti při výběru partnera a posléze dost zodpovědnosti; pokud svému vztahu třeba jenom nevěnují dost pozornosti, nezamýšlejí se nad ním. Bohužel, mnohdy ani zamýšlení nepomůže. A koneckonců už i svou povahou, to jest právě tou prožluklou monogamií. S tím asi takové labutě, husy, lišky, orli nebo hraboši polní problémy nemají; prý jsou vskutku monogamní. Zajímalo by mě, mají-li z toho nějakou evoluční výhodu.

Zajímavé jsou tradiční postoje národů k sexu. Například dětinské, puritánské, pokrytecké a deviantně feministické americké harašení; na druhé straně francouzská benevolence k mimomanželským vztahům. A patrně pestrá paleta mezi tím. Při čtení půvabných Maupassantových milostných povídek (mimochodem, napsaných v devatenáctém století) je člověk v pokušení považovat jejich svět za úzus. Slyšel jsem jeden český komentář k otázce harašení v Čechách: Kdyby pěknou holku v zaměstnání aspoň občas některý muž neplácl přes zadek, cítila by se dotčená. Ale v poslední době se zdá, že amerikanizace se u nás nevyhýbá žádné oblasti, ani harašení.

V Maupassantově povídce "Babiččiny rady" stařičká šlechtična, která prožila své mládí ještě v galantním osmnáctém století, říká své vnučce (podle babiččina názoru zatížené společenskými předsudky devatenáctého století): "Člověk se žení jen jednou, dívenko, a to proto, že to společnost vyžaduje; ale milovat může dvacetkrát v životě, protože nás příroda udělala takové. Víš, manželství je zákon a láska je pud, který nás žene jednou doprava, jindy doleva. Stanoví se zákony, které omezují naše pudy, bylo to zapotřebí; ale pudy jsou vždycky silnější a děláme chybu, když jim vzdorujeme, protože jsou od Boha, zatímco zákony pocházejí od lidí." Božena Němcová říká: "Nikdy neodháněj lásku od sebe, je jí tak málo na světě." Taky to neměla holka lehké.

Dnes máme daleko větší šanci vzít si toho, koho milujeme, než měli šlechtici, ale i většina ostatních v době, kdy rozhodoval rod, majetek, postavení a kdy byly běžné sňatky z rozumu. Řeklo by se: záleží tedy dnes jen na nás samých úspěch či neúspěch našeho manželství. Jestliže tu už není zmíněná bariéra, tím zřetelněji vystupuje otázka, zda dokážeme milovat toho, koho jsme si vzali, po celý život. Anebo alespoň to s ním vydržet. A jsme zase tam, kde jsme byli. Se svobodou a tolerancí při výběru životního druha přišla i tolerance k rozvodům a k mimomanželským vztahům. Mnozí odborníci hovoří o zjevné krizi manželství, která je prý zřejmá se zvyšujícím se počtem rozvodů. Nikdo ovšem nezhodnotí skrytou krizi manželství v dobách, dokud rozvody nebyly běžné; t.j. v dobách, kdy muži žili svůj vlastní sexuální život mimo manželství a ženám často nezbývalo, než se s tím smířit. Spíš bych viděl krizi lásky a výchovy v rodině. Ostatně, dosud nikdo nic chytřejšího než rodinu nevymyslel. Co je alternativou? Hippies, volná láska, velkorodiny? To už je historie. Trvalá mimomanželská promiskuita a na jejím, možná nepříliš vzdáleném konci infarkt? Tři, čtyři a více manželství a děti, které nevědí, čí jsou? Prostituce a s ní spjatý zločin a AIDS? Snad by bylo rozumnější soustředit se na nelehké zdokonalování umění žít život manželský a rodinný (jen proboha ne dle pana doktora Plzáka a jeho nohsledů). Neboť jinde štěstí nadlouho nenaleznem. A co s krátkým štěstím, po němž přichází kocovina? Jistě je dost takových mužů, kterým stav skryté polygamie (t.j. ženatých, s milenkou), ať dobrovolný či nedobrovolný, vyhovuje. Ale podle mého názoru jen průměrně citlivý muž z toho časem žije v deptající schizofrenii.

Výchova k manželství se ukazuje být nezbytnou, a to nejen ve školách, ale všude, kam může dosáhnout osvěta. Pro výchovu dětí je fungující rodina naprosto nezbytná. Na to přece lidé musejí přijít. I svoboda rodičů končí tam, kde začíná svoboda dětí, neboť rodiče jsou za ně plně odpovědní. Ale děti se to někde musejí naučit; musejí si to plně uvědomovat dřív, než se samy stanou rodiči. Když si vzpomenu, co jsem já věděl o rodičovství a výchově, když jsem se ženil ve svých 22 letech,  zaplakal bych.

Sečtu-li obyvatelstvo žijící v explicitní polygamii, nebo ji uznávající či tolerující, s obyvatelstvem, které prakticky žije v jejích nejrůznějších více či méně skrytých formách (nedělám si nárok na to, že jsem tu uvedl všechny), a tedy v polygamii implicitní - a to je patrně zbytek světa - vyjde mi, že v polygamii žije drtivá většina obyvatel této planety. Člověk je zřejmě biologicky vybaven k polygamii a původně polygamní nejspíš byl. Snad se tak i dnes převážná většina lidstva chová. Mnozí třeba jen po část života, jiní výjimečně, někteří možná omylem. Patrně vysoké procento i víceméně nedobrovolně: ke skryté polygamii, k mimomanželskému vztahu je vede třeba majetek, paradoxně výchova dětí, které nechtějí opustit, a ještě paradoxněji církev, díky níž nelze odejít od nefunkční rodiny.

Albert Ellis, věhlasný sexuolog a psychoterapeut dokládá v knize The Art and Science of Love, (New York 1965) na příkladech z praxe, že krátkodobý mimomanželský vztah může manželství posílit. Jiří Menzel, věhlasný filmový režisér, řekl: "Občasná a rozumem kontrolovaná nevěra manželství upevňuje. Ten odskok k nevěře s jiným partnerem zase přivede člověka k tomu, jakou hodnotu má skutečný manželský partner. Tuhle teorii jsem si mnohokrát ověřil a dá se říct, že jsem i řadu manželství pomáhal takto upevňovat". Ovšem tehdy byl svobodný.

Zdá se, že tu jde o dlouhodobý střet: na jedné straně biologická výbava člověka napomáhající přírodnímu výběru. Primátologové se jasně kloní k přírodnímu výběru: silnější samec respektive silnější sémě zvítězí. K němu se, ať vědomě či nevědomky, přiklánějí i všichni polygamisté praktici i teoretici a všichni vyznavači mužského šovinismu, jak jej formuloval pan Hausman: Muž je lovec a je to tak v pořádku. Jak jasná to řeč. Jsou odborníci - sociologové, psychologové, sexuologové - kteří prorokují zánik rodiny a příklon k polygamii. Např. již citovaný pan prof. Petr Weiss.

Na druhé straně stojí společenská, ale i biologická funkce rodiny, která výchovou dětí a svou stabilizační rolí vede nesporně ke zdokonalení druhu a tím také napomáhá přírodnímu výběru. A teď: co má větší efekt z hlediska přírodního výběru? Zvyšování fyzického nebo psychického potenciálu potomstva? A nevede nakonec ten psychický a řekněme společenský potenciál i k fyzickému? Nebýt rodiny a jejího vlivu výchovného, citového, společenského, etického, ekonomického a nevímjakého ještě (byť někdy minimálního), žili bychom patrně ještě dnes v tlupách či komunách. Jak známo, ani tlupy ani komuny k rozvoji lidstva nevedly.

Jaká je ale historická tendence? Vždycky tu bude oscilace mezi oběma krajnostmi, daná životem lidí ve společenství a v rodině, ve svobodě a v uspořádanosti. Mezi polygamií, k níž jsou muži vybaveni a monogamií, která je nezbytná k výchově děti a tedy k zajištění lidské budoucnosti. Některé své funkce rodina ztratila. Dnes už není institucí nezbytnou pro přežití: ve valné části světa ztrácí funkci klanu. Ale stále ještě poskytuje, kromě výchovy a zázemí pro děti, jistotu a zázemí pro dvojice, tedy i pro muže. Většina mužů vstupuje do svazku manželského, rozvedení muži se žení znovu nebo žijí v nesezdaném soužití (A. a B. Peaseovi). Jednotlivci díky rodině a manželství nemusejí žít v osamění, které se těžko snáší. "Všichni jsme tak sami, všichni tolik potřebujeme být někým ujišťováni, že stojíme za to, abychom existovali dál", říká anglický spisovatel F. M. Ford v Nejsmutnějším příběhu, který do důsledků předvádí, kam vede neuspořádanost ve vztazích: ke ztrátě životů. Statistiky zjišťují, že lidé v manželství žijí déle. Z toho všeho plyne, že manželství je důležité pro přežití.

V posledních dvou stoletích dochází k radikálním změnám mužské a ženské role v rodině a ve společnosti. Ke změnám, s nimiž si lidé často neumějí poradit a které otřásají odvěkým uspořádáním. Není divu, že i víceméně zavedeným systémem monogamie. Zdá se ale, že dosud nikdo nenašel lepší instituci než rodinu a manželství, i když přináší tolik potíží. Rád bych upozornil všechny sociology, sexuology, psychology a jiné –logy, kteří věští zánik rodiny, na její specifické rysy: Nikde jinde nenajdete tak silné osobní, citové a sociální vazby. Nikde jinde nejsou lidé tolik schopni obětovat se za druhého, odpouštět, pečovat o druhé, milovat je, myslet na ně, být s nimi spojeni nejtěsnějšími pouty. Rodina ovšem - jak jinak - se vytváří kolem manželů. Já bych z hlediska dlouhodobého vývoje volky nevolky vsadil na monogamii.

A řekněte: koho z nás neosloví příběhy o velké lásce až za hrob, o lásce silnější než smrt? Není to jen literatura, romantika, sentiment, patos. R. Fulghum uvádí příklad velkého, ženami milovaného filmového milovníka Charlese Boyera, který zemřel sebevraždou dva dny po své milované ženě. Zuzana Maléřová se zmínila v rozhlase o herci Národního divadla Bohuslavu Čápovi, který byl podle svých slov tak zoufalý ze smrti své ženy, že měl pocit, že za ní skočí do hrobu. Možná byste sami mohli uvést další příklady.

Kdo při vstupu do svazku manželského z lásky netoužil a neočekával, že bude mít krásný a hluboký vztah na celý život? A když se to nepovedlo, komu není líto, že se jeho velká láska rozplynula? ... Koho nepotěší (nebo možná nerozesmutní), když vidí starý pár držet se za ruce? A kdo nepolituje děti rozvádějících se rodičů?